ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5279.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5279/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně RV Sped s. r. o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Staropramenná 221/25, PSČ 150 00, IČ 26932547, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/707, proti žalované MK GAS s. r. o., se sídlem ve Slavičíně, Mladotické nábřeží 370, PSČ 763 21, IČ 25599755, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, o zaplacení částky 54.477,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 255/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2009, č. j. 47 Cmo 104/2008-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2009, č. j. 47 Cmo 104/2008-67, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. prosince 2007, č. j. 20 C 255/2007-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 20 C 255/2007-43, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 54.477,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se s žalovanou dohodla, že pro ni bude rozvážet a dovážet balíky pro společnost PPL na směru č. 08018, že se tak dělo od 1. 9. 2005, kdy žalovaná tuto linku převzala (předtím žalobkyně prováděla rozvoz pro jejího předchůdce), a že tuto trasu jezdil jako řidič zaměstnanec žalobkyně, který se vždy v 7.00 hod. hlásil ve Slušovicích u společnosti PPL, kde dostal konkrétní pokyny od jejího vedoucího nebo od jednatele a pracovníků žalované. Jednatele žalobkyně řidič oslovoval pouze v případě, že potřeboval opravit vozidlo nebo chtěl dovolenou a bylo třeba zajistit jiného řidiče. Tak tomu bylo až do 5. 5. 2006, kdy žalovaná dostala od společnosti PPL výpověď a tím byla ukončena též spolupráce mezi ní a žalobkyní. Žalobkyně tedy prováděla pro žalovanou přepravu zboží též v období od 1. 3. do 31. 3. 2006, za což fakturou ze dne 31. 3. 2006 splatnou dne 21. 5. 2006 vyúčtovala částku 54.477,- Kč, kterou žalovaná neuhradila. Na základě toho pak soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě podle ustanovení §610 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť zatímco žalobkyně splnila svou povinnost přepravit zboží vyplývající z ustanovení §617 obch. zák., žalovaná svou povinnost uhradit sjednanou cenu přepravy vyplývající z ustanovení §625 obch. zák. nesplnila.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve znění upřesněném ohledně přiznaných úroků z prodlení (výroky pod body I a II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právními závěry. Námitky žalované zpochybňující uzavření smlouvy a poznatky o jejím obsahu odmítl s poukazem na výpověď jejího jednatele, že žalovaná od 1. 7. 2005 zajišťovala pro společnost PPL CZ, odštěpný závod severní Morava, rozvoz zásilek mimo jiné na trase č. 08018 prostřednictvím žalobkyně jako dopravce, přepravné bylo žalobkyni placeno vždy jednou měsíčně na základě faktury a obchodní vztah trval až do ledna 2006. Spornou skutečnost, že žalovaná prováděla rozvoz zásilek pro žalobkyni (v odůvodnění rozsudku byly role zjevným nedopatřením zaměněny) i v březnu 2006, shledal odvolací soud dostatečně prokázanou. Dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě věci podle ustanovení §610 obch. zák. a že žalobkyni vznikl podle ustanovení §625 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení přepravného za přepravy realizované v měsíci březnu 2006 ve výši obvyklé, kterou žalovaná částka – též vzhledem k dosavadní obchodní praxi účastníků - nepřesahuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Žalovaná především namítla, že uzavření ústní smlouvy o přepravě a její obsah, provedení přepravy, výše dohodnuté nebo obvyklé úplaty a doručení faktury nebylo prokázáno. Ze skutkových zjištění podle jejího názoru naopak vyplývá, že společnost PPL uzavírala s třetími osobami zasilatelské smlouvy, dopravu zajišťovala jak vlastními prostředky, tak (v souladu s §621 obch. zák.) plnila svůj závazek pomocí dalšího dopravce, tj. žalovanou, a souhlasila s tím, aby žalovaná jako další dopravce své závazky splnila pomocí další osoby, tj. žalobkyní. Žalovaná - na základě polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů - argumentovala, že skutkový stav zjištěný těmito soudy nemá oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná dále zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě věci. Argumentovala, že smlouva o přepravě, popřípadě smlouva zasilatelská, byla uzavřena mezi dopravcem, tj. společností PPL, a mezi odesilatelem věci, že mezi společností PPL a žalovanou byl smluvní vztah podle ustanovení §621 obch. zák. a vztah mezi žalovanou a žalobkyní, trvající jen do ledna 2006, by bylo možno podřadit pod smlouvu o provozu dopravního prostředku podle ustanovení §638 obch. zák., která však vyžaduje písemnou formu. Ze skutkových zjištění podle jejího názoru vyplývá, že žalobkyně nebyla v postavení dopravce, který se zavázal pro žalovanou jako odesilatele, že pro něj přepraví věc; pokud by tomu tak bylo, měla by k dispozici zasilatelkou smlouvu, přepravní list apod.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila bez jakéhokoliv zdůvodnění pouze tak, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a navrhla, aby dovolací soud dovolání „zamítl“.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, včetně těch, jež vyplývají ze střetů o výklad norem práva procesního. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při přezkumu správnosti právního posouzení proto dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr. Dovolacími námitkami, jimiž žalovaná zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu nikoliv prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva tento soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž toliko na základě kritiky správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno, je podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze a jenž tedy k založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení způsobilý není. Dovolací soud je v takovém dovolacím řízení skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Otázka, zda odvolací soud podřadil smlouvu uzavřenou mezi účastníky pod správný smluvní typ a zda v důsledku toho posoudil správně práva a povinnosti účastníků touto smlouvou založené, však otázkou právního posouzení je.
Podle ustanovení §610 obch. zák. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).
Podle ustanovení §638 obch. zák. smlouvou o provozu dopravního prostředku se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku (provozce) přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu nebo více předem určených cest nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele a objednatel se zavazuje zaplatit úplatu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Smluvní typy upravené v ustanoveních §610 a násl. obch. zák. a §638 a násl. obch. zák. jsou si v mnohém podobné, což je logickým důsledkem skutečnosti, že podstatou věcného (nepeněžního) plnění je v obou případech přeprava věci (zásilky, nákladu) z místa A do místa B. Zatímco však právní úprava smlouvy o přepravě věci klade těžiště na přepravovanou věc, na zásilku, o niž je dopravce povinen pečovat (srov. zejména §617 odst. 1, větu první, a §622 a násl. obch. zák.), takže pro tento smluvní typ je charakteristická vyšší míra odpovědnosti dopravce za předmět přepravy, v případě smlouvy o provozu dopravního prostředku (tzv. „charteru“) je již pojmově položen důraz na poskytnutí provozu dopravního prostředku (srov. též §639 obch. zák.) za účelem vykonání cest, tato smlouva tak v sobě nese určité znaky nájmu (srov. shodně Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. Praha : Linde Praha, a. s. 1999, 342 s.), zejména jde-li o tzv. „charter na dobu“ neboli „time charter“ (srov. shodně např. Marek, K. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům : Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, s. 357), a závazek provozce pečovat o přepravovaný náklad esenciální obsahovou náležitostí tohoto smluvního typu není. Požadavek na určení dopravního prostředku ve smlouvě vyplývající z ustanovení §638 odst. 1 obch. zák., akcent na zabezpečení jeho způsobilosti k sjednaným cestám a jeho použitelnosti pro stanovenou přepravu (§639 odst. 1 obch. zák.) a na zabezpečení jeho provozu (§639 odst. 2 obch. zák.) vede též k závěru o vyšší míře nezávislosti (autonomie) dopravce oproti provozci při plnění smluvních závazků; jeho povinnosti jsou (kromě povinností vztahujících se k zásilce, srov. §623 obch. zák.) vymezeny toliko kýženým výsledkem, tj. provedením přepravy zásilky do místa určení s odbornou péčí o ni ve smluvené lhůtě, jinak bez zbytečného odkladu (srov. §617 odst. 1 obch. zák.), a způsob, jakým tohoto výsledku docílí, je ponechán na něm.
Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nevylučuje závěr, že smlouva uzavřená mezi účastníky mohla být smlouvou o poskytnutí provozu dopravního prostředku; vyplývá totiž z něho, že žalobkyně poskytla žalované pro každodenní provoz za účelem přepravy věcí dopravní prostředek opatřený řidičem a pohonnými hmotami za účelem vykonání cest podle konkrétních pokynů žalované. Je třeba zdůraznit, že v případě závazku k nepřetržité nebo opakované činnosti může být smluvenou dobou též doba neurčitá (srov. §582 odst. 1 obč. zák.). Soudy nižších stupňů možnost takovéhoto právního posouzení na zřetel nevzaly a nečinily proto v řízení kroky k zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro jeho zvážení (srov. postup stanovený v §118a odst. 2 o. s. ř.). V důsledku toho skutkový stav věci, jenž je k dispozici, neumožňuje spolehlivě posoudit, zda skutečně šlo o smlouvu o poskytnutí provozu dopravního prostředku (zda byly sjednány všechny podstatné části takové smlouvy), se všemi důsledky s tím spojenými (srov. §269 odst. 1 ve spojení s §638 odst. 2, §263 odst. 2 a §272 odst. 1 obch. zák.), či zda se jednalo o relativně samostatné realizační smlouvy o přepravě věci, uzavírané na základě rámcové smlouvy obsahující ujednání o obchodních podmínkách (srov. §237 odst. 1 obch. zák.), anebo zda šlo o kontrakt inominátní (srov. §269 odst. 2 obch. zák.). Je však plně opodstatněn závěr, že neposoudil-li odvolací soud věc též z pohledu této jiné možné právní kvalifikace, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Odvolací soud tedy právní otázku, na níž spočívá jeho rozhodnutí, řešil v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), což zakládá jak zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce a tedy přípustnost dovolání [ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], tak důvodnost dovolání, neboť je naplněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu