ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5045.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5045/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce L. B ., zastoupeného JUDr. Emilem Švingerem, advokátem, se sídlem v Písku, Smetanova 78, proti žalovanému J. Ch., zastoupenému JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185, o zaplacení částky 74.167,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 48/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2009, č. j. 17 Co 402/2008-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2009, č. j. 17 Co 402/2008-161, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 7 C 48/2003-136, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 74.167,30 Kč s 11 % úrokem z prodlení z částky 104.167,30 Kč od 4. 12. 1999 do 17. 12. 1999 a z částky 74.167,30 Kč od 18. 12. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že žalobce dodal žalovanému dne 19. 10. 1999 na základě kupní smlouvy žampiónový substrát a sjednanou kupní cenu ve výši 104.167,30 Kč mu vyúčtoval fakturou splatnou dne 3. 12. 1999. Žalovaný zaplatil dne17. 12. 1999 na kupní cenu částku 30.000,- Kč, zůstatek uhrazen nebyl. Substrát byl v době dodání velmi špatné kvality, neboť obsahoval zárodky různých hub, mimo jiné i hub vytvářejících tzv. falešnou lanýžovitost. Žalovaný se již někdy v době nástupu druhé vlny růstu žampiónů domáhal u žalobce, aby se substrátem něco provedl, neboť mu nerostou žampiony, v měsících následujících po dodávce však nebylo jasné, zda vůbec substrát trpí vadami či nikoliv, a byly zde pochybnosti, zda případný výskyt roztočů či jiné vady nejsou způsobeny krycí zeminou dodanou jiným subjektem. Též polský výrobce popřel, že by dodal infikovaný substrát. Vada byla s určitostí zjištěna až znaleckým posudkem RNDr. H., který byl na objednávku žalovaného - na základě vzorků odebraných za tím účelem v lednu 2000 - zpracován v březnu 2000. Žalovaný bezprostředně poté, co byla existence vad takto zjištěna, v dopise ze dne 13. 3. 2000 označeném jako „Reklamace – dohoda“ konstatoval, že již dne 22. 11. 1999 reklamoval výskyt roztočů a falešné lanýžovitosti v substrátu, přičemž k přislíbenému vyřízení reklamace výrobcem nedošlo, a že na radu odborníků požádal o posudek, z něhož vyplývá, že příčinou problémů byl substrát; vyzval proto žalobce k zaslání dobropisu na fakturu č. 221, k navrácení zálohy ve výši 30.000,- Kč a k uhrazení nákladů na laboratorní rozbor v částce 5.000,- Kč. Výtěžnost žampiónů byla asi 5 % oproti běžné a žampiónů bylo sklizeno asi za 20.000,- Kč, zatímco náklady činily 30.000,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce dodal žalovanému na základě kupní smlouvy uzavřené podle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) zboží s vadami, na které se vztahuje zákonná odpovědnost podle ustanovení §425 obch. zák. Dopis žalovaného ze dne 13. 3. 2000 vyložil jako oznámení vad a odstoupení od smlouvy; požadavku na vystavení dobropisu a vrácení zálohy nelze podle jeho názoru rozumět jinak, než že se žalovaný necítil vázán účinky smlouvy, přičemž předpokládal, že by v budoucnu mohlo dojít k dohodě ohledně nové dodávky. Předchozí ústní reklamace nebyly podle soudu prvního stupně dostatečně určitým a tedy platným právním úkonem, neboť nebyly dostatečně definovány vady zboží; účastníci shodně vypověděli, že žalovaný pouze uvedl, že mu nerostou žampiony. Soud prvního stupně dovodil, že dodáním tak nekvalitního substrátu byla smlouva porušena podstatným způsobem ve smyslu §345 odst. 2 obch. zák. Vady posoudil jako vady skryté ve smyslu ustanovení §428 odst. 1 písm. c) obch. zák. a na základě skutkového závěru, že žalovaný vady uplatnil bezprostředně poté, co byla jejich existence posudkem zjištěna, resp. potvrzena, dovodil, že žalovaný včas realizoval svůj nárok z vad zboží vyplývající z ustanovení §436 odst. 1 písm. d) obch. zák. tím, že oznámil žalobci vady a zároveň odstoupil od smlouvy. Ze zjištění, že substrát byl spotřebován, smíchán s krycí zeminou a je bezcenný, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný byl oprávněn odstoupit od smlouvy podle ustanovení 441 odst. 2, 4 obch. zák., a usoudil, že prospěch získaný z prodeje žampiónů si žalovaný ponechal na úhradu vzniklých škod, i když to v reklamaci ze dne 13. 3. 2000 výslovně neuvedl. Zaplacení částky 30.000,- Kč soud prvního stupně s poukazem na výpověď žalovaného nevyhodnotil jako uznání závazku podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. května 2009, č. j. 17 Co 402/2008-161, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok pod bodem II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že dodaný substrát byl vadný, jakož i s jeho právními závěry, že žalovanému vznikl z tohoto titulu vůči žalobci nárok z titulu odpovědnosti prodávajícího za vady zboží a že částečná úhrada kupní ceny neměla účinky uznání zbytku dluhu. V otázce, zda žalovaný svá práva vůči žalobci uplatnil řádně a včas a zda došlo k zániku smluvního vztahu odstoupením od smlouvy, však dospěl k opačnému posouzení. Usoudil, že závěr soudu prvního stupně ohledně zamýšleného odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaného je v rozporu s tím, co dle protokolu o jednání ze dne 12. 5. 2008 uvedl žalovaný a jeho zástupce, a přisvědčil žalobcovým námitkám zpochybňujícím závěr soudu prvního stupně, jenž z řízení doplněného po zrušení svého předchozího rozsudku (dokazováním listinami a výslechem žalovaného a svědka B. K.) dovodil, že žalovaný dostatečně specifikoval nárok z odpovědnosti za vady; skutková zjištění soudu prvního stupně v tomto bodě označil odvolací soud za nesprávná. Uvedl, že za rozhodnou okolnost pro svůj závěr o absenci volby nároku (v intencích §436 a §437 obch. zák.) a tedy i řádného a včasného uplatnění práva žalovaného z odpovědnosti za vady považuje obsah listiny ze dne 13. 3. 2000, neboť z dalších důkazů nelze mít za dostatečně prokázané, že žalovaný reklamoval vady již dříve, tedy že informoval o zjištěných vadách a že zároveň provedl volbu jednoho z možných nároků. S poukazem na takto zjištěný skutkový stav odvolací soud dovodil, že prokázaná písemná reklamace z března 2000 není včasným uplatněním nároku za vady, jež byly žalovanému zřejmé nejpozději v listopadu 1999. Uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že závazkový vztah zanikl odstoupením od smlouvy, a že žalovaný konkrétní a prokazatelný projev vůle k realizaci práva z odpovědnosti za vady učinil až v době, kterou nelze s ohledem na časové souvislosti považovat za dobu přiměřenou, nejsou tu tedy důvody, jež by bránily žalobci úspěšně se domáhat svého nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalovaný zdůraznil, že před písemnou reklamací učiněnou dopisem ze dne 13. 3. 2000 reklamoval několikrát ústně a že tyto ústní reklamace byly činěny v krátké době od dodání substrátu do doby plného projevu vady. Zpochybnil závěry odvolacího soudu při výkladu právního úkonu obsaženého v listině ze dne 13. 3. 2000 a vytkl mu, že při posouzení včasnosti reklamace nevzal zřetel na skutečnost, že při pěstování žampiónů lze vadu substrátu poznat až po určité době od dodání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou závěrech, totiž že dopis žalovaného ze dne 13. 3. 2000 nelze posoudit jako oznámení volby mezi nároky z vad zboží podle ustanovení §436 odst. 2, věty první, obch. zák., jímž žalovaný projevil vůli zrušit kupní smlouvu odstoupením, a že prokázaný konkrétní projev vůle žalovaného směřující k realizaci práva z odpovědnosti za vady, učiněný písemnou reklamací z března 2000 (tedy uvedeným dopisem), není včasným uplatněním nároku za vady, jež byly žalovanému zřejmé nejpozději v listopadu 1999.
Postavil-li odvolací soud tyto dva závěry vedle sebe (paralelně), zatížil své rozhodnutí rozporem v logice. Nelze dost dobře dovodit, že určitá písemnost neobsahuje projev vůle, popř. neobsahuje projev vůle dostatečně určitý (že nejde o reklamaci), a zároveň dospět k závěru, že podle výsledků dokazování byl konkrétním projevem vůle až obsah této písemnosti (takže o reklamaci šlo, leč nevčasnou). Tyto závěry lze ovšem uchopit tak, že zkoumaná písemnost relevantní projev vůle neobsahuje, a i kdyby jej nakonec obsahovala, nebyl by učiněn včas.
Každý z těchto závěrů odvolacího soudu by sám o sobě postačil k posouzení procesní obrany žalovaného jako neúspěšné. Ani jeden z nich však neobstojí a neobstojí proto ani samo napadené rozhodnutí.
Dovoláním napadený závěr, že obsah dopisu žalovaného ze dne 13. 3. 2000 nelze vyložit jako odstoupení od kupní smlouvy ani jako volbu jiného nároku z odpovědnosti za vady, odvolací soud založil na přednesech žalovaného a jeho procesního zmocněnce při jednání soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se především neztotožňuje s významem, který odvolací soud těmto přednesům přisoudil. Má za to, že by nebylo zcela v souladu s principy fair procesu (srov. též §1 o. s. ř.) stavět závěr o tom, zda a jakou vůli žalovaný v dopise projevil, na improvizovaném přednesu jeho zmocněnce (navíc substituta) při jednání soudu v následném sporu, zejména když žalovaný ve svém bezprostředně následujícím vyjádření uvedl věc na pravou míru a vysvětlil své záměry sledované tímto dopisem způsobem, jenž není ničím jiným než takřka doslovnou reprodukcí slovního vyjádření obsaženého v dopise. Závěry o tom, zda a jaká vůle byla projevena, nelze ostatně zakládat na vyhodnocení toliko jediné z okolností konkrétního případu (lze-li za ni přednes účastníka právního úkonu v rámci jeho procesní obrany vůbec považovat). Postup soudu v případě pochybností o obsahu právního úkonu je stanoven v ustanoveních §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obch. zák., určujících závazná výkladová pravidla, a nezbývá než konstatovat, že odvolací soud se těmito pravidly neřídil důsledně. Právní posouzení, na němž v této otázce založil své rozhodnutí, je proto neúplné a tudíž nesprávné.
Posouzení reklamace provedené dopisem ze dne 13. 3. 2000 jako opožděné založil odvolací soud na skutkovém závěru, odlišném od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že vady byly kupujícímu zřejmé nejpozději v listopadu 1999. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), k jiným skutkovým zjištěním však může dospět pouze za předpokladu, že zopakuje důkazy, na nichž soud prvního stupně svá skutková zjištění založil (§213 odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí pak musí jasně vyložit, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a dbát přitom, aby jeho rozhodnutí bylo přesvědčivé (srov. §158 odst. 2 a §211 o. s. ř.). Z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, jak odvolací soud k uvedenému pro rozhodnutí věci zcela zásadnímu skutkovému závěru dospěl, a to ani nepřímo, neboť odvolací soud v něm opačné, tedy z jeho pohledu nesprávné závěry soudu prvního stupně nepodrobil konkrétní kritice. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. I za tohoto stavu jsou zde předpoklady též pro závěr, že procesní postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci nebyl zcela korektní a rovněž tímto způsobem bylo dotčeno základní právo žalovaného na spravedlivý proces (srov. čl. 36 odst. 1 Ústavy České republiky). Ze spisu totiž vyplývá, že odvolací soud zopakoval při jednání konaném dne 28. 5. 2009 dokazování pouze listinami – fakturou, dopisem z 13. 3. 2000 a žalobcovou písemnou odpovědí ze dne 23. 5. 2000. Soud prvního stupně však dospěl ke skutkovému závěru, že vady substrátu byly zjištěny až v březnu 2000, z výpovědí obou účastníků a ze svědeckých výpovědí V.P. a B. K. Měl-li tedy odvolací soud zato, že je možno z dosud provedených důkazů dospět k jiným skutkovým zjištěním, měl zopakovat tyto důkazy. Jestliže tak neučinil, porušil ustanovení §213 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., v němž se v poměrech odvolacího řízení promítají zásady ústnosti a přímosti, na nichž je založeno dokazování v civilním procesu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení stanovených postupů při zjišťování skutkového stavu věci jsou vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k nimž Nejvyšší soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, věta první, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu