ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4929.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4929/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně EURO-DOMUS, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 11/310, PSČ 120 00, IČ 49681834, zastoupené Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalované JILSKÁ, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, U Kříže č. 1/611, PSČ 158 00, IČ 63981297, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská, č. 2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5,186.906,82 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2009, č. j. 3 Cmo 57/2009-176, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem pro zmeškání ze dne 7. listopadu 2006 č. j. 37 Cm 47/2005-60, zastavil řízení ohledně částky 852.221,97 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.334.684,85 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. června 2009, č. j. 3 Cmo 57/2009-176, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z obsahu spisu je jednoznačně patrno, že soud rozhodoval o změněném návrhu, který nebyl žalované doručen (§95 odst. 1 a 2 o. s. ř.) Z obsahu spisu, protokolu o jednání dne 7.11.2006 odvolací soud zjistil, že žalobkyně předložila návrh na částečné zpětvzetí žaloby a na její úpravu (rozšíření) ze dne 28. 6.2006, který se ve spisu nenacházel. Soud v rámci téhož jednání usnesením připustil změnu žaloby podle uvedeného podání a poté rozsudkem pro zmeškání rozhodl o tomto změněném návrhu. Odvolací soud s odkazem na stávající judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 247/2001) nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že se nejednalo o změnu žaloby, ale pouze o částečné zpětvzetí žaloby. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci tak nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro změškání dané §153b odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky vydání rozsudku pro zmeškání, a to zejména pokud jde o část rozsudku pro zmeškání nedotčenou právním úkonem žalobkyně v podobě částečného zpětvzetí žaloby. Dále namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v postupu odvolacího soudu a způsobu jeho rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobkyně není v dané věci přípustné a navíc je žalovaná přesvědčena, že není ani důvodné. Navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout; resp. v případě, že by dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné, dovolání žalobkyně zamítnout.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (16.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není významné to, jak je odvolací soud označil či uvedl-li v odůvodnění, že postupoval podle ustanovení §220 nebo §219a o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, resp. zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil odvolací soud práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoli.
V dané právní věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání, protože pokládal za splněné podmínky pro jeho vydání, vyslovené v ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. Naproti tomu odvolací soud tím, že pokládal odvolání proti tomuto rozsudku za přípustné a důvodné , založil své rozhodnutí na závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání naopak splněny nejsou. Tomu nemůže odpovídat - v kritické otázce uplatnitelnosti posuzované formy rozhodnutí - jiný závěr, než že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou navzájem rozdílná (diformní); rozhodnutí odvolacího soudu, třebaže pojímané jako zrušující ve smyslu ustanovení §221 o. s. ř., je tedy z obsahového hlediska rozhodnutím měnícím (narozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci právo podle ustanovení §153b o. s. ř. nepřiznává). Dovolání proti němu je proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a)o. s. ř. přípustné, byť odvolací soud rozhodl usnesením. Pro určení, že rozhodnutí je měnící, však není významné to, jak je odvolací soud označil či uvedl-li v odůvodnění, že postupoval podle ustanovení §220 nebo §219a o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, resp. zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil odvolací soud práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoli ((srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 98).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm.a), b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedenou vadu dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Uplatněné dovolací důvody po obsahové stránce směřují zejména k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , jehož prostřednictvím lze vytýkat odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. , zmešká-li žalovaný kterému byly řádně doručeny do vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dané cit. ustanovením, neboť soud prvního stupně rozhodoval o jiné (změněné) žalobě oproti té, jež byla žalované doručena. Ze skutkových zjištění soudu, které dovolatelka nezpochybňuje, vyplývá, že žalobkyně podle protokolu o jednání dne 7. 11. 2006 předložila soudu návrh na částečné zpětvzetí žaloby a na její úpravu (rozšíření) ze dne 28. 6. 2006. Soud prvního stupně v rámci tohoto jednání připustil změnu žalobního petitu podle uvedeného podání žalobkyně a poté rozsudkem pro zmeškání rozhodl o tomto změněném návrhu. Změněný návrh, o kterém soud prvního stupně rozhodl však nebyl žalovanému doručen.
Dovolatelka namítá, že změna žaloby se nedotýkala zbylé části nároku 1,864.642,13 Kč a příslušenství. Nelze-li pak hodnotit částečné zpětvzetí žaloby jako změnu žaloby, odvolací soud právní úkon žalobkyně hodnotil nesprávně jako změnu žaloby s vyplývajícími důsledky.
Odvolacímu soud je třeba dát za pravdu, že soud prvního stupně vydal rozsudek pro zmeškání, ve kterém rozhodl o změněném nároku, který vylučoval vydání rozsudku pro zmeškání (§153b o. s. ř.). Žalobkyně změnila žalobu až při jednání, při kterém byl vydán rozsudek pro zmeškání. Změnou žaloby se přitom rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce na stejném skutkovém základu požaduje jiné plnění. Tak tomu bylo i v souzené věci. Žalobkyně se podáním ze dne 28.6.2006 domáhala zcela nových nároků. Žalobou byla uplatněná částka ve výši 5,186.906,82 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět v rozsahu částky 3,322.264,69 Kč s přísl. a současně rozšířila žalobu o 2,359.374,56 Kč s příslušenstvím. Za situace, kdy soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 852.221,97 Kč s příslušenstvím a dále rozhodoval o nároku žalobce ve výši 4,334.684,85 Kč s příslušenstvím, rozhodoval o jiném, změněném nároku, než byl uplatněn žalobou a nelze dospět k závěru, že částka ve výši 1,864.642,13Kč byla změnou žaloby nedotčena. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky ( usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, publikované pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) dospěl ke správnému závěru, že jestliže žalobkyně při prvním jednání, které ve věci proběhlo, požadovala, aby jí bylo přiznáno jiné plnění než které uplatnila žalobou, šlo o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), která vylučovala vydání rozsudku pro zmeškání.V postupu odvolacího soudu tak nelze shledat vadu řízení, kterou dovolatelka namítá.
Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující proti tomuto rozhodnutí zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu