ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5091.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5091/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně KOMFORT, a. s. , se sídlem v Brně, Křenová 478/72, PSČ 602 00, IČ 25524241, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Křenová 478/72, proti žalované Masarykově univerzitě, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 9, IČ 00216224, o zaplacení částky 2,359.176,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 151/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. srpna 2009, č. j. 28 Co 23/2008-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. září 2007, č. j. 42 C 151/2007-93, kterým Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,359.176,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 23. 4. 2004 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř“), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá z pohledu dovolatelkou označených právní otázek po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může vést též dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu takovou vadu řízení, jež je založena na sporu o procesní právo, takže závěr o tom, zda je řízení zatíženo vadou, závisí na výkladu procesní normy, tedy na právním posouzení (na řešení právní otázky). Obě námitky uplatněné dovolatelkou jsou takovéto povahy, ani jedna z nich však přípustnost dovolání nezakládá.
Především je správný a konstantní judikatuře odpovídající dovoláním nepřímo zpochybněný závěr odvolacího soudu, že otázka věcné příslušnosti soudu byla v posuzované věci závazným způsobem vyřešena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2006, sp. zn. Ncp 1312/2006-83, jímž bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný okresní soud.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází důsledně z názoru, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti soudu podle ustanovení §104a o. s. ř. je konečné, takže nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost, a je též závazné v tom smyslu, že otázka věcné příslušnosti je v řízení jednou provždy vyřešena a nemůže být v dalším řízení, včetně řízení odvolacího nebo dovolacího, znovu zkoumána a tedy ani přípustně nastolena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2005, sp. zn. 32 Odo 719/2005, ze dne 28. února 2006, sp. zn. 32 Odo 43/2006, a ze dne 30. září 2008, sp. zn. 32 Odo 3978/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Je-li tedy v posuzované věci s konečnou platností (nezvratně) rozhodnuto, že k jejímu projednání jsou věcně příslušné okresní soudy, pak žalovaná nemůže v dovolacím řízení tento závěr zpochybňovat prostřednictvím námitky, že řízení před soudy nižších stupňů je zatíženo vadou spočívající v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud.
V souladu s právními předpisy (s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu) a s judikatorními závěry Nejvyššího soudu je též dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu, že v posuzované věci byly splněny předpoklady pro vydání výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud správně dovodil, že projednávaná věc je věcí složitou jak po stránce skutkové, tak po stránce právní; sama žalovaná ostatně i v dovolání zdůrazňuje mimořádnou náročnost věci, byť v jiné souvislosti. V takovém případě byl postup soudu prvního stupně podle uvedeného ustanovení plně opodstatněn (srov. k tomu blíže závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), a to bez zřetele na to, že z listin připojených k žalobě bylo seznatelné, že žalovaná při jednání předcházejícím žalobě uplatněný nárok zpochybnila a z jakých důvodů tak učinila. Jen z procesně vyjádřených stanovisek účastníků řízení lze v rámci přípravy jednání usuzovat na to, která tvrzení účastníků jsou shodná, takže je soud může vzít za svá skutková zjištění (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.), a ke kterým tvrzením bude třeba provádět dokazování. Účelem výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je též zajistit, aby měl soud již v rámci přípravy jednání k dispozici listinné důkazy a návrhy na provedení dalších důkazů.
Důvodnost nelze přiznat ani argumentaci, jejímž prostřednictvím žalovaná namítá, že soud prvního stupně měl vydat platební rozkaz. Z ustanovení §172 o. s. ř. vyplývá, že v případě splnění všech předpokladů pro vydání platebního rozkazu soud platební rozkaz vydat může, leč nemusí. Soud platební rozkaz nevydá, jestliže to nepovažuje vzhledem k okolnostem za vhodné, např. tehdy, je-li zřejmé, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka vytýkající soudům nižších stupňů, že stanovená třicetidenní lhůta k vyjádření nebyla vzhledem k povaze věci dostatečně dlouhá. Určením lhůty k vyjádření na samé její zákonem stanovené spodní hranici soud prvního stupně zákon neporušil. Pokud žalované bránily v tom, aby vyhověla výzvě v takto stanovené lhůtě, vážné důvody, pak podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. měla, tak jak byla soudem prvního stupně řádně poučena, tuto skutečnost soudu ve stanovené lhůtě sdělit. Jestliže tak neučinila, marným uplynutím stanovené lhůty nastala fikce uznání závazku upravená v tomto ustanovení bez zřetele na to, zda žalovaná zmeškala stanovenou lhůtu z vážných důvodů či nikoliv. I tuto otázku tedy dovolací soud posoudil v souladu s procesními předpisy.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, která by měla právo na náhradu, v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu