ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.880.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 880/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce R. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Tögelem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 181/183, proti žalované KIWEK spol. s r. o. , se sídlem v Mladějovicích 94, PSČ 785 01, IČ 41034911, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 340.197,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 111/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, se odmítá.
II. Dovolací řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-94, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. června 2004, č. j. 26 Cm 111/98-113, a opravného usnesení ze dne 2. května 2006, č. j. 26 Cm 111/98-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 340.197,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II a doplňující usnesení).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 2 Cmo 302/2006-172, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 61.347,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25.4.1997 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající části tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 278.850,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení zamítl (první odstavec výroku pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odstavce 2 a 3 výroku pod bodem II a výroky pod body III a IV). K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, č. j. 32 Odo 2749/2007-213, dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu odmítl a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 5 Cmo 407/2008-260, pak odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající napadené části, to je o zaplacení částky 278.850,- Kč s příslušenstvím, mění tak, že žaloba o zaplacení částky 139.425,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok pod bodem I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II až V).
Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně (přičemž zdůraznil, že tento soud nepoučil účastníky podle §119a občanského soudního řádu), dospěl k zjištění, že účastníci uzavřeli ve dnech 10. 1. 1997 a 4. 2. 1997 kupní smlouvy na dodávku materiálu - nelegovaného ocelového odpadu druhu 36, odpovídajícího ČSN 42 0030, a že nelegovaný ocelový odpad ve slisovaných blocích byl prostřednictvím dalších osob, podnikatele L. S. a obchodní společnosti Karla spol. s r. o., dne 14. 3. 1997 dodán konečnému odběrateli, společnosti Vítkovice, a. s. Jeho část (12,6 t) byla použita jako vsázka tavby E 53662 (jako jeden z pěti košů tavby), a protože obsahoval nepřípustné množství mědi, více než 0,30 %, došlo k znehodnocení uvedené tavby, čímž společnosti Vítkovice, a. s., vznikla škoda ve výši 278.850,- Kč. Smluvní partner společnosti Vítkovice, a. s., L. S., uznal svou odpovědnost za tuto škodu a svůj závazek k její náhradě řešil dohodou o započtení pohledávek uzavřenou s uvedenou společnosti dne 19. 5. 1997. L. S. poté uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalobci jako svému dodavateli nekvalitního odpadu, který byl uspokojen dohodou o započtení uzavřenou dne 3. 4. 1997.
Při hodnocení, zda žalovaná porušila svůj smluvní závazek dodat žalobci odpad odpovídající ČSN 420030, odvolací soud dovodil, že z kupních smluv nevyplývá, že se mělo jednat o dodávku nekvalitního ocelového odpadu třídy 005, kde může být obsah mědi až 0,5 %; nebylo-li mezi účastníky výslovně dohodnuto dodání odpadu velmi nízké čistoty, tj. třídy 005, musel dodaný odpad obsahovat příměsi mědi maximálně 0,30 %. To se v tomto případě nestalo a žalovaná tedy nesplnila povinnost dodat žalobci odpad dohodnuté kvality.
Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tj. její protiprávní jednání, škoda a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Porušení právní povinnosti žalovanou však bylo pouze jednou ze skutečností, které přivodily vznik škody společnosti Vítkovice, a. s. Další podstatnou příčinou podle závěru odvolacího soudu bylo jednání poškozené, která nevykonávala žádnou preventivní činnost – kontrolu, jež by mohla škodu hrozící v důsledku dodávky nekvalitního odpadu odvrátit, byť jí prevenční povinnost vyplývá z ustanovení §415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a též z ČSN 42 0030 (body 6.1., 6.2.). Odvolací soud uzavřel, že v rozsahu, v jakém se na vzniku škody podílela nečinnost poškozené, je pro nedostatek příčinné souvislosti vyloučena odpovědnost žalované. Podíl poškozené na vzniku škody určil s poukazem na ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) podle své úvahy tak, že jak žalovaná, která porušila svoji právní povinnost vyplývající z kupní smlouvy, tak i poškozená, porušením preventivní povinnosti předcházet škodám, se podílely na vzniku předmětné škody každá z 50 %.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, jakož výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací důvody výslovně neoznačila.
Žalovaná zpochybnila správnost závěru soudů nižších stupňů, že byla prokázána příčinná souvislost mezi její dodávkou a vznikem škody. Argumentovala, že v řízení bylo prokázáno, že dodala žalobci šrot druhu 36, což je starý kovový odpad ve slisovaných balících, a žalobce týž odpad prodal L. S. a společnosti Karla spol. s r. o., kteří týž materiál dodali konečnému odběrateli, ale jako kovový odpad druhu 12, který je podle ČSN 42 0030 kvalitativně zcela odlišný od druhu 36; v tomto případě se mělo jednat o kusový kovový odpad. Konečný odběratel dodaný odpad, jenž vizuálně i kvalitativně neodpovídal údaji o třídě 12 v průvodní dokumentaci, použil v provozu NS 320 (v elektrické konvertorové peci pro výrobu speciálních ocelí), ačkoliv v obchodních podmínkách pro dodávky kovového odpadu pro provoz NS 320 je výslovně uvedeno, že tyto dodávky nesmí obsahovat paketovaný ocelový odpad. Podle čl. 6.2 ČSN 42 0030 bylo povinností konečného odběratele vzít z odpadu reprezentativní vzorek k určení jeho chemického složení. Pokud by se tak stalo, ke škodě by nedošlo. Balíky starého kovového dopadu lze velmi těžko pro vizuální neidentifikovatelnost zařadit podle množství příměsí do tříd dle zmíněné normy, proto je nutný kontrolní vzorek při přijetí odpadu do provozu.
Podle žalované je též pochybné, zda vůbec konečný odběratel v znehodnocené tavbě použil jí dodaný odpad, neboť kontrolní tavby a následná měření vykazovaly natolik rozdílné ukazatele, že je téměř vyloučeno, aby se jednalo o totožnou dodávku.
Žalovaná též namítla, že podle čl. 6.1 ČSN 42 0030 se u dodávek odpadu kontroluje, zda dodaný odpad vyhovuje podmínkám sjednaným mezi dodavatelem a odběratelem, a pokud byl materiál druhu 36 vydáván za materiál třídy 12, pak při řádné přejímce a kontrole ze strany konečného odběratele by tento materiál nemohl být použit, jak se stalo. Konečný odběratel podle jejího názoru neučinil nic pro to, aby vzniku škody zabránil, z čehož žalovaná dovozuje, že její jednání vznik škody nezpůsobilo a za škodu je v plném rozsahu odpovědný konečný odběratel. Hlavní a skutečnou příčinou vzniku škody bylo jeho jednání, soudy nižších stupňů proto rozhodly v rozporu s ustanovením §376 obch. zák. Žalovaná též vytkla soudům nižších stupňů, že nevzaly v úvahu jednání L. S., popřípadě společnosti Karla spol. s r. o., kteří v průvodní dokumentaci změnili zásadně druh materiálu, i když se jednalo stále o týž odpad.
Závěrem žalovaná zpochybnila, že byl prokázán vznik škody, neboť není zřejmé, zda k tvrzeným zápočtům skutečně došlo.
Za otázku zásadního právního významu označila žalovaná otázku, zda má poškozená strana nárok na náhradu škody, když její skutečnou příčinou je její jednání, neboť tato otázku dosud nebyl dovolacím soudem vyřešena.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná; rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, soud prvního stupně jím však rozhodl stejně jako prvním rozsudkem. Tento první rozsudek byl ostatně zrušen toliko z důvodu procesního pochybení soudu prvního stupně a závazný právní názor ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu vysloven nebyl. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, včetně sporných otázek práva procesního.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci dovolání přípustné není.
Dovolací námitky zpochybňující poznatky, že konečný odběratel v znehodnocené tavbě použil odpad dodaný žalobci žalovanou a že žalobci vznikla škoda, neboť (cestou zápočtu pohledávek) nahradil škodu svému odběrateli poté, co ten (stejným způsobem) nahradil škodu konečnému odběrateli, jemuž znehodnocením tavby vznikla škoda v žalované výši, jsou kritikou správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, která, jak bylo shora vyloženo, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle tohoto ustanovení, je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a nemůže se zabývat přezkumem jeho správnosti.
Zásadní právní význam nelze oproti očekávání žalované přiznat ani otázce zdůrazněné v závěru dovolání, zda má poškozená strana nárok na náhradu škody, když skutečnou příčinou škody je její jednání. Odvolací soud takovýto absurdní právní závěr neučinil a napadené rozhodnutí na něm tedy nespočívá. Postatou takto formulované dovolací námitky ostatně není otázka právní. Žalovaná totiž zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu prostřednictvím skutkové argumentace; předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových závěrů odvolacího soudu, a z pohledu této vlastní skutkové verze pak podrobuje kritice správnost právního posouzení odvolacího soudu. Nejde tedy o polemiku s právním posouzením (se správností výkladu právních předpisů a jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž o polemiku se skutkovým stavem, na němž je kritizované právní posouzení založeno. O způsobilosti takto položené otázky založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí závěry vyložené v předchozím odstavci.
Správnost právního posouzení odvolacího soudu, že porušila svou povinnost ze závazkového vztahu, neboť se v kupních smlouvách zavázala dodat žalobci kovový odpad obsahující maximálně 0,30 % mědi, žalovaná nezpochybnila, tento právní závěr tedy není otevřen dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho při přezkumu právních závěrů dovoláním napadených vychází. Pochybení odvolacího soudu žalovaná spatřuje v posouzení příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a škodou vzniklou konečnému odběrateli; má za to, že jedinou příčinou této škody bylo jednání L. S. a společnosti Karla spol. s r. o., kteří materiál prodaný žalovanou jako kovový odpad druhu 36 prodali konečnému odběrateli jako kovový odpad druhu 12, a jednání konečného odběratele, který porušil povinnost kontrolovat, zda dodaný odpad vyhovuje podmínkám sjednaným ve smlouvě.
Nejvyšší soud zastává ve své ustálené rozhodovací praxi názor, že příčinná souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení uveřejněné pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, či usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, www.nsoud.cz ). V poměrech projednávané věci je tedy otázka, zda protiprávní jednání žalované, spočívající v porušení shora uvedené povinnosti ze závazkového vztahu, a škoda vzniklá žalobci jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, otázkou skutkovou a nikoliv právní. Nelze přitom ovšem přehlédnout, že škoda, jejíž náhrady se žalobce po žalované domáhá, není totožná se škodou, která vznikla konečnému odběrateli Vítkovice, a. s., znehodnocením tavby. Má jít o majetkovou újmu, která vznikla žalobci tak, že jeho odběrateli L. S. vznikla povinnost nahradit konečnému odběrateli škodu vzniklou zhodnocením tavby, žalobci pak vznikla povinnost nahradit L. S. majetkovou újmu (škodu), jež mu vznikla poskytnutím náhrady škody konečnému odběrateli, a žalobce též škodu nahradil. Závěr o příčinné souvislosti mezi porušením smluvního závazku žalovanou a škodou vzniklou žalobci tím, že nahradil škodu L. S., tedy předpokládá, že protiprávní jednání žalované spočívající v tom, že žalobci dodala kovový odpad obsahující vyšší než podle smlouvy přípustný podíl mědi, bylo alespoň jednou z příčin znehodnocení tavby, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, www.nsoud.cz ). Podle skutkového závěru odvolacího soudu, jímž je v tomto dovolacím řízení Nejvyšší soud vázán, byla bezprostřední příčinou znehodnocení tavby nekvalita kovového odpadu pocházejícího od žalované, spočívající v nepřípustně vysokém podílu mědi, tedy právě ta skutečnost, v níž se projevilo dovoláním nezpochybněné porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu založeného kupními smlouvami uzavřenými s žalobcem; kdyby podíl mědi nepřesahoval sjednaný limit 0,30 %, k znehodnocení tavby by nedošlo. Je-li tu vztah příčinné souvislosti mezi porušením smluvního závazku žalovanou a škodným následkem spočívající v znehodnocení tavby u konečného odběratele, pak je tu též příčinná souvislost mezi porušením tohoto smluvního závazku a škodou vzniklou žalobci.
Namítá-li žalovaná, že příčinou vzniku škody způsobené společnosti Vítkovice, a. s., znehodnocením tavby bylo porušení prevenční povinnosti touto společností, pak odvolací soud takový právní závěr učinil, s tím ovšem, že nejde o příčinu jedinou, nýbrž o příčinu další, vedle příčiny spočívající v porušení smluvního závazku žalovanou. Proto také výrokem, jenž nebyl dovoláním napaden, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že žalobu v této části části zamítl.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek zbývá přezkoumat, zda skutkový stav zjištěný odvolacím soudem umožňuje závěr, že ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé společnosti Vítkovice, a. s., bylo též vytýkané porušení smluvního závazku L. S. vůči této společnosti. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že L. S. koupil předmětný kovový odpad jako druh materiálu 36, ale uvedené společnosti jej prodal jako kovový odpad druh materiálu 12. Dodáním jiného než sjednaného druhu materiálu tedy L. S. svou povinnost vůči společnosti Vítkovice, a. s., ze závazkového vztahu založeného kupní smlouvou porušil; toto porušení však příčinou znehodnocení tavby nebylo.
Podle čl. 3.2 ČSN 42 0030 ocelový a litinový odpad se podle tvaru, rozměrů a hmotnosti, případně jiné charakteristiky, třídí na druhy odpadu (tabulky 4, 5). Podle tabulky 4 – Druhy ocelového odpadu, druh 36 jsou balíky starého ocelového odpadu, zatímco druh 12 je starý těžký odpad – upravený; kusový ocelový odpad; starý odpad lan svázaný do kruhů; odpad trubek. Podle čl. 3.3 této ČSN ocelový a litinový odpad se podle chemického složení třídí na značky oceli a litiny. V případě, kdy toto třídění nelze zjistit, na třídy podle této normy (tabulky 1, 2, 3).
Z citovaných ustanovení ČSN, na něž smluvní strany v kupních smlouvách odkázaly a určily tak v příslušné části obsah těchto smluv (srov. 420 odst. 1 obch. zák. a §3 zákona č. 142/1991 Sb., o československých technických normách, účinného do 1. 9. 1997), je zřejmé, že označení druhu materiálu charakterizuje fyzikální vlastnosti materiálu, nikoliv jeho chemické složení. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo příčinou znehodnocení tavby chemické složení ocelového odpadu (vysoký podíl příměsi mědi), nikoliv skutečnost, že odpad byl dodán slisovaný v balících, jako druh materiálu 36, ačkoliv mělo jít o upravený kusový ocelový odpad, druh materiálu 12. Případná skutečnost, že dodávku materiálu druhu 36 lze z povahy věci obtížně podrobit kontrole z hlediska chemického složení (srov. poznatky odvolacího soudu z výpovědi svědka Ing. Z. C., vedoucího metalurga společnosti Vítkovice, a. s.), jde na vrub konečného odběratele, jenž mohl dodávku neodpovídající co do druhu materiálu smlouvě (tedy zboží s vadami – srov. §420 odst. 1 ve spojení s §422 odst. 1 obch. zák., podle jejíž věty druhé se za vady zboží považuje i dodání jiného zboží, než určuje smlouva) nepřevzít. Převzetí materiálu v druhu znemožňujícím či ztěžujícím kontrolu chemického složení je jednáním, jímž konečný odběratel podstoupil riziko, ač nemusel, a jež spadá pod odvolacím soudem vyhodnocené a v jeho rozhodnutí zohledněné porušení jeho prevenční povinnosti.
Zakládá-li žalovaná dovolací argumentaci též na tvrzení, že společnost Vítkovice, a. s., použitím předmětného kovového odpadu v provozu NS 320 porušila obchodní podmínky zakazující použití paketovaného ocelového odpadu v tomto provozu, pak je třeba zdůraznit, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů poznatek o takových obchodních podmínkách neobsahuje; jak již bylo vysvětleno, skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů je v tomto dovolacím řízení pro Nejvyšší soud závazný a dovolací přezkum je omezen na posouzení, zda tento skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu učinit ty právní závěry, na nichž spočívá jeho rozhodnutí. Má-li žalovaná na mysli dokument „Požadavky NS 320 na kvalitu dodávky ocelového odpadu“, pak odvolací soud z výpovědi svědka Ing. C. zjistil, že tento materiál byl vypracován až v roce 2000, k pravidlům v něm stanoveným tedy nelze při posouzení projednávané věci přihlédnout.
Dovolací námitka žalované, že byl nesprávně posouzen vztah příčinné souvislosti mezi její dodávkou a škodou, tedy důvodná není.
Nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, jestliže - úvahou podle ustanovení §136 o. s. ř., předpoklady jehož aplikace nebyly dovoláním zpochybněny - dospěl k závěru, že škoda způsobená společnosti Vítkovice, a. s., znehodnocením tavby byla z 50 procent způsobena nesplněním kontrolní a obecné prevenční povinnosti poškozenou stranou a uvedená společnost proto neměla na náhradu této části škody nárok (srov. §382 obch. zák.) Takový závěr odpovídá zjištěným okolnostem, za nichž ke škodě došlo. V tom rozsahu, v němž vzhledem k této skutečnosti neměla společnost Vítkovice, a. s., nárok na náhradu škody vůči L. S., neměl L. S. nárok na náhradu škody vůči žalobci (bez zřetele na to, že konečnému odběrateli nahradil škodu celou) a nemá jej tedy v tomto rozsahu (z téhož důvodu) ani žalobce vůči žalované.
Právní otázky předložené žalovanou k dovolacímu přezkumu tedy odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem. Protože tu nejsou ani jiné okolnosti příkladmo vypočtené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., jež by mohly založit zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nezbývá než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu z tohoto důvodu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel výslovně dovoláním napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí okresního soudu je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 2, věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, který by podle těchto ustanovení měl vůči žalované právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu