ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1983.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1983/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce LIECHTEX Establishment, obchodní společnost , reg. č. FL-0001.025.278-6, se sídlem Eschen, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 54/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č.j. 64 Co 373/2008-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 879.000 Kč, která mu vznikla průtahy v soudním řízení vedeném žalobcem u Krajského obchodního soudu v Praze (posléze Městského soudu v Praze), které bylo zahájeno podáním žaloby dne 29. 7. 1999 a dosud neskončilo. Dále se domáhal náhrady škody ve výši 53.550 Kč představující náklady zastoupení advokátem vzniklé žalobci v souvislosti s řízením u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kde si stěžoval na nepřiměřenou délku uvedeného soudního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č.j. 15 C 54/2007-32, uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy 30.000 Kč, do částky 849.000 Kč žalobu zamítl, dále zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 53.550 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném žalobcem došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a nebylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů. Soud shledal požadavek žalobce na přiměřené peněžité zadostiučinění podle §31a zák. č. 82/1998 Sb. důvodným, při stanovení výše přihlédl k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, vzal v úvahu okolnosti případu přiznal žalobci částku 30.000 Kč, o kterou navýšil mimosoudní odškodnění 21.000 Kč. Co do nákladů zastoupení žalobce v řízení u ESLP uzavřel, že se nejedná o účelně vynaložené náklady podle §31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., neboť stížnost podanou ESLP lze chápat jako předběžné uplatnění tohoto nároku, a nelze s ní proto spojovat náhradu nákladů řízení; navíc ESLP rozhoduje o nákladech řízení před ním vedeného sám.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č.j. 64 Co 373/2008-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 14.637 Kč, jinak jej v těchto výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení, i se stanovením výše peněžitého zadostiučinění. Co do náhrady nákladů zastoupení žalobce v řízení před ESLP se však odvolací soud s právním posouzením soudu prvního stupně neztotožnil. Jelikož stížnost podaná před účinností zákona č. 160/2006 Sb. představovala jediný efektivní prostředek reparace nepřiměřené délky soudního řízení, není předběžným uplatněním nároku ve smyslu §14 ve spojení s §6 zákona č. 160/2006 Sb. Uzavřel, že žalobce má právo na odměnu za zastupování advokátem v řízení u ESLP, a to ve výši odměny advokáta vypočítané podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ze základu 51.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do výroku, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 14.637 Kč) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za zásadně právně významnou dovolatelka považuje otázku, zda žalobcem uplatňovanou náhradu škody, spočívající v nákladech zastoupení před ESLP, lze zahrnout pod ustanovení §31 zák. č. 82/1998 Sb. a jakým způsobem by bylo možné takové náklady určovat, když ESLP je určuje podle své volné úvahy a nikoliv podle vnitrostátního předpisu o mimosmluvní odměně advokáta. Domnívá se, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrné, z čeho odvolací soud při vyčíslení výše nákladů zastoupení vycházel. Dále usuzuje, že tuto náhradu škody nelze zahrnout pod §31 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu. Dále uvádí, že žalobce se sám rozhodl učinit právní úkon a zvolil si k podání stížnosti advokáta, tudíž nelze majetkové důsledky tohoto rozhodnutí přenášet na stát, přičemž výpočet odměny advokáta ze součtu částky poskytnuté dovolatelkou v rámci předběžného mimosoudního projednání a částky přiznané soudem prvního stupně postrádá podle dovolatelky jakékoli odůvodnění. Na závěr uvádí, že k otázce vzniku škody a jejímu rozsahu nebylo v řízení prováděno žádné dokazování, tudíž vznik škody nebyl nijak prokázán. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn. V důsledku rozsudku odvolacího soudu došlo tedy ve vztahu k právům vymezeným rozsudkem soudu prvního stupně (tím, jak odvolací soud rozhodl o odvoláních účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatným skutkovým základem. Proto je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 14.637 Kč, a proti němuž dovolání žalované výlučně směřuje, bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000 Kč. Protože dovolání proti takovému výroku je vyloučeno ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak podání vyjádření k dovolání obsahující věcnou polemiku s dovolacími argumenty za situace, že dovolání je objektivně nepřípustné, nelze považovat za účelné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2010 JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu