ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4799.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4799/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem v Brně-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, IČ 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení částky 430 210 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43/19 Cm 207/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2009, č. j. 14 Cmo 86/2009-896, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2009, č. j. 14 Cmo 86/2009-896, se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2009, č. j. 43/19 Cm 207/95-801, se zastavuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kárima Titze, advokáta, se sídlem v Brně, Kobližná 19.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. června 2002, č. j. 19 Cm 207/95-158, zamítl žalobu na zaplacení částky 430 210 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 2 Cmo 566/2002-183, pro vady řízení a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem Krajský soud v Brně dne 31. května 2005, č. j. 19 Cm 207/95-331, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 430 210 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 22. 12. 1992 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 4 % z částky 430 210 Kč od 22. 12. 1992 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2005, č. j. 2 Cmo 384/2005-392, a to rovněž pro vady řízení, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto zrušujícím usnesení uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že je třeba vztah mezi účastníky řízení posoudit jako vztah z bezdůvodného obohacení, je třeba žalobkyni při jednání poučit ve smyslu §118a o. s. ř. s tím, aby doplnila svá dosavadní tvrzení ohledně okolností, za nichž započala s pokračováním stavebních prací u žalovaného v září 1992. Odvolací soud také upozornil na to, že pokud jde o rozsah bezdůvodného obohacení, je v řízení nutno postupovat důsledně podle §458 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož musí být vydáno vše, co bezdůvodným obohacením bylo nabyto, přičemž je třeba mít na zřeteli, že rozsah práva na vydání bezdůvodného obohacení není dán tím, jaká majetková újma vznikla tomu, kdo do cizí nemovitosti investoval, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku jeho získání. V případě hodnot vynaložených na cizí nemovitost je dána pohledávka týkající se vydání předmětu bezdůvodného obohacení spočívající v rozdílu mezi hodnotou nemovitosti před adaptací a po ní.
Krajský soud v Brně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 43/19 Cm 207/95-801, zamítl žalobu na zaplacení částky 430 210 Kč s 19% ročním úrokem z prodlení od 22. 12. 1992 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 13. 3. 1992 s podnikatelem V. V. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce a přístavba nemovitosti žalovaného v B. Jako subdodavatel pracovala na předmětné stavbě původní žalobkyně, společnost AURELIA, spol. s r. o. Dne 16. 9. 1992 žalovaný jako objednatel od této smlouvy o dílo odstoupil. Zhotovitel V. V. poté uzavřel dne 21. 9. 1992 se společností AURELIA, spol. s r. o., „dohodu o vzájemném vypořádání pohledávek vzniklých v souvislosti s odstoupením objednatele od smlouvy o dílo č.I./0081992 ze dne 13. 3. 1992“.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že společnost Aurelia, spol. s r. o., na předmětné stavbě žalovaného působila i po datu 16. 9. 1992, kdy došlo k odstoupení od smlouvy se zhotovitelem. Mezi společností Aurelia, spol. s r. o. a žalovaným však nebyla uzavřena písemná ani ústní smlouva o dílo, když nebylo zjištěno, že by mezi těmito subjekty došlo k dohodě o „rozsahu“ díla, o době plnění, o ceně, ani k dohodě o způsobu jejího určení. Nebylo ani prokázáno, že by tyto subjekty projevily vůli uzavřít smlouvu o dílo bez dohody o ceně díla. Za nezjištěný a neprokázaný vzal soud prvního stupně rozsah stavebních prací, které byly společností Aurelia, spol. s r. o., na předmětné stavbě provedeny po datu 16. 9. 1992, resp. 21. 9. 1992 do 6. 11. 1992. Rozsah poskytnutého plnění nebyl prokázán ani znaleckým posudkem Ing. Jaromíry Jabůrkové, z něhož nevyplývá, které práce byly právní předchůdkyní žalobkyně vykonány v rozhodném období, ani výslechy svědků. Žalobkyně nepředložila v řízení to, co doložit mohla, tedy stavební deník a výkaz výměr provedených prací ke dni odstoupení od smlouvy žalovaným a V. V. Soud prvního stupně proto ustanovil znalce z oboru stavebnictví, aby určil rozsah zhodnocení nemovitosti žalovaného ke dni ukončení prací právní předchůdkyní žalobkyně, tedy rozdíl mezi hodnotou objektu před investicemi a poté. Tento znalec však sdělil, že bez vymezení procentuálního podílu prací provedených společností AURELIA, spol. s r.o., (tj. bez určení, které konstrukce a vybavení stavby zhotovila právní předchůdkyně žalobkyně v období od 17. 9. 1992 do 6. 11. 1992) „nemá věc řešení“.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, jaké práce na nemovitosti žalovaného v rozhodné době vykonala. Provedení dalších důkazů navržených žalobkyní (stanovisko tří náhodně vybraných realitních kanceláří k hodnotě předmětných nemovitostí ke dni 1. 3. 1992 a k datu 30. 6. 1993, kdy žalovaný zahájil provoz restaurace a kavárny, nebo znaleckým posudkem Ing. Přikryla ve vztahu k dalším smlouvám, kterými byly nemovitosti převáděny, místní šetření či výpověď svědků, kteří již byli slyšeni) soud prvního nepřipustil, jelikož usoudil, že tyto důkazy nemohou být právně relevantní pro zjištění, které práce byly vykonány v době od 16. 9. 1992 do 6. 11. 1992, a pro zjištění stavu výše obohacení žalovaného ke dni 6. 11. 1992.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně ve shodě s předchozími rozhodnutími k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena ústní smlouva o dílo na práce vykonané na nemovitosti žalovaného po 16. 9. 1992, a nárok žalobkyně posuzoval jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 1 a odst. 2, §456 a §458 obč. zák. jako plnění žalobkyně bez právního důvodu. V případě investic do cizí nemovitosti je pro stanovení výše tohoto obohacení rozhodující nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou věci před investicemi a po nich. Není tudíž rozhodující, jakou hodnotu pozbyl oprávněný z bezdůvodného obohacení, ale o kolik se tím zvýšil majetek povinného. Soud prvního stupně sice uvěřil celkem pěti svědkům, kteří vypověděli, že na stavbě pracovali zaměstnanci společnosti AURELIA, spol. s r.o., i po dni 16. 9. 1992, resp. 21. 9. 1992, dospěl však k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, jaké práce a v jakém rozsahu na nemovitosti žalovaného v rozhodné době právní předchůdkyně žalobkyně provedla. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. července 2009, č. j. 14 Cmo 86/2009-896, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o dílo mezi žalovaným jako objednatelem a společností AURELIA, spol. s r.o., jako zhotovitelem, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o ceně, ani o způsobu jejího určení, přičemž strany neměly v úmyslu uzavřít smlouvu bez tohoto určení, naopak o ceně neúspěšně jednaly. K uzavření ústní smlouvy nedošlo ani v režimu občanského zákoníku, neboť rovněž podle ustanovení §631 obč. zák. je podstatnou náležitostí této smlouvy dohoda o ceně díla. Navíc podle ustanovení §632 obč. zák. by byl zhotovitel povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky. Uplatněný nárok je proto třeba posuzovat podle zásad o bezdůvodném obohacení podle §451 a násl. obč. zák. Podle stávající judikatury vztahující se ke zhodnocení cizí nemovitosti není předmětem bezdůvodného obohacení hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo. Ohledně prokázání zhodnocení domu žalovaného odvolací soud žalobkyni podrobně vysvětlil existenci povinnosti tvrzení a na ni navazující povinnost důkazní účastníka soudního řízení.
Žalobkyně, která byla soudem poučena, že věc lze posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu, a byla proto vyzvána k doplnění potřebných skutkových tvrzení, byla povinna tvrdit a prokazovat, že žalovaný získal majetkový prospěch plněním právní předchůdkyně žalobkyně, a v čem toto její plnění spočívalo. Potřebné vylíčení rozhodujících skutečností přitom nebylo možno nahradit zjištěním ze žalobkyní označených listin, ani z výslechu svědků, kteří pouze v obecné rovině potvrzovali, že v blíže neurčeném období na stavbě pracovali, přičemž provedené práce a jejich rozsah nebyli schopni konkretizovat. Přitom neexistuje ani listina (odbytový rozpočet, výkaz výměr z 1. 12. 1992, stavební deník), z níž by bylo možné reálně zjistit, jaké stavební práce společnost AURELIA, spol. s r.o., na nemovitosti žalovaného do odstoupení V. (správně V.) V. od smlouvy o dílo provedla a v jakém rozsahu, a po tomto odstoupení do 6. 11. 1992, nelze tudíž neprokázaný rozsah plnění ani ocenit, tj. stanovit výši bezdůvodného obohacení.
Ačkoli tedy z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně svoji stavební činnost v souvislosti s odstoupením od smlouvy nepřerušila a bez přerušení v ní pokračovala, takže slyšení svědci nebyli schopni odlišit a specifikovat rozsah prací provedených v období před datem 21. 9. 1992 a po tomto datu, dospěl odvolací soud k závěru, že není jistý ani právní základ uplatněného nároku, neboť nelze zjistit, jaké konkrétní stavební práce a v jakém rozsahu právní předchůdkyně žalobkyně na nemovitosti žalovaného v období od 21. 9. 1992 do 6. 11. 1992 vykonala. Nelze proto postupovat podle §136 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Za zásadní vadu řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, označila dovolatelka rozpor mezi skutkovým závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo zjištěno, že zhotovitel (dovolatelka má zřejmě na mysli společnost AURELIA, spol. s r.o.) vykonával pro žalovaného stavební práce i po datu 21. 9. 1992, a nevyužitím možnosti stanovit výši bezdůvodného obohacení podle své úvahy postupem podle §136 o. s. ř., neboť není jistý ani právní základ nároku. V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku Ing. Jabůrkové, která podle jejího názoru ve svém posudku precizně zachytila stav prací vykonaných zhotovitelem a položkově specifikovala, které konkrétní stavební práce a v jakém rozsahu i cenách právní předchůdkyně žalobkyně provedla, a v dodatku z roku 2004 uvedla, kolik normohodin musela AURELIA spol. s r.o., vynaložit na stavební práce. Rovněž svědek Procházka jasně odkázal na posudek Ing. Jabůrkové, svědci N. a D. popsali, jaké stavební práce a kdy společnost AURELIA, spol. s r.o., na předmětné stavbě provedla.
Soud neprovedl šetření na místě samém, ač to žalobkyně navrhovala, stejně tak ignoroval i návrh žalobkyně, aby si od tří náhodně vybraných realitních společností vyžádal údaje specifikované žalobkyní za účelem tržního ocenění stavby před a po adaptaci.
Zásadní právní otázkou je rovněž otázka, zda obecné soudy mohou přijmout rozpracovaný a nedokončený znalecký posudek znalce jako zástupce soudem určeného znaleckého ústavu, který přichází s názorem, že výši bezdůvodného obohacení žalovaného nelze zjistit, za relevantní a hodnověrný argument a důkazní prostředek v situaci, kdy z předchozího znaleckého posudku Ing. Jabůrkové dle stavu k 9. 11. 1992 je zcela jasné, které stavební práce zhotovitel pro žalovaného uskutečnil od 21. 9. 1992 do 6. 11. 1992.
Další vada řízení spočívá podle dovolatelky v tom, že odvolací soud nerozhodl o všech dovolatelkou navržených důkazech, a to s odkazem na protokol z jednání ze dne 23. 6. 2009 (dovolatelka má zřejmě na mysli protokol ze dne 22. 7. 2009). Podle dovolatelky byl tento protokol dodatečně doplňován a navíc je zkreslen z hlediska vymezení důkazů, které žalobkyně požaduje provést.
Za vadu řízení označila dovolatelka také to, že došlo ke změně v obsazení senátu odvolacího soudu od předchozího odvolacího řízení a účastníkům nebylo umožněno vznést námitku jeho podjatosti.
Dovolatelka souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se bezdůvodně obohatil, a že je třeba zjistit, o co se obohatil. Za účelem zjištění stavu předmětné nemovitosti před zahájením rekonstrukce a po této adaptaci na restauraci a kavárnu žalobkyně navrhovala níže uvedené důkazní prostředky, jimiž však soudy důkaz neprovedly, resp. z nich neučinily skutkové zjištění:
- kupní smlouvu ze dne 29. 10. 1991, kterou žalovaný nabyl do vlastnictví „zchátralý a objekt“ za kupní cenu ve výši 400 000 Kč, a znalecký posudek znalce Ing. arch. Pavla Přikryla ze dne 24. 11. 1991 vypracovaný za účelem zjištění této kupní ceny;
- darovací smlouvu ze dne 7. 2. 2000, kterou žalovaný předmětnou budovu po rekonstrukci daroval své manželce J. K., a znalecký posudek vyžádaný od příslušného finančního úřadu vypracovaný v souvislosti s tímto vlastnickým převodem;
- žádost o vydání stavebního povolení a stavební povolení;
- znalecký posudek Ing. Jabůrkové včetně jeho dodatku;
- spis Okresního soudu v Břeclavi ve sporu mezi R. K. a J. K.;
- projektovou dokumentaci vypracovanou Ing. Romanem Brabencem z března 1992 k předmětné stavbě;
- výslech manželky žalovaného J. K. za účelem zjištění, za jakou cenu celý objekt mezi léty 2001 – 2007 prodala.
Soud měl podle názoru dovolatelky porovnat cenu nemovitosti před provedením adaptace a po jejím provedení, a takto dospět ke stanovení výše bezdůvodného obohacení žalovaného. Pokud tak neučinil, měl neprovedení navržených důkazů a neporovnání obou cen nemovitosti odůvodnit.
Žalobkyně dále napadla obsahovou stránku rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, které podle jejího názoru postrádají náležitosti písemného vyhotovení rozsudku stanovené v §157 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., a to jak v oblasti skutkové, tak právní. Podle jejího názoru se jedná o nedostatečně odůvodněné, nepřesvědčivé a v nedostatečnosti odůvodnění i nepřezkoumatelné rozsudky. V rozsudku odvolacího soudu není přezkoumatelným způsobem uvedeno, co z provedených důkazů vzal soud za prokázáno, a proč, co nikoliv a z jakého důvodu. Není odůvodněn rozporný závěr, podle kterého soud uvěřil pracovníkům společnosti AURELIA, spol. s r.o., že na stavbě pracovali do 6. 11. 1992, avšak žalobu zamítl pro údajnou nemožnost stanovit procentní podíl prací provedených na předmětné stavbě právní předchůdkyní žalobkyně, ačkoliv většinu důkazních návrhů soud zamítl nebo je zcela pominul. Oba soudy nevzaly v úvahu řadu provedených důkazů. Rozhodnutí jsou nepředvídatelná a plná extrémních rozporů mezi soudy účelově a zkresleně zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci. Vadně a neúplně zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen po právní stránce (dovolatelka blíže nevymezuje, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci). K náležitostem rozhodnutí i neprovedení navržených důkazů uvedla dovolatelka řadu nálezů Ústavního soudu ČR, v nichž hodnotil souvislost práva účastníka řízení na spravedlivý proces s tzv. „opomenutými důkazy“.
Z výše uvedených důvodů navrhla dovolatelka zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu k novému řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud rozhodl správně a proto považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné. Je přesvědčen o tom, že dovolání je nepřípustné pro nesplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku zásadního právního významu. Žalobkyně jako dovolací důvody předkládá tvrzení, jež jsou spekulativní, absurdní a v některých případech lživá, jako je nařčení o příbuzenském vztahu zástupce žalovaného a soudce Krajského soudu v Brně, stejně jako tvrzení o odvolání soudkyně tohoto soudu z projednávání této věci v roce 2008, když tato soudkyně v té době čerpala mateřskou dovolenou. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora uvedených ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po stránce právní (ať již v rovině procesní či hmotného práva), jsou jakékoli jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, s nimiž žalobkyně též operuje, pro založení přípustnosti dovolání bezpředmětné. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné v případě, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, v daném případě naplněny nebyly, neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak než v rozsudku ze dne 31. května 2005, č. j. 19 Cm 207/95-331, z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, nýbrž v důsledku jiného hodnocení důkazů, z něhož soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, jaké stavební práce v době od 16. 9. 1992 do 6. 11. 1992 na stavbě žalovaného provedla a tudíž nebylo možno stanovit výši bezdůvodného obohacení.
V úvahu tudíž přichází pouze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá.
Tento zásadní význam nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže nestanovil výši bezdůvodného obohacení, které v důsledku zhodnocení jeho nemovitosti provedenými pracemi žalovaný získal, postupem podle §136 o. s. ř.
Ustanovení §136 o. s. ř. stanoví, že lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Určení výše nároku však není záležitostí volné úvahy soudu, nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle §136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí.Podle ustálené judikatury nelze zásadu hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. zaměňovat s úvahou, podle níž soud ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř. určí výši nároku v případech, kdy tuto výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Toto ustanovení nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Co 136/71, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 75/1971).
Závěr odvolacího soudu za situace, kdy tento soud dovodil, že žalobkyně neprokázala, jaké práce její právní předchůdkyně na stavbě žalovaného v době od 21. 9. 1992 do 6. 11. 1992 provedla, že nelze aplikovat ustanovení §136 o. s. ř. je tedy správný, neboť pokud nebylo vůbec zjištěno, jaké práce právní předchůdkyně žalobkyně v předmětném období provedla, nelze ani postupem podle tohoto ustanovení vyhodnotit výši bezdůvodného obohacení žalovaného.
Dovolatelka v dovolání dále namítá že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zásadně nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. Založí-li v dané věci soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva (např. na tom, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání), je argumentace, kterou dovolatel proti takovému výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), argumentací uplatněnou (a samozřejmě plně uplatnitelnou) v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jde totiž o řešení „kvalifikované“ právní otázky týkající se aplikace procesního práva, jež má judikatorní přesah. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Jiné vady řízení podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se nepřihlíží. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadám řízení tehdy, je-li dovolání přípustné.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že námitka, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod lze však uplatnit pouze v případě, že je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Pokud tedy žalobkyně namítá, že soud nepřihlédl k některým provedeným důkazům, nemůže tato námitka rovněž založit přípustnost dovolání.
To se týká i dovolatelkou vznesené otázky, zda obecné soudy mohou přijmout rozpracovaný a nedokončený znalecký posudek znalce jako zástupce soudem určeného znaleckého ústavu, který přichází s názorem, že výši bezdůvodného obohacení žalovaného nelze zjistit, za relevantní a hodnověrný argument a důkazní prostředek v situaci, kdy z předchozího znaleckého posudku Ing. Jabůrkové dle stavu k 9. 11. 1992 je zcela jasné, které stavební práce zhotovitel pro žalovaného uskutečnil od 21. 9. 1992 do 6. 11. 1992. Tato námitka totiž rovněž směřuje k uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., přičemž v této souvislosti je třeba navíc zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout ani dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka rovněž namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že vyjma otázky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. dovolatelka namítá, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), nepředstavují takové námitky obsažené v dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně současně výslovně směřovalo proti rozsudku Krajského soudu Brně ze dne 11. února 2009, č. j. 43/19 Cm 207/95-801.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27 . října 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu