ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.585.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 585/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Ing. K. G. , správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM, v likvidaci , se sídlem v Táboře, Chýnovská 1917/9, PSČ 390 02, IČ 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalované MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, IČ 61675393, za vedlejšího účastenství na straně žalované: 1) ZD Krásná Hora nad Vltavou a. s ., se sídlem Krásná Hora nad Vltavou 172, PSČ 262 56, IČ 00107999, zastoupené JUDr. Ivanem Hubáčkem, obecným zmocněncem, bytem v Praze 8, Žalovská 429, a 2) Zemědělská akciová společnost HLUBOŠ , se sídlem Hluboš 172, PSČ 262 22, IČ 46352911, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o zaplacení částky 7.651.664,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 85/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 6 Cmo 353/2008-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 114.564,- Kč, a to na účet Mgr. Martina Šípa, advokáta, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 45 Cm 85/2007-79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.651.664,96 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Odbytové družstvo CENTRUM, v likvidaci (dále též jen „úpadce“), dodalo žalované na základě písemně uzavřených smluv jatečný skot a jatečná prasata a kupní cenu za takto dodané zboží vyúčtoval žalované fakturami označenými v žalobě (z října a listopadu 2004) v celkové výši 7.653.789 Kč. Žalovaná tyto kupní ceny ve lhůtě splatnosti (ani dodatečně) neuhradila. Úpadce uzavřel dne 9. 6. 2003 s GE Money Bank, a. s. (dále též jen „banka“) smlouvu o zřízení zástavního práva ke svým pohledávkám na zajištění úvěru čerpaného u této banky, jíž byly zastaveny i pohledávky vůči žalované, jež jsou předmětem tohoto sporu. Zástavní věřitel existenci zástavního práva k těmto pohledávkám žalované neprokazoval. Úpadce žalované faxovým podáním doručeným nejpozději dne 10. 12. 2004 oznámil, že došlo k zastavení předmětných jeho pohledávek vůči žalované ve prospěch banky. Žalovaná „odkoupila“ od úpadcových věřitelů pohledávky vůči úpadci ve výši 7.651.664,96 Kč, tyto pohledávky v době od 15. 12. 2004 do 3. 1. 2005 postupně započetla vůči předmětným úpadcovým pohledávkám a rozdíl ve výši 2.224,04 Kč úpadci uhradila. Dne 14. 3. 2006 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Jako spornou mezi účastníky soud prvního stupně vyhodnotil otázku, zda úpadce oznámil žalované účinným způsobem zastavení předmětných pohledávek a kdy tak učinil.
V rámci posouzení žalobcovy aktivní věcné legitimace soud prvního stupně uzavřel s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka je osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky splnit s účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, a že žalobce je tedy ve sporu věcně legitimován. Soud prvního stupně dále dovodil (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2708/2000), že faxové podání splňuje podmínku písemného oznámení podle ustanovení §40 odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a že tedy nejpozději dne 10. 12. 2004 byly splněny podmínky účinnosti zástavního práva vůči poddlužníku podle ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. Na základě těchto úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že zápočet vzájemných pohledávek, učiněný žalovanou až po doručení oznámení o zastavení předmětných úpadcových pohledávek, je neplatný a zánik předmětných pohledávek podle ustanovení §580 obč. zák. nepřivodil.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 6 Cmo 353/2008-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně, k nimž dodal, že podle ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli, nikoliv zástavnímu dlužníku, započtecí úkon žalované tedy nebyl způsobilý přivodit zánik pohledávek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná především zpochybnila správnost posouzení žalobcovy věcné legitimace. Vytkla soudům nižších stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda je žalující správce konkursní podstaty oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat. Vyjádřila názor, že správci takové právo náleží pouze v případě, že jsou pohledávky přihlášeny do konkursu, a že k tomu, aby se zastavená pohledávka stala součástí konkursní podstaty a správce byl vybaven aktivní legitimací a mohl vymáhat plnění ze zástavy do konkursní podstaty, je nutné, aby zastavená pohledávka jako zástava ve vztahu k dluhu úpadce byla do konkursní podstaty zapsána v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná namítla, že žalobce takto nepostupoval, a argumentovala, že samotné zapsání pohledávek vůči žalované do seznamu pohledávek nemá právní význam v projednávané věci. Tvrdila, že v konkursním spise je uvedeno v seznamu přihlášených pohledávek u č. 51 - GE Money Bank, a. s., že oddělené uspokojení nebylo uplatněno, z čehož dovozuje, že „nepřísluší správci konkursní podstaty žádné právo s takovou pohledávkou nakládat, neboť pokud nebyla uplatněna, nemohl by ani příp. popřít její pravost, výši nebo pořadí, natož ji vymáhat soudní cestou“. Jestliže zástavní věřitel „zastavenou pohledávku nepřihlásil do konkursu“, nepozbyl podle jejího mínění prohlášením konkursu na majetek úpadce aktivní legitimaci a pouze on by tak mohl požadovat po skončení konkursu plnění od žalované jako poddlužníka, neboť žalobce „zastavenou pohledávku jako zástavu ve vztahu úpadce u zástavního věřitele do soupisu konkursní podstaty nezapsal a žalovaná nemá vůči konkursní podstatě povinnost plnění“.
Žalovaná též namítla, že nebylo prokázáno, že oznámení o zastavení pohledávek bylo doručeno „v souladu se zákonem a zástavní smlouvou, když bylo porušeno hmotné právo ohledně podstatných náležitostí takového oznámení.“ Argumentovala, že pro „platnost“ oznámení o zastavení pohledávek musí být splněna „formální stránka doručení spolu s obsahovou stránkou podání“, což se v tomto případě nestalo, jelikož šlo o listovní zásilku s jiným obsahem a ne o předmětné oznámení. Má za to, že účelovost jednání úpadce při oznamování „zastavených pohledávek“ poddlužníkům vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že rozsah sporu byl účastníky řízení vymezen otázkou, zda úpadce jako zástavní dlužník oznámil účinným způsobem zastavení předmětných pohledávek a kdy tak učinil. Ostatní skutečnosti nebyly žádným z účastníků učiněny spornými. Otázka věcné legitimace je předmětem dokazování i právního posouzení, v daném případě však nebyla učiněna spornou a soud prvního stupně se aktivní věcnou legitimací žalobce zabýval v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 820/2001, nikoli „v rozsahu účastníky tvrzených skutečností, neboť těmi byly předmětné skutečnosti vymezeny jako nesporné.“ Žalobce se domnívá, že soud mohl ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, aniž bylo nutné zabývat se otázkou, zda je správce konkursní podstaty oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat. Tvrzení žalované, že zástavní věřitel nepřihlásil předmětnou zastavenou pohledávku do konkursu, označil žalobce za nepravdivé, uzavřel, že ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu je uspokojení předmětných pohledávek možné pouze v rámci konkursního řízení, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Vedlejší účastník č. 1 se ve svém vyjádření plně ztotožnil s obsahem dovolání.
Též vedlejší účastník č. 2 se k dovolání vyjádřil tak, že se s jeho obsahem plně ztotožňuje. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že tento rozsudek je v rozporu s hmotným právem, s ustanovením §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť v daném případě nedošlo k zápisu zastavených pohledávek do soupisu podstaty a žalobce tak nemohl být legitimován k podání žaloby.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jako za právnickou osobu jedná její zaměstnanec, který tím byl statutárním orgánem pověřen a který má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b), §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci dovolání přípustné je, důvodné však není.
Dovoláním otevřená otázka, zda se v případě, že pohledávka vůči úpadci je zajištěna jeho vlastní pohledávkou (tj. zástavním dlužníkem je osobní dlužník), uplatní režim upravený v ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dále též jen „ZKV“ (srov. přechodné ustanovení v §432 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. To platí též o související otázce, zda a z jakého důvodu, popřípadě též za jakých předpokladů pozbývá v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka zástavní věřitel, jehož pohledávka vůči úpadci je zajištěna zástavním právem k úpadcově pohledávce, na úkor správce konkursní podstaty úpadce oprávnění domáhat se přímo vůči poddlužníku toho, aby mu až do výše zastavené pohledávky uhradil zajištěnou pohledávku, vyplývající z ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je třeba dodat, že argumentace obsažená v žalobcově vyjádření, poukazující na to, co strany učinily sporným, je založena na chybném výkladu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení, podle něhož soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, umožňuje soudu založit poznatky o skutkovém stavu věci na shodných skutkových tvrzeních účastníků (bez dokazování). Nevztahuje se tedy na případ, kdy tvrzení (obou stran či jedné z nich) o určité právně významné skutečnosti chybí, a již vůbec se nevztahuje na situaci, kdy se strany shodují v právním posouzení určité právní otázky, nehledě na to, že právním názorem stran, ani shodným, soud vázán není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Závěr o věcné legitimaci účastníků je součástí právního posouzení ve věci samé (žalovaná se proto mýlí v názoru, že chybný závěr o věcné legitimaci je vadou řízení) a soud je tedy povinen se s otázkou věcné legitimace vypořádat z úřední povinnosti. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků, není-li založena na polemice se skutkovým stavem, na němž je tento závěr založen, je námitkou nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy takovou námitkou, která může přivodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen "podstata") (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Podle ustanovení §27 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty (odstavec 4, část věty první před středníkem). Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (odstavec 5, věty první a druhá).
Soudy nižších stupňů založily závěr o aktivní legitimaci žalobce na citaci jednoho ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 (dále též jen „R 76/2004“), přičemž přehlédly, že hmotně právní vztahy, na jejichž posouzení toto rozhodnutí spočívá, jsou (do jisté míry) jiné povahy než ty, o než jde v projednávané věci, a že závěry tohoto rozhodnutí v ní proto nelze aplikovat mechanicky. R 76/2004 vychází ze situace, kdy je prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, přičemž osobou, jejíž peněžitá pohledávka zajišťuje pohledávku vůči úpadci (tj. zástavním dlužníkem), je osoba odlišná od osobního dlužníka (od úpadce), tedy z takové situace, na niž pamatuje ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Proto také při formulaci závěru, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka je osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky splnit s účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, Nejvyšší soud zdůraznil, že je tomu tak v intencích ustanovení §27 odst. 5 ZKV. V případě, že pohledávka vůči úpadci je zajištěna nikoliv pohledávkou v majetku třetí osoby, nýbrž pohledávkou úpadce (tj. zástavním dlužníkem je osobní dlužník), je aplikace ustanovení §27 odst. 5 ZKV vyloučena; absurdita postupu, jímž by správce konkursní podstaty práva plynoucí ze zajištění pohledávky vůči úpadci uplatňoval vůči samotnému „svému“ úpadci (tj. vyzval úpadce, aby vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna), je očividná. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci žalujícího správce konkursní podstaty založená na argumentaci, že správce nedodržel postup stanovený v §27 odst. 5 ZKV, je tedy neopodstatněná.
Je-li pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem ke splatné peněžité pohledávce a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, má zástavní věřitel především právo domáhat se splnění své pohledávky po osobním dlužníku, a to – bez zřetele k tomu, zda osobní dlužník je též zástavním dlužníkem – bez vazby na zástavní právo. Vedle toho (popřípadě též zároveň) je oprávněn realizovat své zástavní právo tím, že se – v rozsahu daném zajištěnou pohledávkou a maximálně do výše zastavené pohledávky – může domáhat uspokojení (zaplacení) zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi (§167 odst. 1 obč. zák.). V rozsahu, v němž ze zástavního práva k pohledávce plyne poddlužníku povinnost plnit závazek zástavnímu věřiteli, pak o možnost žádat od poddlužníka splnění zastavené pohledávky přichází zástavní dlužník (srov. shodně R 76/2004).
Je-li však na majetek osobního dlužníka prohlášen konkurs, zástavní věřitel již nemůže uplatňovat svá práva mimo konkurs; též své zástavní právo tedy může realizovat pouze v rámci konkursu, způsobem a v rozsahu stanoveném v zákoně o konkursu a vyrovnání, bez zřetele na to, zda je zástavním dlužníkem úpadce či třetí osoba. Pohledávku zajištěnou zástavním právem k pohledávce musí přihlásit do konkursu a musí uplatnit právo na oddělené uspokojení (§20 ZKV) a jeho pohledávka pak bude v rozsahu odpovídajícím výši zastavené pohledávky uspokojena v konkursu jako pohledávka s právem na přednostní uspokojení podle pravidel stanovených v §28 ZKV. Domáhat se po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka uspokojení zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi již nemůže, stejně jako poddlužník nemůže přivodit zánik závazku odpovídajícího zastavené úpadcově pohledávce plněním poskytnutým zástavnímu věřiteli.
Je-li úpadce ve vztahu k zajištěné pohledávce nejen osobním, nýbrž též zástavním dlužníkem, správce konkursní podstaty nemá důvod (jak bylo vyloženo) postupovat podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Zastavenou úpadcovu pohledávku sepíše do soupisu podstaty jako úpadcův majetek (srov. §6 odst. 1, odst. 2, větu první, a §18 odst. 2 ZKV) a na základě ustanovení §27 odst. 4, věty první, ZKV tuto pohledávku uplatní a vymáhá po úpadcově dlužníku ve prospěch podstaty, tak jako každou jinou úpadcovu pohledávku. Ze zákona přitom nelze dovodit, že by jeho věcná legitimace byla podmíněna tím, že zástavní věřitel uplatnil v konkursu právo na oddělené uspokojení své zajištěné pohledávky. Jestliže zástavní věřitel toto právo neuplatnil, pak to poznamená toliko způsob a míru uspokojení jeho konkursní pohledávky; právo na realizaci zástavního práva mimo konkurs mu taková skutečnost založit nemůže.
Lze tedy uzavřít, že i když úvaha soudů nižších stupňů vycházející toliko z R 76/2004 nebyla zcela přesná, ve výsledku je jejich právní posouzení správné.
Prostřednictvím námitky, že nebylo prokázáno doručení oznámení o zastavení pohledávek žalované a že šlo o listovní zásilku s jiným obsahem než s takovým oznámením, žalovaná nezpochybňuje správnost řešení právní otázky odvolacím soudem (správnost jeho právního posouzení), nýbrž kritizuje správnost jeho skutkových zjištění a z nich vyvozených skutkových závěrů. Z hlediska obsahového tedy uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je tímto ustanovením zapovězeno v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Směřuje-li dovolací námitka též proti závěru, že v případě oznámení učiněného cestou telefaxové zprávy nebyla zachována písemná forma, pak tato námitka sice zpochybňuje správnost právního posouzení, důvodná však není. Právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustanovením §40 odst. 4 obč. zák., jak byl vyložen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněném pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje. Z definice telefaxu v tomto rozhodnutí obsažené vyplývá, že telefaxová zpráva umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila, telefax lze tedy podřadit pod pojem elektronických prostředků, s jejichž užitím ustanovení §40 odst. 4 obč. zák. spojuje zachování písemné formy.
Argumentuje-li žalovaná účelovostí jednání úpadce při oznamování zastavení pohledávek, pak je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a skutkový stav zjištěný v posuzované věci závěr o účelovosti úpadcova počínání neumožňuje. Uplatnění nových skutečností nebo důkazů ve věci samé v dovolání je ustanovením §241a 4 o. s. ř. výslovně zapovězeno.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalované a vedlejším účastníkům na její straně právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Žalobcův advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí 95.170,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 95.470,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 19.094,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 114.564,- Kč jsou žalovaná a vedlejší účastníci na její straně povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu 23 Cdo 585/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Ing. K. G. , správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM, v likvidaci , se sídlem v Táboře, Chýnovská 1917/9, PSČ 390 02, IČ 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalované MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, IČ 61675393, za vedlejšího účastenství na straně žalované: 1) ZD Krásná Hora nad Vltavou a. s ., se sídlem Krásná Hora nad Vltavou 172, PSČ 262 56, IČ 00107999, zastoupené JUDr. Ivanem Hubáčkem, obecným zmocněncem, bytem v Praze 8, Žalovská 429, a 2) Zemědělská akciová společnost HLUBOŠ , se sídlem Hluboš 172, PSČ 262 22, IČ 46352911, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o zaplacení částky 7.651.664,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 85/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 6 Cmo 353/2008-123, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 114.564,- Kč, a to na účet Mgr. Martina Šípa, advokáta, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 45 Cm 85/2007-79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.651.664,96 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Odbytové družstvo CENTRUM, v likvidaci (dále též jen „úpadce“), dodalo žalované na základě písemně uzavřených smluv jatečný skot a jatečná prasata a kupní cenu za takto dodané zboží vyúčtoval žalované fakturami označenými v žalobě (z října a listopadu 2004) v celkové výši 7.653.789 Kč. Žalovaná tyto kupní ceny ve lhůtě splatnosti (ani dodatečně) neuhradila. Úpadce uzavřel dne 9. 6. 2003 s GE Money Bank, a. s. (dále též jen „banka“) smlouvu o zřízení zástavního práva ke svým pohledávkám na zajištění úvěru čerpaného u této banky, jíž byly zastaveny i pohledávky vůči žalované, jež jsou předmětem tohoto sporu. Zástavní věřitel existenci zástavního práva k těmto pohledávkám žalované neprokazoval. Úpadce žalované faxovým podáním doručeným nejpozději dne 10. 12. 2004 oznámil, že došlo k zastavení předmětných jeho pohledávek vůči žalované ve prospěch banky. Žalovaná „odkoupila“ od úpadcových věřitelů pohledávky vůči úpadci ve výši 7.651.664,96 Kč, tyto pohledávky v době od 15. 12. 2004 do 3. 1. 2005 postupně započetla vůči předmětným úpadcovým pohledávkám a rozdíl ve výši 2.224,04 Kč úpadci uhradila. Dne 14. 3. 2006 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Jako spornou mezi účastníky soud prvního stupně vyhodnotil otázku, zda úpadce oznámil žalované účinným způsobem zastavení předmětných pohledávek a kdy tak učinil.
V rámci posouzení žalobcovy aktivní věcné legitimace soud prvního stupně uzavřel s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka je osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky splnit s účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, a že žalobce je tedy ve sporu věcně legitimován. Soud prvního stupně dále dovodil (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2708/2000), že faxové podání splňuje podmínku písemného oznámení podle ustanovení §40 odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a že tedy nejpozději dne 10. 12. 2004 byly splněny podmínky účinnosti zástavního práva vůči poddlužníku podle ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. Na základě těchto úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že zápočet vzájemných pohledávek, učiněný žalovanou až po doručení oznámení o zastavení předmětných úpadcových pohledávek, je neplatný a zánik předmětných pohledávek podle ustanovení §580 obč. zák. nepřivodil.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 6 Cmo 353/2008-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně, k nimž dodal, že podle ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli, nikoliv zástavnímu dlužníku, započtecí úkon žalované tedy nebyl způsobilý přivodit zánik pohledávek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná především zpochybnila správnost posouzení žalobcovy věcné legitimace. Vytkla soudům nižších stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda je žalující správce konkursní podstaty oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat. Vyjádřila názor, že správci takové právo náleží pouze v případě, že jsou pohledávky přihlášeny do konkursu, a že k tomu, aby se zastavená pohledávka stala součástí konkursní podstaty a správce byl vybaven aktivní legitimací a mohl vymáhat plnění ze zástavy do konkursní podstaty, je nutné, aby zastavená pohledávka jako zástava ve vztahu k dluhu úpadce byla do konkursní podstaty zapsána v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná namítla, že žalobce takto nepostupoval, a argumentovala, že samotné zapsání pohledávek vůči žalované do seznamu pohledávek nemá právní význam v projednávané věci. Tvrdila, že v konkursním spise je uvedeno v seznamu přihlášených pohledávek u č. 51 - GE Money Bank, a. s., že oddělené uspokojení nebylo uplatněno, z čehož dovozuje, že „nepřísluší správci konkursní podstaty žádné právo s takovou pohledávkou nakládat, neboť pokud nebyla uplatněna, nemohl by ani příp. popřít její pravost, výši nebo pořadí, natož ji vymáhat soudní cestou“. Jestliže zástavní věřitel „zastavenou pohledávku nepřihlásil do konkursu“, nepozbyl podle jejího mínění prohlášením konkursu na majetek úpadce aktivní legitimaci a pouze on by tak mohl požadovat po skončení konkursu plnění od žalované jako poddlužníka, neboť žalobce „zastavenou pohledávku jako zástavu ve vztahu úpadce u zástavního věřitele do soupisu konkursní podstaty nezapsal a žalovaná nemá vůči konkursní podstatě povinnost plnění“.
Žalovaná též namítla, že nebylo prokázáno, že oznámení o zastavení pohledávek bylo doručeno „v souladu se zákonem a zástavní smlouvou, když bylo porušeno hmotné právo ohledně podstatných náležitostí takového oznámení.“ Argumentovala, že pro „platnost“ oznámení o zastavení pohledávek musí být splněna „formální stránka doručení spolu s obsahovou stránkou podání“, což se v tomto případě nestalo, jelikož šlo o listovní zásilku s jiným obsahem a ne o předmětné oznámení. Má za to, že účelovost jednání úpadce při oznamování „zastavených pohledávek“ poddlužníkům vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že rozsah sporu byl účastníky řízení vymezen otázkou, zda úpadce jako zástavní dlužník oznámil účinným způsobem zastavení předmětných pohledávek a kdy tak učinil. Ostatní skutečnosti nebyly žádným z účastníků učiněny spornými. Otázka věcné legitimace je předmětem dokazování i právního posouzení, v daném případě však nebyla učiněna spornou a soud prvního stupně se aktivní věcnou legitimací žalobce zabýval v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 820/2001, nikoli „v rozsahu účastníky tvrzených skutečností, neboť těmi byly předmětné skutečnosti vymezeny jako nesporné.“ Žalobce se domnívá, že soud mohl ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, aniž bylo nutné zabývat se otázkou, zda je správce konkursní podstaty oprávněn s předmětnými pohledávkami nakládat. Tvrzení žalované, že zástavní věřitel nepřihlásil předmětnou zastavenou pohledávku do konkursu, označil žalobce za nepravdivé, uzavřel, že ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu je uspokojení předmětných pohledávek možné pouze v rámci konkursního řízení, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Vedlejší účastník č. 1 se ve svém vyjádření plně ztotožnil s obsahem dovolání.
Též vedlejší účastník č. 2 se k dovolání vyjádřil tak, že se s jeho obsahem plně ztotožňuje. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že tento rozsudek je v rozporu s hmotným právem, s ustanovením §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť v daném případě nedošlo k zápisu zastavených pohledávek do soupisu podstaty a žalobce tak nemohl být legitimován k podání žaloby.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jako za právnickou osobu jedná její zaměstnanec, který tím byl statutárním orgánem pověřen a který má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b), §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci dovolání přípustné je, důvodné však není.
Dovoláním otevřená otázka, zda se v případě, že pohledávka vůči úpadci je zajištěna jeho vlastní pohledávkou (tj. zástavním dlužníkem je osobní dlužník), uplatní režim upravený v ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, dále též jen „ZKV“ (srov. přechodné ustanovení v §432 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb.), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. To platí též o související otázce, zda a z jakého důvodu, popřípadě též za jakých předpokladů pozbývá v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka zástavní věřitel, jehož pohledávka vůči úpadci je zajištěna zástavním právem k úpadcově pohledávce, na úkor správce konkursní podstaty úpadce oprávnění domáhat se přímo vůči poddlužníku toho, aby mu až do výše zastavené pohledávky uhradil zajištěnou pohledávku, vyplývající z ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání v projednávané věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je třeba dodat, že argumentace obsažená v žalobcově vyjádření, poukazující na to, co strany učinily sporným, je založena na chybném výkladu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení, podle něhož soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, umožňuje soudu založit poznatky o skutkovém stavu věci na shodných skutkových tvrzeních účastníků (bez dokazování). Nevztahuje se tedy na případ, kdy tvrzení (obou stran či jedné z nich) o určité právně významné skutečnosti chybí, a již vůbec se nevztahuje na situaci, kdy se strany shodují v právním posouzení určité právní otázky, nehledě na to, že právním názorem stran, ani shodným, soud vázán není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Závěr o věcné legitimaci účastníků je součástí právního posouzení ve věci samé (žalovaná se proto mýlí v názoru, že chybný závěr o věcné legitimaci je vadou řízení) a soud je tedy povinen se s otázkou věcné legitimace vypořádat z úřední povinnosti. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků, není-li založena na polemice se skutkovým stavem, na němž je tento závěr založen, je námitkou nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy takovou námitkou, která může přivodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §6 ZKV majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen "podstata") (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3).
Podle ustanovení §27 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty (odstavec 4, část věty první před středníkem). Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (odstavec 5, věty první a druhá).
Soudy nižších stupňů založily závěr o aktivní legitimaci žalobce na citaci jednoho ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 (dále též jen „R 76/2004“), přičemž přehlédly, že hmotně právní vztahy, na jejichž posouzení toto rozhodnutí spočívá, jsou (do jisté míry) jiné povahy než ty, o než jde v projednávané věci, a že závěry tohoto rozhodnutí v ní proto nelze aplikovat mechanicky. R 76/2004 vychází ze situace, kdy je prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, přičemž osobou, jejíž peněžitá pohledávka zajišťuje pohledávku vůči úpadci (tj. zástavním dlužníkem), je osoba odlišná od osobního dlužníka (od úpadce), tedy z takové situace, na niž pamatuje ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Proto také při formulaci závěru, že po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka je osobou, které jediné může poddlužník dluh ze zastavené pohledávky splnit s účinky řádného splnění dluhu, správce konkursní podstaty, Nejvyšší soud zdůraznil, že je tomu tak v intencích ustanovení §27 odst. 5 ZKV. V případě, že pohledávka vůči úpadci je zajištěna nikoliv pohledávkou v majetku třetí osoby, nýbrž pohledávkou úpadce (tj. zástavním dlužníkem je osobní dlužník), je aplikace ustanovení §27 odst. 5 ZKV vyloučena; absurdita postupu, jímž by správce konkursní podstaty práva plynoucí ze zajištění pohledávky vůči úpadci uplatňoval vůči samotnému „svému“ úpadci (tj. vyzval úpadce, aby vyplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna), je očividná. Dovolací námitka zpochybňující závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci žalujícího správce konkursní podstaty založená na argumentaci, že správce nedodržel postup stanovený v §27 odst. 5 ZKV, je tedy neopodstatněná.
Je-li pohledávka věřitele zajištěna zástavním právem ke splatné peněžité pohledávce a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, má zástavní věřitel především právo domáhat se splnění své pohledávky po osobním dlužníku, a to – bez zřetele k tomu, zda osobní dlužník je též zástavním dlužníkem – bez vazby na zástavní právo. Vedle toho (popřípadě též zároveň) je oprávněn realizovat své zástavní právo tím, že se – v rozsahu daném zajištěnou pohledávkou a maximálně do výše zastavené pohledávky – může domáhat uspokojení (zaplacení) zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi (§167 odst. 1 obč. zák.). V rozsahu, v němž ze zástavního práva k pohledávce plyne poddlužníku povinnost plnit závazek zástavnímu věřiteli, pak o možnost žádat od poddlužníka splnění zastavené pohledávky přichází zástavní dlužník (srov. shodně R 76/2004).
Je-li však na majetek osobního dlužníka prohlášen konkurs, zástavní věřitel již nemůže uplatňovat svá práva mimo konkurs; též své zástavní právo tedy může realizovat pouze v rámci konkursu, způsobem a v rozsahu stanoveném v zákoně o konkursu a vyrovnání, bez zřetele na to, zda je zástavním dlužníkem úpadce či třetí osoba. Pohledávku zajištěnou zástavním právem k pohledávce musí přihlásit do konkursu a musí uplatnit právo na oddělené uspokojení (§20 ZKV) a jeho pohledávka pak bude v rozsahu odpovídajícím výši zastavené pohledávky uspokojena v konkursu jako pohledávka s právem na přednostní uspokojení podle pravidel stanovených v §28 ZKV. Domáhat se po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka uspokojení zajištěné pohledávky přímo po poddlužníkovi již nemůže, stejně jako poddlužník nemůže přivodit zánik závazku odpovídajícího zastavené úpadcově pohledávce plněním poskytnutým zástavnímu věřiteli.
Je-li úpadce ve vztahu k zajištěné pohledávce nejen osobním, nýbrž též zástavním dlužníkem, správce konkursní podstaty nemá důvod (jak bylo vyloženo) postupovat podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Zastavenou úpadcovu pohledávku sepíše do soupisu podstaty jako úpadcův majetek (srov. §6 odst. 1, odst. 2, větu první, a §18 odst. 2 ZKV) a na základě ustanovení §27 odst. 4, věty první, ZKV tuto pohledávku uplatní a vymáhá po úpadcově dlužníku ve prospěch podstaty, tak jako každou jinou úpadcovu pohledávku. Ze zákona přitom nelze dovodit, že by jeho věcná legitimace byla podmíněna tím, že zástavní věřitel uplatnil v konkursu právo na oddělené uspokojení své zajištěné pohledávky. Jestliže zástavní věřitel toto právo neuplatnil, pak to poznamená toliko způsob a míru uspokojení jeho konkursní pohledávky; právo na realizaci zástavního práva mimo konkurs mu taková skutečnost založit nemůže.
Lze tedy uzavřít, že i když úvaha soudů nižších stupňů vycházející toliko z R 76/2004 nebyla zcela přesná, ve výsledku je jejich právní posouzení správné.
Prostřednictvím námitky, že nebylo prokázáno doručení oznámení o zastavení pohledávek žalované a že šlo o listovní zásilku s jiným obsahem než s takovým oznámením, žalovaná nezpochybňuje správnost řešení právní otázky odvolacím soudem (správnost jeho právního posouzení), nýbrž kritizuje správnost jeho skutkových zjištění a z nich vyvozených skutkových závěrů. Z hlediska obsahového tedy uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je tímto ustanovením zapovězeno v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Směřuje-li dovolací námitka též proti závěru, že v případě oznámení učiněného cestou telefaxové zprávy nebyla zachována písemná forma, pak tato námitka sice zpochybňuje správnost právního posouzení, důvodná však není. Právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustanovením §40 odst. 4 obč. zák., jak byl vyložen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, uveřejněném pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje. Z definice telefaxu v tomto rozhodnutí obsažené vyplývá, že telefaxová zpráva umožňuje zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila, telefax lze tedy podřadit pod pojem elektronických prostředků, s jejichž užitím ustanovení §40 odst. 4 obč. zák. spojuje zachování písemné formy.
Argumentuje-li žalovaná účelovostí jednání úpadce při oznamování zastavení pohledávek, pak je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a skutkový stav zjištěný v posuzované věci závěr o účelovosti úpadcova počínání neumožňuje. Uplatnění nových skutečností nebo důkazů ve věci samé v dovolání je ustanovením §241a 4 o. s. ř. výslovně zapovězeno.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení zcela úspěšný, má podle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči neúspěšné žalované a vedlejším účastníkům na její straně právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložil a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Žalobcův advokát učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odměna advokáta určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1, věty první, uvedené vyhlášky a činí 95.170,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 95.470,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 19.094,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 114.564,- Kč jsou žalovaná a vedlejší účastníci na její straně povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu