ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5212.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 5212/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: D. V., proti žalovanému A. K., zastoupený Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, PSČ 272 01, o zaplacení 162.958,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 51/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Cmo 431/2007-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2006, č. j. 50 Cm 51/2005-54, ve znění opravných usnesení ze dne 19. října 2006, č. j. 50 Cm 51/2005-62 a ze dne 23. ledna 2007, č. j. 50 Cm 51/2005-65, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 162.958,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení, a to z částky 55.900,- Kč ode dne 13. 5. 2003 do zaplacení, z částky 59.600,- Kč ode dne 20. 5. 2003 do zaplacení a z částky 61.458,- Kč ode dne 20. 5. 2003 do zaplacení a z částky 61.458,- Kč ode dne 30. 5. 2003 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 41.188,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva (smlouvy) o přepravě věci podle §610 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a po provedení přeprav ve sjednaných termínech vznikl žalobci nárok na smluvenou úplatu, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit spolu s příslušným úrokem z prodlení podle §369 obch. zák. a §1 nař. vlády č. 142/1994 Sb. ve výši dvojnásobku diskontní sazby ČNB k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 3% z dlužné úplaty.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se zabýval pouze žalovaným namítanou spornou otázkou smluvního ujednaní, v němž účastníci dohodli text: „Přímý kontakt se zákazníkem a konkurenční vystupování bude považováno za zneužití informací v obchodním styku a může být důvodem k neproplacení faktur“. Podle závěru odvolacího soudu je cit. ujednání v rozporu s ust. §610 a §625 obch. zák. a tudíž ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále též obč. zák.“) neplatné. Nárok žalobce na zaplacení právem vyúčtovaného smluveného přepravného nemohl zaniknout na základě ujednání o zákazu přímého kontaktu žalobce se zákazníkem žalovaného a konkurenčního vystupování žalobce v obchodním styku. Chtěl-li žalovaný takovou povinnost žalobce sankcionovat, měl si sjednat smluvní pokutu. Proto další dokazování k předmětné sporné otázce považoval odvolací soud za nadbytečné.
Odvolací sooud tudíž rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. b) [patrně má správně na mysli písm. c)] o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. jako důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že předmětné smluvní ujednání o konkurenčním jednání je podle §39 obč. zák. neplatné a namítá, že je v rozporu s principem smluvní volnosti v obchodně právních vztazích. Z ustanovení §263 odst. 1 a 2 obch. zák. vyplývá, že ustanovení §610 a 625 obch. zák. nejsou ustanoveními kogentními, nýbrž dispozitivními, od nichž se lze dohodou účastníků odchýlit. Ustanovením §263 obch. zák. se odvolací soud nezabýval.V návaznosti na toto nesprávné hmotněprávní posouzení odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že ve věci není třeba provádět dokazování, že se žalobce konkurenčního jednání skutečně dopustil. Jde o podstatnou vadu napadeného rozhodnutí.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. předpisů účinných do 30. 6. 2009. Tak je tomu i v posuzovaném případě.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se přednostně zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak tomu bylo i v daném případě, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Zásadní právní význam dovolaním napadené rozsudkem odvolacího soudu Nejvyšší soud v tomto případě neshledává.
Dovolatel má za rozhodné posouzení právního názoru odvolacího soudu, že smluvní ujednání o konkurenčním jednání je v návaznosti na §610 a 625 obch. zák. ve smyslu §39 obč. zák. neplatné.
Předmětné ujednání ve smlouvě (smlouvách) o přepravě věci uzavřené podle §610 an. obch. zák. zní: „Přímý kontakt se zákazníkem a konkurenční vystupování bude považováno za zneužití informací v obchodním styku a může být důvodem k neproplacení faktur“.
Argument dovolatele, že ustanovení §610 a §625 obch. zák. jsou ustanovení nikoliv kogentní, nýbrž dispozitivní s odkazem na ust. §263 odst. 1 a 2 obch. zák., je sice v zásadě správný, podstatu sporné otázky však plně nevystihuje.
Z hlediska neplatnosti předmětného smluvního ujednání ve smyslu §39 obč. zák., tj. proto, že jde o právní úkon resp. jeho část odporující svým obsahem nebo účelem zákonu, nebo jej obcházející, anebo příčící se dobrým mravům, je rozhodné, zda takové smluvní ujednání nepředstavuje popření a vyloučení základní pojmové náležitosti (části) smlouvy o přepravě věci ve smyslu §610 obch. zák. o úplatě (přepravném) a o vzniku práva (nároku) na zaplacení této úplaty (přepravného) ve smyslu §625 obch. zák.
Nejvyšší soud se v principu ztotožnil s odvolacím soudem, neboť je toho názoru, že úplatu (přepravné) nelze ani a priori ze smlouvy o přepravě věci vyloučit, jestliže jsou splněny podmínky cit. ustanovení obch. zák. pro nárok na zaplacení úplaty (přepravného), jelikož by tak byl popřen nejen smysl a účel smlouvy o přepravě věci, ale i samotný pojem a podstata této smlouvy. Účastníkům ovšem nic nebránilo jak správně podotkl odvolací soud – aby porušení vymezené smluvní povinnosti, která je tak jak to bylo sjednáno, možné pokládat za ujednání neurčité (§37 odst. 1 obč. zák.), sankcionovaly smluvní pokutou, popř. jiným zákonem aprobovaným instrumentem a nebo, aby se při jejím porušení oprávněný domáhal náhrady škody apod.
Odvolací soud tudíž při posouzení sporné právní otázky neplatnosti předmětného ujednání nikterak nepochybil, takže nerozhodl v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, ale žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nezvnikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu