ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.840.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 840/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ABC EUROPEAN AIR + SEA CARGO DISTRIBUTION, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Aviatická 12/1048, PSČ 160 08, IČ 49689401, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, proti žalované BRU-SPORT, spol. s r.o. , se sídlem v Olomouci, Chválkovice, Libušina 526/101, PSČ 772 11, IČ 64608662, zastoupené JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, o zaplacení částky 134 209 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 450/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2007, č. j. 2 Cmo 63/2007-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení vymáhané částky na základě nezaplacené faktury č. CABC 102490 ze dne 11. 6. 2003, splatné dne 25. 6. 2003, kterou žalobkyně přeúčtovala žalované náklady spojené s leteckou přepravou zboží od společnosti NEW TECHNOLOGY OVERSEAS LIMITED.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 16 Cm 450/2003-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 134 209 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 26. 6. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve smlouvě č. OLOMOUC/II/2003 ze dne 22. 1. 2003 se žalovaná jako kupující a NEW TECHNOLOGY OVERSEAS LIMITED se sídlem v T. jako prodávající dohodli na dodávce zboží (příslušenství pro jízdní kola). Na základě mezinárodního leteckého listu č. 160-86985356-WWI-0202231 byla mezi společností NEW TECHNOLOGY OVERSEAS LIMITED, jako přepravcem (odesílatelem), a společností WORLD WAY INTERNATIONAL CORP, jako dopravcem, uzavřena přepravní smlouva. Společnost Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. vyúčtovala fakturou ze dne 28. 3. 2003 žalobkyni částku 4 356 USD za přepravu č. 160-86985356-WWI-0202231. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně uhradila dne 21. 5. 2003 společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. částku 4 356 USD. Na danou věc aplikoval soud prvního stupně Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě uveřejněné pod č. 15/1935 Sb. (dále jako „Varšavská úmluva“). Z článku 11 Varšavské úmluvy vyplývá, že letecký nákladní list je, pokud nebude prokázáno jinak, důkazem, že smlouva byla sjednána.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala (a nevyplývá to ani z mezinárodního leteckého listu č. WWI-0202231), že by společnost WORLD WAY INTERNATIONAL CORP. byla pouze smluvním dopravcem a skutečným dopravcem byl někdo jiný, v daném případě společnost Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd., jak tvrdila žalobkyně. Samotný fakt, že společnost Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. přepravu vyúčtovala fakturou ze dne 28. 3. 2003 žalobkyni k prokázání realizace přepravy touto společností a k prokázání jejího smluvního vztahu se žalobkyní nepostačuje. Soud dále nevzal za prokázané, že se žalobkyně stala smluvní stranou přepravní smlouvy tím, že převzala zásilku a letecký nákladní list, protože žalobkyně toto tvrzení nijak neprokázala a mezinárodní nákladní list CMR prokazující navazující silniční nákladní přepravu z F. do sídla žalované vystavila společnost CARGO Partner Gmbh a nikoli žalobkyně.
Na základě toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni nelze přiznat žalovanou částku z titulu úplaty za realizovanou přepravu, když nebylo prokázáno, že žalobkyně byla stranou přepravní smlouvy.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla konkludentně uzavřena smlouva o obstarání přepravy ve smyslu §601 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož přepravní smlouvu uzavřel prodávající a společnost WORLD WAY INTERNATIONAL CORP. a žalobkyně neprokázala, že by tato společnost byla jeho mezizasílatelem ve smyslu §605 odst. 2 obch. zák.
Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda žalobou uplatněný nárok lze přiznat z titulu bezdůvodného obohacení podle §454 občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“). Pro posouzení tohoto nároku bylo dle soudu prvního stupně rozhodující současné splnění dvou podmínek – žalovaná by musela mít povinnost platit přepravné společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. a žalobkyně, ač tuto povinnost neměla, jí přepravné zaplatila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neměla povinnost k placení přepravného společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd., jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by přeprava byla uskutečněna touto společností. Z toho dovodil, že žalovaný nárok nelze žalobkyni přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, ačkoli žalobkyně náklady spojené s přepravou uhradila. Soud prvního stupně shledal námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně důvodnou a žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 2 Cmo 63/2007-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jelikož ten provedl v řízení všechny potřebné důkazy, které byly účastníky předloženy, a vyvodil z nich správná skutková zjištění. Správným shledal odvolací soud i právní hodnocení věci. Existence dopravní smlouvy mezi účastníky řízení nebyla prokázána a z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky řízení byla uzavřena zasílatelská smlouva. Žalobkyně v řízení ani neprokázala, že by společnost Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. byla jejím smluvním dopravcem.
Jelikož v řízení nebyla prokázána povinnost žalované uhradit přepravu společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd., ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok nelze přiznat žalobkyni ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jako „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatelka v tom, že řešená právní problematika byla odvolacím soudem posouzena jinak, než je vykládána dle konstantní judikatury, a dále v tom, že řešení předmětné právní otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka předně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje žalobkyně v tom, že soud neprovedl důkaz dle návrhu žalobkyně o tom, zda náklady na předmětnou přepravu nesl vedle žalobkyně někdo další, když k tomu dle závěrů soudů obou stupňů nebyla žalobkyně legitimována. V rozporu s §120 o. s. ř. tedy nebyly v řízení zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že předmětnou přepravu realizovala, neprokázala ani své tvrzení, že převzala zásilku a letecký nákladní list, čímž se stala smluvní stranou přepravní smlouvy, a že za stávající situace nelze žalobkyni uplatněný nárok přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, když nebyla prokázána povinnost žalované uhradit přepravu společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. Žalobkyně je přitom toho názoru, že prokázala svoji aktivní legitimaci ve sporu, případně že prokázala, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení. Žalobkyně proto v dovolání zopakovala svá skutková tvrzení, z nichž dovozuje, že má právo na úhradu vynaložených nákladů spojených s obstaráním přepravy pro žalovanou. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu byl nastolen stav, že žalobkyně nese náklady za přepravu zboží, které byla dle sjednaných podmínek povinna uhradit žalovaná, aniž by žalovaná uhradila náklady za mezinárodní leteckou přepravu zboží, které si objednala.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka i v závěru odvolacího soudu, že skutečnost, že žalobkyně uhradila za žalovanou náklady na přepravu zboží určeného pro žalovanou, není bezdůvodným obohacením. Dovolatelka namítá, že v řízení prokázala, že uhradila za žalovanou náklady za přepravu zboží, které měla hradit žalovaná, což žalobkyně doložila výpisem ze svého účtu. Pro posouzení nároku z tohoto právního titulu je dle názoru žalobkyně podstatné, že náklady za přepravu byla povinna uhradit žalovaná, což potvrdil v napadeném rozsudku i soud prvního stupně, a že tyto náklady za žalovanou uhradila žalobkyně. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je i to, že se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl, např. z toho důvodu, že za něj plnil někdo jiný. Bezdůvodné obohacení tak může spočívat i v tom, že se dosavadní majetek obohaceného nezmenšil, třebaže by k tomu došlo, kdyby obohacený plnil své povinnosti. Pokud tedy žalovaná prokazatelně neuhradila náklady za přepravu, ačkoli je uhradit měla, a za ni plnila žalobkyně, došlo nepochybně na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka v posuzované věci namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že v prvé řadě dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadá závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a sice že žalobkyně neprokázala, že předmětnou přepravu realizovala, a že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná byla povinna hradit náklady za přepravu společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd.. Odvolací soud ze skutkového zjištění, správně dovodil, že mezi účastníky nedošlo k uzavření zasilatelské smlouvy, resp. dopravní smlouvy, na základě které by žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní ceny. Právní závěr soudů, že žalobkyně v takovém případě nemá právo na zaplacení ceny za přepravu, proto není v rozporu s hmotným právem. Dovodil-li dále odvolací soud, že žalovaná nebyla povinna hradit náklady na přepravu společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. a tudíž na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by společnost Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. předmětnou přepravu provedla, nejsou tyto závěry odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Skutkový základ, z něhož vychází napadené rozhodnutí, totiž dovoloval odvolacímu soudu učinit výše uvedené právní závěry. Aby mohl odvolací soud dospět k závěru, že žalovaný nárok je po právu, musel by dovodit, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny za přepravu, tedy že mezi účastníky řízení došlo k uzavření zasílatelské smlouvy, nebo by musel dovodit, že žalovaná byla povinna předmětnou částku uhradit společnosti Prime Air & Sea Int’l Co. Ltd. a že žalobkyně tuto částku uhradila za žalovanou. Z provedených důkazů tyto závěry ovšem nevyplývají. Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze dovodit, že by bylo vydáno v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., případně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že soudy neprovedly důkaz, který navrhovala. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Za situace, kdy napadené rozhodnutí není založena na řešení žádné právní otázky zásadního právního významu a dovolací soud neshleda z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné, odmítl dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu