ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.758.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 758/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně HERMISTON DEVELOPMENT Corp., se sídlem v R. G. Hodge Plaza, 2nd Floor, Upper Main Street, Road Town, Tortola, Britské panenské ostrovy, podnikající na území České republiky prostřednictvím organizační složky HERMISTON DEVELOPMENT Corp., organizační složka, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, PSČ 150 00, IČ 27089061, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Skalecká 3/350, proti žalovanému J. O., o zaplacení částky 301 477,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 473/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 64 Co 207/2007-52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 64 Co 207/2007-52, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2007, č. j. 25 C 473/2006-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 25 C 473/2006-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 301 477,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 12. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, tj. společností CCB Finance, a.s., (dále jen „CCB“) a žalovaným jako nájemcem byla v režimu obchodního zákoníku uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky pro leasing motorových vozidel (dále jen „VSP“); předmětem smlouvy byl osobní automobil Volkswagen Passat. Žalovaný vozidlo převzal a zaplatil zálohu, sjednané měsíční splátky však neplatil. CCB proto od smlouvy odstoupila, vozidlo žalovanému odebrala a poté je prodala třetí osobě za 220 000 Kč. Následně postoupila pohledávku z leasingové smlouvy za žalovaným ve výši žalované částky společnosti GRATO, s.r.o., která ji poté postoupila žalobkyni. Soud prvního stupně posoudil předmětnou leasingovou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako smlouvu nepojmenovanou a dospěl k závěru, že leasingovému pronajímateli vznikl nárok na zaplacení pouze těch leasingových splátek, které odpovídaly době trvání vlastního smluvního vztahu. Dovodil dále, že článek 6.3.4 VSP nelze vykládat tak, že by se dnem odstoupení od smlouvy staly splatnými i ty leasingové splátky, které dosud nedospěly, neboť v režimu obchodního zákoníku se může stát splatným pouze takové právo, které vzniklo. Jestliže tedy právo na zaplacení sjednané splátky dosud nevzniklo, nelze je učinit splatným. Pokud tedy bylo ve smlouvě dohodnuto, že CCB má nárok na zaplacení všech zbývajících leasingových splátek, tedy i po odstoupení od smlouvy, je toto ujednání podle závěru soudu prvního stupně ve smyslu §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Článek 6.3.4 nelze přitom vykládat tak, že jde vlastně o smluvní pokutu, neboť povinnost k úhradě všech leasingových splátek do konce smlouvy se neváže k porušení smluvní povinnosti nájemcem, ale k odstoupení od smlouvy ze strany pronajímatele. Dohodu o smluvní pokutě obsahuje článek 7.1. písm. c) VSP, je tedy zřejmé, že tam, kde se strany dohodly na smluvní pokutě, byla jako taková výslovně označena. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně proto nelze přiznat ani z tohoto titulu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 64 Co 207/2007-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dovodil, že leasingový pronajímatel se nemůže domáhat zaplacení leasingových splátek splatných po odstoupení od leasingové smlouvy, i kdyby to bylo ve smlouvě dohodnuto, neboť takové jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a nepožívá právní ochrany. Tohoto nároku se nemůže žalobkyně domáhat ani z titulu náhrady škody či smluvní pokuty. Z konstrukce článku 6.3.4 VSP je zřejmé, že základem pro výpočet plnění je právě cena předmětu leasingu coby součet všech leasingových splátek uvedených ve smlouvě ve smyslu článku 4.1.1 VSP snížená eventuálně o další položky, a de facto nejde o nic jiného, než o část původně sjednaných leasingových splátek splatných po ukončení smluvního vztahu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož důvodnost spatřuje v tom, že řízení před soudy obou stupňů byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávnost právního posouzení shledává dovolatelka v právním závěru soudu, podle něhož žalobkyni, resp. leasingovému pronajímateli, nevznikl v důsledku odstoupení od leasingové smlouvy nárok na úhradu do té doby nesplatných leasingových splátek, neboť odvolací soud pochybil při posouzení příslušných článků VSP, v nichž byl takový nárok sjednán. Poukázala v této souvislosti na to, splatnost dosud nesplatných leasingových splátek nastává v důsledku podstatného porušení smlouvy leasingovým nájemcem, který je především povinen splácet včas a řádně leasingové splátky. Sporné ujednání v článku 6.3.4. bylo do VSP pojato pro ochranu leasingového pronajímatele, jenž profinancoval koupi vozidla, které si sám leasingový nájemce vybral, a jehož cenu měl uhradit prostřednictvím leasingových splátek rozložených do poměrně dlouhého časového období. Tyto splátky tedy v sobě obsahují i zisk leasingového pronajímatele, který ze svého uhradil kupní cenu vozu v užívání leasingového nájemce. Předmětné ujednání ve VSP proto podle názoru žalobkyně neodporuje zásadě poctivého obchodního styku, naopak by bylo nepoctivé připravit leasingového pronajímatele nejen o zisk, ale i o finanční prostředky, za které vozidlo pro žalovaného koupil, takže mu vznikla mu tak přímá škoda 123 000 Kč.
Vadu řízení shledává žalobkyně v tom, že ji soud neupozornil, že se neztotožňuje s jejím právním názorem, podle něhož je ujednání v článku 6.3.4 VSP neplatné; za této situace měl uplatněný nárok posuzovat jako náhradu škody, event. citovaný článek posoudit jako ujednání o smluvní pokutě, neboť je zřejmé, že nárok na úhradu nesplatných splátek vzniká pouze v případě porušení povinností leasingovým nájemcem. Taková smluvní úprava podmínek zániku smlouvy i jejího finančního vypořádání je podle názoru dovolatelky aprobována již v §2 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), který umožňuje účastníkům občanskoprávních vztahů upravit si vzájemná práva a povinnosti dohodou odchylně od zákona, pokud to zákon nezakazuje nebo z něj nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka placení splátek leasingu za dobu od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě dohody v leasingové smlouvě byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem. Nastolenou právní otázku placení leasingových splátek splatných po předčasném ukončení leasingové smlouvy řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , v němž velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem sjedná pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále konstatoval: „Je-li právním důvodem pro plnění ve splátkách smlouva, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy, která toto právo na dílčí plnění zakládá (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost – např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek.“
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu.
Konstatoval, že v praxi jsou rozlišovány především dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy). Z ekonomického hlediska jde přitom o stejnou částku – součet pořizovací ceny předmětu leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Z důvodů výše popsaných pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Sjedná-li si tedy leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných v období od předčasného zániku leasingové smlouvy do doby jejího předpokládaného zániku na základě leasingové smlouvy, není výkon tohoto práva s ohledem na účel a smysl finančního leasingu v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po ukončení smluvního vztahu. Rozhodnutí odvolacího soudu není tedy v souladu s uvedenou sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu