ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1828.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1828/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně KV – leasing, a.s. , se sídlem v Karlových Varech, Bulharská 740/5, zastoupené JUDr. Pavelem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o 41.932,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 626/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. června 2007, č.j. 11 Co 162/2004-112, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 21. 11. 2003, č.j. 8 C 626/97-87, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2004, č.j. 8 C 626/97-93, uložil žalovanému zaplatit žalující společnosti 41.932,- Kč s úrokem z prodlení, co do zbytku příslušenství řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 25. 11. 1996 uzavřeli leasingovou smlouvu ohledně univerzálního čistícího stroje RAINBOW SE (dále jen „předmět leasingu“) v pořizovací ceně 59.902,- Kč s dobou trvání smlouvy 48 měsíců a výší splátek po 4.342,- Kč měsíčně. Po zaplacení úvodní splátky ve výši 17.971,- Kč žalovaný přestal splácet další splátky s odůvodněním, že mu byl předmět leasingu odcizen. Dne 16. 12. 1996 došlo k vloupání do jeho osobního vozu a k odcizení předmětu leasingu, který byl v uzamčeném voze umístěn. Soud dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle §421 obč. zák. za škodu, a protože jde o objektivní odpovědnost, neshledal podstatnou jeho námitku, že škoda byla způsobena krádeží, kterou nezavinil.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, č.j. 11 Co 162/2004-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že v daném případě nelze aplikovat §421 obč. zák., neboť toto ustanovení se vztahuje jen na odpovědnost za škodu na věci převzaté k provedení závazku, avšak odpovědnost žalovaného dovodil z ustanovení §420 obč. zák., neboť žalovaný porušil obecnou prevenční povinnost vyplývající z §415 obč. zák. předcházet škodám, když předmět leasingu ponechal na volně přístupném místě v uzamčeném automobilu, který bylo možno otevřít tzv. vyháčkováním. Podle bodu 5 Všeobecných smluvních podmínek požíval předmět leasingu pojistné ochrany proti odcizení toliko na adrese uvedené na dodacím listu, tj. v místě bydliště žalovaného.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001 namítá, že §415 obč. zák. neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Předmět leasingu mohl užívat i na jiných místech, než jen ve svém bydlišti, a na tato jiná místa jej přepravovat a je přesvědčen, že řádné zajištění a uzamčení vozidla, v němž se předmět leasingu nacházel, odpovídá takovému stupni bedlivosti, který byl způsobilý co nejvíce omezit riziko vzniku škody, takže prevenční povinnost uloženou mu v §415 obč. zák. splnil. Uvádí, že porušením právní povinnosti způsobil vlastníkovi věci škodu ten, kdo věc odcizil, a ten za ni odpovídá; v této souvislosti dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, z něhož vyplývá, že škůdce odpovídá za škodu vlastníkovi věci, nikoli nájemci. Namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke skutku, z nějž by mohla být dovozována jeho odpovědnost za protiprávní úkon. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda ponechání předmětu leasingu (nájmu) v řádně zajištěném a uzamčeném automobilu je porušením prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. a zda je odcizení předmětu leasingu (nájmu) z řádně zajištěného a uzamčeného automobilu způsobilé vyvolat odpovědnost nájemce za škodu dle §420 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nepovažuje za zásadně právně významné, dovolání je nedůvodné a navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce obecné prevenční povinnosti leasingového nájemce podle §415 obč. zák. ve vztahu k předmětu leasingu. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. června 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 obč. zák. ukládá každému (každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí), znamená, že každý je povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod. Pro leasingového nájemce ve vztahu k předmětu leasingu, jenž je majetkem leasingové společnosti, to znamená starat se o pronajatou věc takovým způsobem, aby na ní nevznikla škoda, tedy aby věc byla chráněna před poškozením, ztrátou nebo zničením.
Tuto povinnost leasingový nájemce nesplnil, neboť jak plyne ze skutkových zjištění v projednávané věci (skutkový stav věci není vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu), žalovaný ponechal předmět nájmu v uzamčeném automobilu stojícím na volně přístupném místě, odkud mu byl neznámým pachatelem po „vyháčkování“ a vniknutí do vozu odcizen. Okolnost, že zaparkované, byť uzamčené auto na volně přístupném, nestřeženém místě nevylučuje riziko jeho odcizení, resp. předmětů v něm uložených, je obecně známou skutečností, a je tedy zřejmé, že řidič může předpokládat, že ponechání věci, zejména vyšší hodnoty, v zaparkovaném autě není dostatečným opatřením k ochraně v něm uschovaných věcí. Ponechal-li žalovaný věc, jež má v nájmu, v uzamčeném a jinak nezabezpečeném automobilu na volně přístupném místě, nepočínal si vzhledem ke konkrétním okolnostem dostatečně obezřetně a při péči o předmět leasingu nepostupoval tak, aby jej ochránil proti možnému vzniku škody. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost uloženou v ustanovení §415 obč. zák.
Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, je nepřípadný, neboť rozhodnutí a závěry v něm vyslovené se vztahují ke zcela odlišnému skutkovému stavu, navíc příčinou vzniku škody zde byla - právě naopak –výjimečná a nepředvídatelná okolnost.
Vůči vlastníkovi věci sice není nájemce odpovědný za odcizení, jehož se nedopustil, avšak je odpovědný za újmu způsobenou v majetkové sféře vlastníka ztrátou jeho věci. Případná odpovědnost nezjištěného pachatele krádeže, která se odvíjí od jiných skutkových okolností než v případě žalovaného, nevylučuje odpovědnost žalovaného vůči žalobci. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že poškozený má nárok na náhradu téže škody proti jinému odpovědnému subjektu. Ostatně v občanskoprávních vztazích nejde o ojedinělou situaci, kdy za tutéž majetkovou újmu je dána odpovědnost dvou různých subjektů, z nichž každý odpovídá na základě jiného principu (např. odpovědnost za škodu na vnesených nebo odložených věcech - §433 a násl. obč. zák.). Proto na odpovědnosti žalovaného nemění nic ani jeho poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001 (v němž byl řešen nárok leasingového nájemce na náhradu škody proti tomu, kdo způsobil škodu na předmětu leasingu), se závěrem, že škůdce odpovídá za škodu způsobenou na pronajaté věci vlastníkovi věci a nikoliv jejímu nájemci.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska aplikace §415 obč. zák. a námitek v dovolání správné, dovolací soud dovolání žalovaného podle ust. §243 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. R 4/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze vzhledem ke stručnému obsahu vyjádření považovat za potřebné k účelnému uplatňování práva.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu