ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5367.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5367/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AMEX Brno, s.r.o., se sídlem v Brně, Komín, Hlavní 290/74, PSČ 624 00, IČ 47910925, zastoupené JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Vachova 1, proti žalovanému O. G., zastoupenému JUDr. Ivanou Dufkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Tyršova 8, o zaplacení částky 1 350 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 1061/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 4 C 1061/2002-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 1 350 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným jako nájemcem dne 12. 7. 1997 smlouvu označenou jako smlouva o koupi najaté věci (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem byl pronájem souboru nemovitostí včetně příslušenství v katastrálním území Rozstání. Smluvní strany se dohodly na kupní ceně pronajatých nemovitostí, jež se sestávala z vlastní kupní ceny ve výši 6 000 000 Kč a úroků při splatnosti 8 let ve výši 4 500 000 Kč. Žalovaný měl tedy uhradit celkem 10 500 000 Kč. Účastníci si dále sjednali, že po řádném skončení smlouvy přejde vlastnictví k nemovitostem na nájemce po uhrazení poslední splátky vkladem do katastru nemovitostí. Ve smlouvě nebyla sjednána možnost odstoupení ze strany nájemce. Dále bylo zjištěno, že dne 11. 11. 1998 učinil žalovaný úkon označený jako odstoupení od smlouvy o koupi najaté věci. Z výzvy k zaplacení pohledávky ze dne 21. 11. 2001 doručené žalovanému do vlastních rukou dne 30. 11. 2001 bylo zjištěno, že JUDr. Brablec vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 1 350 000 Kč, jež se sestává z úroku za rok 1997 ve výši 450 000 Kč splatného k datu 30. 9. 1998 a z úroku za rok 1998 ve výši 900 000 Kč splatného rovněž k 30. 9. 1998. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 8. 2003 bylo zjištěno, že JUDr. Roman Brablec (správce konkurzní podstaty úpadce VYTAS s.r.o.) postoupil touto smlouvou postupníkovi (žalobkyni) pohledávku vůči žalovanému, která je předmětem tohoto řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že smlouva o koupi najaté věci je upravena v ustanovení §489 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž podstatnou náležitostí této smlouvy je uzavření nájemní smlouvy podle §663 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podstatnou náležitostí vlastní nájemní smlouvy je sjednání úplaty za užívání věcí, které pronajímatel přenechává nájemci k užívání, tj. nájemného. To však v posuzované věci sjednáno nebylo. Soud prvního stupně proto posoudil předmětnou smlouvu jako inominátní smlouvu uzavřenou ve smyslu §51 obč. zák.
Soud prvního stupně dále dovodil, že předmětem smlouvy byl převod nemovitostí za úplatu, tedy koupě a prodej, a proto je nutno vztah účastníků posuzovat podle občanského zákoníku a to i v případě, že by celý právní vztah podléhal zákoníku obchodnímu, jelikož kupní smlouva uzavřená podle §409 obch. zák. se na prodej nemovitostí nevztahuje. Námitku promlčení vznesenou žalovaným posuzoval soud prvního stupně podle §101 a §122 občanského zákoníku, podle nichž je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Pokud tedy byla v dané věci pohledávka žalobkyně ve výši 1 350 000 Kč splatná ke dni 30. 9. 1998 a žalobkyně podala svoji žalobu dne 13. 2. 2002, učinila tak až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Z důvodu promlčení tedy soud prvního stupně podanou žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. července 2007, č. j. 37 Co 169/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 350 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že mezi společností VYTAS s.r.o., zastoupené jednatelem J. V. a žalovaným byla dne 12. 7. 1997 platně uzavřena smlouva o koupi najaté věci. Na jejím základě pronajímatel předal nájemci k dočasnému užívání soubor nemovitostí, na kterých podle souhlasného tvrzení účastníků provozoval žalovaný autokempink. Podle článku II této smlouvy měly být nemovitosti po zaplacení poslední sjednané splátky převedeny kupní smlouvou na žalovaného za kupní cenu 6 000 000 Kč a dohodnutý úrok za celou dobu nájmu v částce 4 500 000 Kč (plnění v celé vyčíslené částce úroků pronajímateli náleželo, pokud by pozemky byly na žalovaného převedeny až po uplynutí 8 let, tedy k 31. 12. 2004; pro případ dřívějšího převodu se sjednaným způsobem jejich výše poměrně krátila). Dále bylo dohodnuto, že první splátka na smluvní cenu v částce 450 000 Kč bude splatná k 30. 9. 1998 a částka 900 000 Kč k témuž datu. Právo odstoupit od smlouvy ve vyhrazených případech náleželo pouze pronajímateli.
Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla podle uzavřena podle ustanovení §489 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť volba obchodního zákoníku pro vztah účastníků vyplývá jak ze záhlaví smlouvy, tak z textu článku IX smlouvy a jedná se o platnou volbu režimu závazkového vztahu, neboť byla provedena dostatečně určitě (§266 obch. zák.).
Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který posoudil vztah žalobkyně a žalovaného podle §663 obč. zák. proto, že žalovaný nebyl podnikatelem a předmětem nájmu byly nemovitosti. I když se smlouva o koupi najaté věci týkala možnosti dočasného užívání souboru nemovitostí, na které by byl jinak aplikován režim občanského zákoníku, je podle závěru odvolacího soudu možno i takový vztah podřadit režimu obchodního zákoníku. Smlouvou o koupi najaté věci nebyl zároveň realizován prodej nemovitostí, který musí být jednoznačně řešen kupní smlouvou ve smyslu §588 obč. zák., a ze smlouvy přitom vyplývá, že kupní smlouva stran převodu nemovitostí měla být uzavřena po zaplacení poslední splátky nájmu. Odvolací soud dále vycházel z toho, že mezi stranami bylo nesporné, že žalovaný předmětné nemovitosti užíval až do ukončení smlouvy dne 11. 11. 1998, což vzala společnost VYTAS s.r.o. přípisem jejího původního jednatele ze dne 17. 12. 2002 na vědomí. Odvolací soud uzavřel, že tak došlo tak dohodě o ukončení nájmu, takže nebylo nutno zabývat se otázkou platnosti odstoupení žalovaného od smlouvy.
Nárok uplatněný žalobcem je proto podle závěru odvolacího soudu po právu, neboť žalovaný od uzavření smlouvy do 30. 9. 1998 nemovitosti skutečně užíval, za což žalobkyni náleží sjednaná úplata. Pokud smlouva obsahuje i jiné závazky, než které tento typ smlouvy běžně obsahuje, je nutné na ně pohlížet jako na závazky, které nejsou v rozporu se zněním ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. S ohledem na čtyřletou promlčecí lhůtu stanovenou v §397 obch. zák. se žalovaný vznesenou námitkou promlčení neubránil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí vychází podle názoru dovolatele ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud rozhodl podle názoru dovolatele tzv. překvapivě, neboť nedal najevo možnou změnu v právním hodnocení věci a nepoučil účastníky v intencích §118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §118a odst. 1 o. s. ř. Došlo tak porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení. Další vadu řízení shledává dovolatel v tom, že odvolací soud dospěl v podstatných okolnostech k jiným skutkovým zjištěním než soud prvostupňový, leč důkazy sám nezopakoval; tímto postupem porušil povinnost, kterou mu ukládá §213 o. s. ř.
K právnímu posouzení věci dovolatel poukázal na text ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. ve znění ke dni 31. 3. 1998, podle kterého smlouvy mezi osobami uvedenými v §261 odstavcích 1 a 2, které nejsou uvedeny v hlavě II části třetí – obchodní závazkové vztahy, a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Dohodu o volbě obchodního zákoníku účastníky smlouvy hodnotí dovolatel jako neplatnou, neboť není formulována jednoznačně a připouští možnost použití i jiných norem než obchodního zákoníku. Dohoda je dle dovolatele neplatná také s ohledem na to, že v době podpisu smlouvy nebyl dovolatel podnikatelem, konečně ani podnikatelé nemohou vznik nájemní smlouvy týkající se nájmu nemovitostí a další vzájemní závazkové vztahy podřídit na základě volby práva režimu obchodního zákoníku.
Dovolatel dále poukázal na tu okolnost, že součástí pronajatého kempu byly i nebytové prostory, jejichž právní režim byl upraven výlučně zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, bez možnosti tento režim vyloučit dohodou podle §262 obch. zák. Dovolatel dále namítl, že podle §3 odst. 2 uvedeného zákona bylo možno místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat pod sankcí absolutní neplatnosti jen po předchozím souhlasu orgánu obce. V dané věci však pronajímatel o takový souhlas nežádal.
Dovolatel dále napadl i tu část smlouvy týkající se úroků, neboť se mu jeví jako sjednaná jednostranně v neprospěch dovolatele a současně neurčitá, neboť nestanoví, která sazba ČNB je vlastně rozhodná, zda má jít o repo, diskont nebo lombard, a navíc celkově dohoda připomíná lichevní smlouvu. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je předně nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé, zda odvolací soud posuzuje nárok žalobce jako smluvní nárok, či jako nárok ze zrušené smlouvy.
Rozhodnutí je však založeno i na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle obchodního zákoníku. Dospěl totiž k závěru, že mezi stranami došlo k řádné dohodě ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák., že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Za takovou dohodu však nelze považovat ujednání, že vztahy pronajímatele a nájemce se řídí příslušnými ustanoveními českého práva, především obchodním zákoníkem, zejména ustanovením §489 a násl., už i z toho důvodu, že pokud by byla mezi stranami uzavřena nájemní smlouva spolu se smlouvou o koupi najaté věci, nemohla by se smlouva nájemní, jejímž předmětem je pronájem nemovitostí, ve smyslu ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. řídit obchodním zákoníkem. V případě inominátní smlouvy pak nelze za řádnou dohodu považovat odkaz na ustanovení obchodního zákoníku (§489), jímž by se smlouva vůbec neřídila. Jelikož v řízení nebylo učiněno skutkové zjištění, že smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, přičemž při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti, resp. nebylo učiněno ani skutkové zjištění, že žalovaný při uzavírání této smlouvy vystupoval jako podnikatel, a nebyla ani platně uzavřena smlouva o volbě obchodního zákoníku, nebylo možné vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným posuzovat obchodního zákoníku.
Odvolací soud dále dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu podle ustanovení §489 obch. zák., tj. smlouvu o koupi najaté věci, přičemž pokud smlouva obsahuje i jiné závazky, než které tento typ smlouvy běžně obsahuje, je nutné na ně pohlížet jako na závazky, které nejsou v rozporu s ustanovením §269 odst. 2 obch. zák. Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný. Jak vyplývá ze shora uvedeného, vzhledem k dosavadním skutkovým zjištěním nelze předmětnou smlouvu posuzovat jako smlouvu o koupi najaté věci upravenou jako smluvní typ pouze v obchodním zákoníku, jelikož vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným se řídil výhradně ustanoveními zákoníku občanského.
Konečně právní závěr odvolacího soudu nemůže být správný, ani kdyby šlo o vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé vzhledem ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Mezi stranami by totiž nemohla být uzavřena smlouva, jež by zahrnovala jednak prvky smlouvy o koupi najaté věci, jednak prvky smlouvy inominátní. Buď by muselo jít o smlouvu inominátní v plném rozsahu, nebo nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o koupi najaté věci, jelikož podstatnou částí smlouvy o koupi najaté věci je ujednání o právu nájemce koupit najatou věc. Smlouva o koupi najaté věci tedy ke své platnosti vyžaduje, aby mezi stranami byla uzavřena platná nájemní smlouva, a to buď před uzavřením smlouvy o koupi najaté věci, či současně s touto smlouvou. Samotná smlouva o koupi najaté věci přitom upravuje převod vlastnictví k najaté věci, nároky při užívání této věci upravuje smlouva nájemní.
V případě, že by soud dovodil, že mezi stranami byla uzavřena inominátní smlouva, musel by se zabývat její platností. Pokud by soud zjistil, že smlouva zakládala žalovanému užívací právo k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb, nelze při posuzování platnosti smlouvy pominout ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření smlouvy. Ten pro případ nájmu místností určených k provozování obchodu a služeb vyžadoval předchozí souhlas obecního úřadu. To platí i v případě, že předmětem zavřené smlouvy zakládající právo užívání nebyly výlučně nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, ale i jiné nemovitosti (srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1584/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, číslo sešitu 10/2000).
Při posuzování platnosti smlouvy musí být podrobeno zkoumání i ujednání o ceně, a to jak z hlediska určitosti tohoto ujednání, tak i z hlediska souladu s ustanovením §39 obč. zák., zejména pokud se týká ujednání o úrocích.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat dalšími námitkami dovolatele.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu