ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.932.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 932/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce DRAFT Inc. s. r. o., se sídlem Brno, Spodní 10, IČ 63483009, zastoupeného JUDr. Karlem Chylíkem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 10, PSČ 602 00, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, IČ 60162694, o zaplacení Kč 7,300.000,- s přísl. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 147/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2008, č. j. 11 Co 157/2008-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 11 Co 157/2008-96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2007, č. j. 8 C 147/2007 se v části týkající se úroku z prodlení za dny 19. a 20. 12. 2004 ve výši 3% p. a. z částky 7,300.000,- Kč, včetně souvisejících výroků a náhradě nákladů, zrušují a věc se vrací soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 8 C 147/2007-78, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7,300.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % p. a. od 19. 12. 2004 do zaplacení (výrok I.), žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,5% p. a. od 13. 12. 2004 do 18. 12. 2004 z částky 7,300.000,- Kč se zamítá (výrok II.), žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5% p. a. od 19. 12. 2004 do zaplacení se zamítá (výrok III.) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 436.450,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně považoval jednostranné odstoupení žalovaného od obou předmětných kupních smluv na dodávku zboží (boty 95 s potiskem a kecky) za neplatné, neboť okolnost, že se v důsledku realizace reformy ozbrojených sil ČR stalo předmětné zboží nadbytečným, není překážkou, která nastala nezávisle na vůli povinné strany. Jednostranné odstoupení žalobce od smluv ze dne 29. 6. 2004 z důvodů předpokládaných v ustanovení §348 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) tak způsobilo ve smyslu §351 odst. 1 obch. zák. zánik všech práva a povinností ze smluv, s výjimkou práva na náhradu škody, vzniklé porušením smluv podle §373 an. obch. zák. Žalovaná porušila závazek odebrat předmětné zboží a zaplatit za ně dohodnutou kupní cenu a nárok na náhradu škody spočívá v ušlém zisku žalobce, který byl vyčíslen u zboží „boty 95 s potiskem“ ve výši 5,500.000,- Kč a u zboží „kecky“ ve výši 1,800.000,- Kč (celkem tedy žalovanou částku).
Soud prvního stupně tudíž co do jistiny žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 185.100,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud sice nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil a týká se pouze neplatnosti relativní ve smyslu §40a občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) a tudíž toto ustanovení je pro daný případ nepoužitelné, avšak vymezení způsobu hodnocení nabídek na veřejnou zakázku v čl. 3 předmětné zadávací dokumentace je podle názoru odvolacího soudu dostatečně určité a proto nelze se ztotožnit s námitkou žalované, že jde o neplatný právní úkon. Závěr soudu prvního stupně, že předmětné kupní smlouvy nejsou neplatnými právními úkony, je proto správný.
V odvolacím řízení žalovaná nově tvrdila, že zadávací dokumentace je neplatná i pro rozpor s ust. §8 odst. 1 písm. a) a b) a §12 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., když na základě předmětných kupních smluv měl být nabyt nepotřebný majetek. Jde však o nové tvrzení ve smyslu §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), které nemůže být řádným odvolacím důvodem a proto se jím odvolací soud nezabýval. Ostatně není patrné, že již v době uzavírání předmětných smluv by byl jejich předmět pro stát nepotřebným majetkem.
Odvolací soud rovněž považoval ve shodě se soudem prvního stupně listinné důkazy, předloženého soudu prvního stupně, za dostatečný podklad pro výpočet výše ušlého zisku.
Ostatní závěry soudu prvního stupně, zejména týkající se platnosti odstoupení od předmětných smluv vzniku škody, neplnění předpokladů pro odpovědnost žalované za vzniklou škodu a posouzení námitky promlčení uplatněného nároku posoudil soud prvního stupně správně po stránce skutkové i právní a odvolací soud tyto závěry akceptoval.
Odvolací soud zvláště zdůraznil, že okolnost, že v důsledku realizace reformy ozbrojených sil ČR se stalo předmětné zboží pro žalovanou nadbytečným, není možno vzhledem k vymezení liberačních důvodů v §374 obch. zák. a judikatuře soudů, zastávající názor, že se toto vymezení blíží charakteristice vyšší moci, považovat za překážku, která bránila žalované ve splnění jejich závazků. Žalované nejen nic objektivně nebránilo v plnění závazků, ale navíc předmětem kupní smlouvy z 18. 9. 2002 byly „boty 95 s potiskem pro vojáky základní vojenské služby a vojáky z povolání“, takže tvrzení o nadbytečnosti v důsledku ukončení základní vojenské služby neobstojí.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil ve věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení jako věcně správný.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání ze dne 11. 9. 2005, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a uplatňuje důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle mínění dovolatelky jsou ustanovení zadávací dokumentace neurčitá a tudíž kupní smlouvy jako výsledek veřejné obchodní soutěže jsou ve smyslu §37 obč. zák. neplatné. Dovolatelka dovozuje, že zadavatel v bodu 3 zadávací dokumentace neurčitě stanovil způsob hodnocení nabídek podle jím stanovených kriterií a podle toho neurčitě hodnotil nabídky uchazečů. Tuto neurčitost dovolatelka spatřuje v absenci mechanismu, jakým bylo (mělo být) převedeno slovní hodnocení jednotlivých kategorií technické dokumentace (technické podmínky, zkušební vzorky, vzorky materiálu) dle čl. 3. 3. 1. zadávací dokumentace Úřadem zabezpečení služeb v hodnotícím listu na výsledek hodnocení formou slovního vyjádření, ke kterému bude přiřazen určitý počet bodů dle tabulky uvedené v čl. 3. 3. 2. zadávací dokumentace. Pojmy uvedené v čl. 3. 3. 1. pod písmeny a) až f), tj. konstrukce provedení, technologie zpracování, použitý materiál, hodnocení celkového vzhledu, laboratorní rozbor a návrh technických podmínek, jsou podle názoru dovolatelky bezobsažné. Proto je nemožné porovnat výrobky jednotlivých soutěžitelů na výstrojní materiál (boty 95 s potiskem pro Armádu ČR a kecky a trepky pro Armádu ČR). Není např. jasné, zda maximální počet bodů měl být přidělen za nejobsáhlejší technickou dokumentaci nebo za nejméně obsáhlou dokumentaci apod.
Dovolatelka má za to, že zvolený způsob hodnocení nebyl koncipován pro všechny účastníky rovně a je porušením zásady nediskriminace podle §11 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek a z tohoto důvodu jsou smlouvy neplatné pro rozpor s §39 obč. zák. Neplatný je čl. 3 zadávací dokumentace a tudíž jsou neplatné i smlouvy, uzavřené na tyto veřejné zakázky. Odvolací soud posoudil čl. 3 předmětné zadávací dokumentace jako dostatečně určitý, aniž by svůj právní názor odůvodnil a proto je v této části napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud rovněž nesprávně právně posoudil způsob hodnocení nabídek v předmětném čl. 3 jako dostatečně určitý a platný.
Dovolatelka nesouhlasí také s názorem odvolacího soudu, že tvrzení o neplatnosti zadávací dokumentace pro rozpor s §8 odst. 1 písm. a) a b) a §12 odst. 3 zák. č. 219/2000 Sb. je novým tvrzením v odvolacím řízení o nabytí nepotřebného majetku. Dovolatelka míní, že tvrzení o absolutní neplatnosti právního úkonu není novým tvrzením, protože soud je musí zkoumat z úřední povinnosti a proto se ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. neuplatní. Odvolací soud se měl touto námitkou žalované zabývat, jinak rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud podle dovolatelky pochybil rovněž v posouzení, že platnost kupních smluv je třeba zkoumat se zřetelem k okolnostem v době jejich vzniku, rozhodné však ve smyslu shora cit. ustanovení zák. č. 219/2000 Sb. je nepotřebnost vzniklá následně v důsledku zrušení základní vojenské služby.
Dovolatelka vytýká rovněž nesprávnost stanovení počátku prodlení z hlediska úroků z prodlení ode dne 19. 12. 2004, namísto – podle ní správného - data 21. 12. 2004 a namítá rozpor s hmotným právem, tj. s §122 odst. 3 obč. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření dovolání uvedl, že dovolatelka zpochybňuje určitost a platnost vlastních projevů vůle a její argumentace je klamná a zjevně účelová. Zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, bližší specifikaci způsobu hodnocení zakázek nevymezoval, ani nepředepisoval žalovanou tvrzený etalon pro srovnání. Žalovaná jako zadavatel veřejné zakázky ve smyslu §2h zák. č. 199/1994 Sb. odpovídá za správnost a úplnost údajů v zadávací dokumentaci a její bezvadnost. Ani nově tvrzená neplatnost zadávací dokumentace pro rozpor se zák. č. 219/2000 Sb. nemá vliv na platnost právních úkonů v této věci. Neobstojí, že žalobce měl dodat majetek nepotřebný, když zákonná úprava nezná nějakou „následnou“ či „dodatečnou“ neplatnost právního úkonu. Námitka dovolatelky, týkající se počátku doby prodlení a nároku na úrok z prodlení (její posun o 2 dny) je námitkou proti skutkovým zjištěním a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost dle §241a odst. 3 o. s. ř. (nehledě na bagatelní význam této námitky).
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítnul, popř. zamítnul a přisoudil mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. účinného před 1. 7. 2009. Tak je tomu též v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání žalované osahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že v tomto případě přípustnost dovolání může být dána jen ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatelka též poukazuje. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž právní otázku zásadního významu musí dovolatel konkrétně vymezit (formulovat).
Dovolatelka především namítá, že napadené rozhodnutí řeší v rozporu hmotným právem otázku určitosti zadávací dokumentace (jako součásti kupní smlouvy) a samotné kupní smlouvy (obou předmětných kupních smluv) a tudíž právní otázku (ne)platnosti kupní smlouvy s důsledky podle §37 obč. zák.
Dovolací soud shodně s odvolacím soudem však nedospěl k závěru, že kupní smlouva (obě smlouvy) včetně zadávací dokumentace v jejím čl. 3.3) je v otázce způsobu hodnocení nabídek a výsledku ve veřejné obchodní soutěži neurčitá a tudíž z tohoto důvodu neplatná. Způsob hodnocení nabídek podle konkrétních stanovených kriterií (konstrukce provedení, technologie zpracování, použitý materiál ad.) a podle jednotlivých kategorií technické dokumentace (technické podmínky, vzorky materiálu ad.), byly stanoveny jednoznačně a dostatečně určitě, se značnou podrobností a transparentně. Výsledné bodové ohodnocení je objektivním měřítkem pro výsledek veřejné obchodní soutěže a byl pro všechny účastníky objektivně totožný a rovnoprávný (nediskriminační). Nelze dovodit, že odvolací soud řešil předestřenou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Taktéž nelze dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v uvedené právní otázce nedostatečné a tedy nepřezkoumatelné. Proto nejde ani o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tento důvod dovolání by byl ostatně relevantní jen pokud by bylo dovolání přípustné – viz ust. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. – a tak tomu v daném případně – jak bude dále uvedeno – nebylo.].
Neobstojí ani v odvolacím řízení nová námitka dovolatelky, že kupní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s ust. §8 odst. 1 písm. a) a b) a §12 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., tj. že na jejich základě by žalovaná nabyla nepotřebný majetek. Touto námitkou se odvolací soud meritorně nezabýval, neboť tuto námitku správně posoudil z hlediska §205a o. s. ř. jako námitku, která nemohla být odvolacím důvodem v systému neúplné apelace. Na tom nic nemůže změnit ani výhrada dovolatelky, že jde o absolutní neplatnost kupních smluv a proto se měl odvolací soud touto okolností zabývat z úřední povinností.
Pokud dovolatelka dále v dovolání napadla nesprávné posouzení okamžiku, od kterého se počítá úrok z prodlení, je třeba této námitce přisvědčit.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě škody dopisem ze dne 7. 12. 2004 s tím, že požadoval úhradu do 5 dnů ode dne doručení. Výzva k zaplacení byla žalovanému doručena 13. 12. 2004, posledním dnem lhůty k úhradě tak byl den 18. 12. 2004, což byla sobota.
Podle §122 odst. 3. Občanského zákoníku připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli, nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
V posuzovaném případě tak byl posledním dnem, v němž měl žalovaný předmětnou škodu nahradit den 20. 12. 2004. Marným uplynutím tohoto dne se pak žalovaný dostal do prodlení s úhradou a od tohoto dne pak byl povinen platit úrok z prodlení.
Z uvedeného je zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně) není správné, pokud byl žalobci přiznán úrok z prodlení ve výši 3% p. a. z částky 7, 300.000,-Kč za dny 19. a 20. 12. 2004.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné v části výroku I. týkající se úhrady částky 7.300.000,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 12. 2004 do zaplacení jmenovitě proto, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem, a proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ).
Dovolání je však přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části týkající se úroku z prodlení za dny 19. a 20. 12. 2004, neboť v této části odvolací soud (i soud prvního stupně) věc posoudil v rozporu s hmotným právem a dovolacímu soudu nezbývá než rozhodnutí odvolacího soudu, včetně souvisejícího výroku o nákladech, zrušit. Vzhledem k tomu, že stejnou vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší dovolací soud v této části i toto rozhodnutí včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v novém řízení o věci (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný přestřelek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu