ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.635.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 635/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně F O R T E L s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Nušlova 2286, PSČ 155 00, IČ 62909380, zastoupené Rajmundem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Dolních Chabrech, Kobyliská 23/179, proti žalované SK-INVEST s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 11, PSČ 140 00, IČ 25930877, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Štefánikova 48, o zaplacení částky 79.153,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 294/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 17 Co 161/2007-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.490,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Rajmunda Kroupy, advokáta se sídlem v Praze 8 – Dolních Chabrech, Kobyliská 23/179.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 51 C 294/2005-60, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 79.153,- Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 79.153,- Kč s odůvodněním, že na podkladě objednávky žalované ze dne 2. 3. 2004 a následné ekonomické kalkulace provedla žalobkyně pro žalovanou práce spočívající ve zhotovení základní projektové dokumentace k telefonizaci pro 10 rodinných domů v obci Buš.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektové dokumentace telefonizace v lokalitě Buš a územní rozhodnutí včetně zaměření území za cenu 66.515,- Kč bez DPH. Soud prvního stupně přitom vycházel ze zjištění, že žalovaná si dne 2. 3. 2004 objednala u žalobkyně zpracování projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš, přičemž touto objednávkou byla akceptována cena dle nabídky žalobkyně.
Soud dále zjistil, že písemnou objednávku ze dne 2. 3. 2004 na vypracování projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš vystavil Ing. P. T. se souhlasem jednatele žalované Ing. R.. Z výslechu svědka Ing. P. T. soud zjistil, že Ing. R. odsouhlasil cenovou nabídku na vypracování projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš vytvořenou žalobkyní a pověřil Ing. P. T., aby napsal objednávku a podepsal ji. Soud prvního stupně dále zjistil, že Ing. P.T. pracoval u žalované od října 2003 a zejména v roce 2004 na svůj živnostenský list na základně písemné smlouvy se žalovanou. Z listiny označené jako Dohoda o pracovní činnosti soud zjistil, že Ing. P.T. byl pověřen žalovanou jednající jednatelem Ing. R. k provádění prací za sjednanou úplatu zadávaných žalovanou. Obsah činnosti Ing. T. nebyl v dohodě blíže určen, pouze tak, že činnost měla být prováděna 8,5 hodiny denně na základě pokynů žalované.
Z další objednávky ze dne 2. 3. 2004 soud zjistil, že žalovaná jednající prostřednictvím Ing. P.T. si u žalobkyně objednala pokládku telekomunikačního kabelu. Žalobkyně vyfakturovala žalované dne 30. 3. 2004 pokládku telefonních kabelů do připravené rýhy v částce 182.781,- Kč se splatností 30. 3. 2004, žalovaná tuto fakturu č. FO-000055 zaplatila ve třech platbách dne 20. 7. 2004, 3. 8. 2004 a 2. 11. 2004.
Soud prvního stupně dále zjistil z faktury č. FO-000071, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky ve výši 79.153,- Kč (66.515,- Kč včetně DPH), tato cena souhlasí s cenou dle objednávky ze dne 2. 3. 2004. Soud nezjistil, že by tato částka byla zahrnuta v částce 182.781,- Kč, kterou žalovaná zaplatila žalobkyni v rámci faktury č. FO 000055.
Jelikož se v dané věci jedná o právní vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, posuzoval soud prvního stupně předmětný právní vztah především podle ustanovení obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že dle §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jednání Ing. P.T. žalovanou zavazuje, neboť soud vzal za prokázané, že Ing. P. T. byl pověřen k vystavení objednávky na zpracování projektu telefonizace a prací souvisejících. I kdyby došlo k překročení jednatelského oprávnění Ing. P. T., byly podle soudu prvního stupně dány podmínky odpovědnosti žalované podle §15 odst. 2 obch. zák., jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně, i pokud by Ing. T.překročil své oprávnění jednat za společnost, nevěděla a ani nemohla o tomto překročení vědět.
Soud prvního stupně dále neuvěřil žalované, že si zpracování projektové dokumentace neobjednala, protože má za prokázáno, že Ing. P. T. byl při provozu podniku pověřen určitou činností dle pokynů žalované. Tento závěr podpořila kromě výpovědi Ing. T. i skutečnost, že faktura za pokládku kabelů č. FO 000055 byla žalovanou uhrazena již v létě roku 2004. Tato faktura byla vystavena na základě objednávky, která byla podepsána stejně jako objednávka na zhotovení základní projektové dokumentace Ing. P. T., a byla i ve stejný den, tzn. 2. 3. 2004, vyhotovena.
Vydáním územního rozhodnutí a projektovou dokumentací, dle které proběhla realizace telefonizace pokládkou kabelů, bylo prokázáno, že dílo bylo ze strany žalobkyně jako zhotovitelky provedeno. Žalobkyni proto vzniklo dle §548 obch. zák. právo na zaplacení sjednané ceny díla ve výši 79.153,- Kč. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2007, č. j. 17 Co 161/2007-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyložil §15 odst. 1 obch. zák. správně. Podle odvolacího soudu toto ustanovení nedopadá pouze na osoby v pracovním či obdobném poměru, ale týká se všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Rozsah zmocnění je vymezen danou činností a jedná se o všechny úkony, ke kterým při této činnosti dochází.
Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. P. T. byl v rámci provozování podniku pověřen v souladu s ujednáním v dohodě o pracovní činnosti vyřizováním telefonizace v obci Buš, proto byl podle §15 odst. 1 obch. zák. ze zákona zmocněn ke všem úkonům s tím spojeným, tedy i k uzavření smluv směřujících k provedení telefonizace. Dohodu o pracovní činnosti nelze posoudit jako smlouvu mandátní či smlouvu o obchodním zastoupení, neboť Ing. P. T. se zavázal vykonávat jakékoli práce pro žalovanou, předpokladem bylo pouze jejich zadání žalovanou. Ustanovení o plné moci a jednání bez plné moci se proto neuplatní.
Odvolací soud považoval za nedůvodné i další odvolací námitky žalované z důvodů již uvedených soudem prvního stupně. V objednávce ze dne 2. 3. 2004, kterou žalobkyně akceptovala, byla sjednána cena díla, a protože žalobkyně práce provedla a předala je prostřednictvím Ing. T. žalované, má povinnost zaplatit sjednanou cenu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož odvolací soud řešil v napadeném rozhodnutí právní otázku, která ve vztahu k §15 obch. zák. v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka napadá výklad a aplikaci §15 odst. 1 obch. zák. odvolacím soudem na daný případ, která podle ní neodpovídá stávající teorii ani praxi. Osobami, které jsou pověřeny k určité činnosti při provozování podniku, nemohou být obchodní partneři podnikatele, tedy podnikatelé ve vlastním slova smyslu. Ti jsou podle dovolatelky oprávněni jednat pouze na základě písemného zmocnění podnikatele.
Dovolatelka zastává názor, že smlouva mezi ní a Ing. T. nebyla písemnou formou vůbec uzavřena, protože dokument označený jako dohoda o pracovní činnosti za platnou smlouvu považovat nelze. Odměna nebyla Ing. P. T.vyplácena jako mzda, ale jako dohodnutá cena plnění. Předložená dohoda nemůže být dohodou o pracovní činnosti, pro rozpor s kogentními ustanoveními zákoníku práce by se jednalo o neplatný právní akt. V dohodě není uvedeno, o jaké práce zadané žalovanou by se mělo jednat, není tedy zřejmé, k čemu byl Ing. P. T.zavázán. Z toho důvodu dovolatelka tvrdí, že s Ing. T. vstupovala do ad hoc ústně sjednaných obchodních vztahů, které v jednotlivých případech mohly mít povahu mandátní smlouvy či smlouvy jiného typu. V takovém případě by ale chyběl základní dokument osvědčující platnost uzavření mandátní smlouvy, a to písemná plná moc udělená mandatáři.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezkoumal její další výhrady uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se především o tvrzení, že žalobkyně pro žalovanou nikdy nezhotovila plnění, jehož úhrady se domáhá, a toto plnění jí nikdy nebylo předáno. Žalovaná neakceptovala prostřednictvím Ing. P. T. ofertu žalobkyně, jelikož objednávka žalované nebyla návrhem smlouvy o dílo, ale jakousi neformální poptávkou, protože neobsahovala návrh smlouvy ve všech jeho esenciálních náležitostech. Podle dovolatelky mezi ní a žalobkyní neexistoval závazkový právní vztah, nedošlo ani k vlastnímu plnění, proto nemůže být po dovolatelce požadováno ani vydání bezdůvodného obohacení.
Z těchto důvodů dovolalatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla nepřípustnost podaného dovolání, jelikož nastolená právní otázka byla dovolacím soudem již vyřešena, a dovolatelka neuvádí důkaz o tom, že by dovolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka předně napadá výklad a aplikaci §15 obch. zák. odvolacím soudem. Odvolací soud dovodil, že §15 obch. zák. se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností, nikoli pouze osob, které jsou s podnikatelem v pracovněprávním nebo obdobném poměru.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z hlediska řešení této otázky nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nejde totiž o otázku, jež by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či o otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud předmětnou otázku řešil v řadě rozhodnutí. Pro ilustraci lze odkázat například na rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 631/2002, ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 58/2004, ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1352/2005.
Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil zásadu, že je bez právního významu, v rámci jakého právního vztahu k pověření dochází. V praxi se taková pověření realizují ve vztazích pracovněprávních, ale i ve vztazích podřízených režimu obchodního či občanského práva. Pověření dokonce může být jen faktické. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, Nejvyšší soud dovodil, že zákon neobsahuje žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli a neurčuje ani obsah a formu pověření. Zákonné zastoupení podnikatele podle §15 obch. zák. je nutno odlišovat od zastoupení smluvního, založeného například smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností.
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu se od těchto závěrů neodchyluje.
Dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná jednající Ing. R. pověřila Ing. P.T. zajištěním projektu telefonizace v obci Buš a pověřila ho, aby vystavil objednávku a podepsal ji. Z toho nelze než dovodit, že Ing. P. T.byl při provozování podniku pověřen specifickou činností, a žalovaná tak je nutně ve smyslu §15 obch. zák. zavázána jednáním pověřené osoby. Ze skutkového zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně nevyplývá, že by žalovaná s Ing. T. uzavřela smlouvu mandátní či smlouvu o obchodním zastoupení a že by mu v souladu s touto smlouvou udělila plnou moc k jejímu zastupování. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto ohledu správné.
Dovolatelka je toho názoru, že mezi ní a Ing. P.T. nebyla smlouva vůbec písemnou formou uzavřena, jelikož se nemůže jednat o smlouvu o pracovní činnosti. Skutečnost, zda mezi žalovanou a Ing. T. byla nebo nebyla uzavřena platně smlouva o pracovní činnosti není ve světle §15 odst. 1 obch. zák. relevantní. Zákonné zmocnění na základě §15 obch. zák. je založeno na tom, že nevyžaduje existenci žádného specifického smluvního vztahu mezi podnikatelem a pověřenou osobou. Proto i kdyby smlouva o pracovní činnosti nebyla mezi žalovanou a Ing. T. uzavřena platně ve smyslu zákoníku práce, zavazovalo by jednání Ing. T. žalovanou, jelikož vykonával činnost při provozu podniku, kterou byl jednatelem žalované ústně pověřen, jak bylo v řízení prokázáno.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezkoumal její další výhrady uplatněné v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (zhotovení plnění, předání plnění, obsah smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou). Těmito námitkami uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. §241a odst. 3 o. s. ř. Na zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve věci samé lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Tvrzení dovolatelky navíc není opodstatněné, neboť odvolací soud učinil skutkové zjištění (jež dovolací soud přezkoumávat nemůže), že žalobkyně akceptovala objednávku žalované ze dne 2. 3. 2004, jež obsahovala i dohodnutou cenu díla (a podle skutkového zjištění soudu prvního stupně i určení předmětu plnění – zpracování projektové dokumentace na telekomunikační zasíťování území v obci Buš dle předložené situace a výkresů silnoproudu s tím, že cena obsahuje zaměření území, projektovou dokumentaci a územní rozhodnutí), žalobkyně práce provedla a předala je žalované. Pokud na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o dílo a že žalované vznikla povinnost uhradit žalobkyni cenu díla, nelze tomuto závěru vytknout, že by byl v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5.190,- Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně svoji povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu