ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.2538.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2538/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, se sídlem úřadu Ostrava - Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Výškovice, Venclíkova 13, o 182.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 65/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2007, č.j. 42 Co 538/2006-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, č.j. 42 Co 538/2006-129, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2005, č.j. 16 C 65/2004-91, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 182.000,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je nájemcem bytu v domě, jehož vlastníkem je žalovaný, že na domě měla být provedena nezbytná oprava střešní izolace, že dle dohody účastníků mělo dojít na dobu opravy k zajištění náhradního bytu žalobci, že však nabízený náhradní byt žalobce nepřijal. Ačkoli dohoda o zajištění konkrétního náhradního bytu nebyla účastníky uzavřena, žalobce za účelem stěhování v letech 2000 - 2002 provedl 2x demontáž a následně zpětně montáž bytového zařízení. Na základě zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobcem uplatňovaný nárok na náhradu škody ve výši 182.000,- Kč spočívající v náhradě nákladů vynaložených na přípravu stěhování (32.000,- Kč) a náhradě imateriální újmy způsobené úmyslným jednáním žalovaného proti dobrým mravům (150.000,- Kč) není důvodný, neboť žalovaný neporušil právní povinnost, jejíž nedodržení mělo způsobit škodu žalobci, když bez uzavření dohody o zajištění konkrétního náhradního bytu neměl žalobce důvod k demontáži bytového zařízení a žalobce rovněž neunesl břemeno tvrzení ve vztahu k úmyslnému porušení dobrých mravů žalovaným, přestože byl odvolacím soudem o tomto břemeni poučen.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dovolací důvody uvádí podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázky, zda lze spatřovat porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák. v takovém jednání subjektu, které je v rozporu s tím, co od něj druhá strana legitimně očekává. Žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl břemeno tvrzení o úmyslném jednání žalovaného proti dobrým mravům, a poukazuje na to, že soud prvního stupně žalobu z uvedeného důvodu zamítl, přestože žalobce „nepoučil podle §118a odst. 3 o.s.ř.“ o povinnosti k uváděným tvrzením navrhnout důkazy. Má za to, že odvolací soud pochybil, když rozsudek soudu prvního stupně alespoň v této části nezrušil a nevrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobce považuje za nesprávný též výrok o náhradě nákladů řízení, které podle jeho názoru neměl soud žalobci z důvodů uvedených v ustanovení §150 o.s.ř. přiznat. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 4. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí.
Na řešení dovolatelem formulované otázky, zda lze spatřovat porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák. v takovém jednání subjektu, které je v rozporu s tím, co od něj druhá strana legitimně očekává, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Pokud jde o zbytečně vynaložené náklady na přípravu stěhování, nelze vytknout pochybení závěru, že nebyla-li dohodou mezi účastníky zajištěna právní možnost užívání konkrétního náhradního bytu žalobcem, nebyl žádný důvod k tomu, aby žalobce vynakládal jakékoli náklady na přípravu stěhování. Jednání žalovaného nelze tedy kvalifikovat jako porušení právní povinnosti, mezi tímto jednáním a vznikem majetkové újmy žalobce není příčinný vztah, na straně žalobce nelze hovořit o legitimním očekávání, a předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu tak nejsou dány.
Námitky vytýkající pochybení při hodnocení důkazů, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., jsou pro úvahu o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu.
Dovolatel poukazuje rovněž na to, že soud prvního stupně jeho žalobu zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, přestože jej podle §118a odst. 3 o.s.ř. řádně nepoučil o povinnosti navrhnout důkazy. V tomto směru je třeba uvést, že odvolací soud připustil pochybení soudu prvního stupně, poskytl žalobci poučení dle §118a odst. 1 o.s.ř. (čímž pochybení soudu prvního stupně napravil) a poté uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Takový postup odvolacího soudu nelze označit za chybný, naopak požadavek žalobce, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu zčásti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, by neodpovídal ustanovení §213b odst. 2 a §219a o.s.ř.
Nelze-li vytknout pochybení závěru o neunesení břemene tvrzení ve vztahu k úmyslnému způsobení škody jednáním v rozporu s dobrými mravy, nelze zpochybnit ani závěr o nedůvodnosti žaloby z hlediska §424 obč. zák., nehledě k tomu, že v tomto ustanovení, které upravuje nárok na náhradu (majetkové) škody, nelze nalézt oporu pro přiznání náhrady nemajetkové újmy.
Lze uzavřít, že dovolací námitky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Pokud dovolání směřuje do výroku o nákladech řízení, není v této části přípustné (srov. R 4/2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu