ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3098.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 3098/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Školky Knížecí dvůr, s. r. o. , se sídlem v Tišicích, Mělnická 61, IČ 61682268, zastoupené JUDr. Janou Nowakovou Těmínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 25, proti žalované SPOLANA, a. s. , se sídlem v Neratovicích, ul. Práce 657, IČ 45147787, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 14, o 26.787.735,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 37/2001, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 6 Cmo 50/2006-255, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 6 Cmo 50/2006-255, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2005, č. j. 48 Cm 37/2001-153, se ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba ohledně 10% úroku z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá a dovolání žalované zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody (spočívající v poškození sadebního materiálu a substrátu v roce 2000 a v újmě způsobené následnou nemožností využít kontaminované produkční plochy zejména ve sklenících a foliovnících v roce 2001) ve výši 34.664.171,-Kč, která jí vznikla v důsledku úniku chloru z provozního zařízení žalované dne 21. 7. 2000.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, č. j. 48 Cm 37/2001-78, žalobu zamítl s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a únikem plynného chloru. Usnesením ze dne 12. 7. 2004, č. j. 6 Cmo 186/2003-108, Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odpovědnost za vzniklou škodu je dána i v případě, že vedle provozní činnosti byly příčinnou vzniku škody rovněž další okolnosti; mimo to bylo řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud postupoval v rozporu s ustanovením §129 odst. 1 o.s.ř. a stanoveným způsobem neprovedl účastníky navržený důkaz revizním znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 48 Cm 37/2001-153, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 7.876.436,- Kč, ohledně částky 26.787.735,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 10. 4. 2002 do zaplacení a z částky 7.506.202,- Kč od 25. 2. 2002 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 7. 2000 při havárii na zásobníku chlóru v provozu žalované uniklo do ovzduší celkem 188 kg chlóru a v důsledku působení těchto emisí vznikla žalobkyni v roce 2000 škoda na lesním sadebním materiálu, za niž žalovaná odpovídá podle §420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku prof. Ing. Luďka Šišáka, CSc., odborného vyjádření Ing. Vladimíra Skácela, revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Pavla Alexandra, dále rovněž z odborné expertízy společnosti EKOSERVIS CB, s. r. o., výsledku měření Vysoké školy chemicko-technologické a výpovědí jmenovaných znalců, shledal příčinnou souvislost mezi emisí škodlivin z provozu žalované a škodami na sadebním materiálu žalobkyně a ztotožnil se se závěrem znalců, že pouhé vizuální šetření stavu porostů i poměrně malé procento odběru vzorků vzhledem ke značnému množství sadbového materiálu neumožňuje objektivizovat rozsah škody a její výši; za použití ustanovení §136 o.s.ř. proto soud určil výši nároku částkou shodnou s vyčíslením znalce Ing. Skácela.
K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č. j. 6 Cmo 50/2006-255, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně 26.787.735,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.123.564,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 10. 4. 2002 do zaplacení, ve zbytku jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů soudního znalce Ing. Alexandra za účast na soudním jednání a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči státu. Po zopakování dokazování a jeho doplnění se na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiklonil k žádnému ze závěrů obsažených v listinných důkazech ohledně výše škody, neboť i revizní znalec Ing. Alexandr k nim vyslovil zásadní výhrady, které se nepodařilo vyvrátit ani odstranit; pochybnosti přetrvaly i po výslechu zpracovatelů znaleckých posudků odvolacím soudem. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně určil výši škody podle §136 o.s.ř., byť se s ním neztotožnil v jeho závěrech ani v jeho odůvodnění postupu podle daného ustanovení, jež nasvědčuje tomu, že soud prvního stupně při stanovení výše škody nepostupoval podle vlastní úvahy, nýbrž podle znaleckého posudku Ing. Skácela. Odvolací soud v rámci akceptovatelného reálného rozmezí vzniklé škody mezi 7.876.436,- Kč a 34.664.171,- Kč, stanoveného znalci v jejich posudcích, vycházel z nezpochybnitelných zápisů o prvotním ohledání místa zasažení rostlin žalobkyně chlorem a stanovil dodatečnou výši škody, vedle již přiznané částky 7.876.436,- Kč, částkou 12.123.564,- Kč (tj. celkem 20.000.000,- Kč) s 10% úrokem z prodlení ode dne, kdy žalovaný v průběhu řízení převzal rozšířený návrh žalobkyně s uplatněným nárokem na náhradu škody v částce 34.664.171,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že v projednávané věci nebylo možno úvahou podle §136 o.s.ř., za naprosté nemožnosti zjištění dalších potřebných skutkových okolností týkajících se způsobené škody, stanovit škodu s větší přesností než v řádu milionů Kč. Podle §369 odst. 1 obch. zák. přiznal příslušenství z celého přisouzeného nároku na náhradu škody, neboť žalobkyně má v souladu s tímto ustanovením právo na úhradu sporné částky včetně úroků z prodlení vůči žalované, která poté, co se v průběhu řízení dozvěděla o celé výši škody, tuto škodu neuhradila ani přes výzvu vyjádřenou v doručené žalobě.
Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice dovolání.
Žalobkyně přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 14.664.171,- Kč s příslušenstvím dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá, že došlo k nesprávnému výkladu ustanovení §136 o.s.ř. Soud měl podle dovolatelky ke zjištění výše nároku dostatečné důkazy, a to znalecký posudek prof. Ing. Šišáka (i jeho svědeckou výpověď), který byl pověřen zpracováním posudku po dohodě obou účastníků a jako jediný ze znalců měl možnost vypracovat znalecký posudek bezprostředně po vzniku škody a na základě očitého posouzení. Zásadní výhrady k jeho posudku Ing. Alexandr neměl, uvedl, že metodicky a technicky byl postup uvedeného znalce správný. Soud prarafrázuje jako důkaz nepoužitelnosti posudku prof. Šišáka vyjádření Ing. Alexandra, „že nebyly předloženy a zjištěny taxativně zjištěné údaje, pouze na základě kterých by bylo možné škodu vyčíslit“; žádné taxativní údaje, které by chyběly v posudku prof. Šišáka, však nebyly soudem ani Ing. Alexandrem konkretizovány. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že nebyly dány podmínky pro postup podle §136 o.s.ř. Z odůvodnění rozsudku pak nijak nevyplývá, proč se v rozpětí stanoveném na dolní hranici posudkem Ing. Skácela a na horní hranici prof. Šišáka přiklonil směrem k dolní hranici, ač tyto posudky jsou zcela nesrovnatelné jak kvalitou zpracování, tak zejména autenticitou zjištění. Vadu řízení, která následně vedla k nesprávnému rozhodnutí o době, za kterou žalobkyni náleží úrok z prodlení, potom dovolateka spatřuje v tom, že soud měl účastníkům zpřístupnit svůj právní názor ohledně počátku prodlení žalované ve smyslu §213b odst. 1 a §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a poučit žalobkyni o povinnosti doplnit tvrzení o údaj, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k náhradě škody, a o nutnosti navrhnout důkaz k prokázání takového tvrzení. Odvolací soud tak neučinil a jeho rozhodnutí bylo pro žalobkyni nepředvídatelné. Navrhuje proto, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadeném výroku zrušeny a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, která dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 12.123.564,- Kč s příslušenstvím, vytýká odvolacímu soudu, že bez dostatečného odůvodnění stanovil postupem podle ustanovení §136 o.s.ř. celkovou výši náhrady škody částkou 20.000.000,- Kč, aniž přihlédl k tomu, že žalobkyně nebyla schopna prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s předmětnou škodnou událostí, resp. prokázala pouze to, že havarijní únik chloru byl jen v minimálním rozsahu příčinou vzniklé škody. Z předložených důkazů bylo možné určit škodu nejvýše v částce přiznané soudem prvního stupně. Odvolací soud se dostatečně nezabýval možnostmi určení výše škody z účetních zpráv předložených žalobkyní, nevypořádal se s přesvědčivými odbornými vyjádřeními a znaleckými posudky předloženými žalovanou a aniž by své rozhodnutí uspokojivě odůvodnil, stanovil výši škody částkou 20.000.000,- Kč. Přes tvrzení o volné úvaze stanovil rozsah škody, a byl tak ve své volné úvaze omezen. Navíc vyšší částka z rozmezí byla během řízení přesvědčivě zpochybněna a soud pochybil, když ji pak použil jako mezní výši a určenou škodu bez dalšího odůvodnění stanovil přibližně mezi uvedenými mezními částkami. Žalovaná se dále domnívá, že odvolací soud stanovil úrok neurčitě, neboť není zřejmé, zda se jedná o roční úrok z prodlení nebo o úrok z prodlení za jiné období. Je rovněž přesvědčena, že soud při určení výše úroků z prodlení nevycházel z platné právní úpravy pro určení výše zákonného úroku z prodlení platné ke dni 10. 4. 2002, neboť podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., platného a účinného k uvedenému datu, činil zákonný úrok z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, tj. 6,50% p. a., tedy o 3,5% méně, než stanovil odvolací soud. Podle žalované úrok z prodlení neměl být v rozsudku odvolacího soudu vůbec určen, a to s ohledem na neprokazatelnost výše škody a na skutečnost, že do doby pravomocného soudního rozhodnutí v této záležitosti nemohl být žalovaný v prodlení se splněním peněžitého závazku ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák., a že teprve v případě neuhrazení škody určené pravomocným soudním rozhodnutím může být žalovaná v prodlení se splněním peněžitého závazku. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., věc přezkoumal a rozhodl o ní ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 1. 2007.
Žalovaná v dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., sice uvádí, že žalobkyně neprokázala splnění žádné z podmínek odpovědnosti za škodu, nicméně z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že nezpochybňuje samotný základ uplatněného nároku, totiž závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikla škoda na lesních a ochranných rostlinách v důsledku kontaminace chlorem uniklým z jejího provozního zařízení. Spornou otázkou zůstává pouze to, v jakém rozsahu se provoz zařízení žalované a jeho škodlivý účinek odrazil na výsledné škodě, tedy do jaké míry a v jakém rozsahu byly porosty zásahem škodlivé látky postiženy. Jde tudíž o posouzení rozsahu škody, a tedy především o vyčíslení její výše, nikoliv o otázku samotných podmínek odpovědnosti za škodu.
Jestliže žalobkyně prokázala vznik škody, avšak neprokázala její výši v celkové jí uplatněné částce, neznamená to, že by žalobě nebylo možno vůbec vyhovět. Obecně platí, že poškozenému lze v takovém případě přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř. s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledně výše škody, případně že jejich provedení je natolik složité či finančně náročné ve srovnání s hodnotou předmětu sporu, že není namístě na nich trvat.
Žalovaná především nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody nebyl zjištěn správně ani úplně. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. V dané věci šlo především o odbornou otázku výše škody na porostech, tedy o důkaz znaleckým posudkem. Odvolací soud přitom vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně učinil po opakování důkazů v souladu s ustanovením §213 o.s.ř., a podkladem se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem (§213 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v §132 o.s.ř., tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud v souladu s procesním předpisem i ustálenou judikaturou (srov. zejména Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981) zohlednil okolnost, že ve věci byly jako důkazy předloženy posudky znalců vypracované mimo řízení, takže šlo o důkaz listinou podle §129 o.s.ř., zatímco znaleckým posudkem ve smyslu §127 o.s.ř. byl posudek znalce Ing. Alexandra. Zároveň neopomenul všechny provedené důkazy zhodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a vyložit své úvahy. Za situace, kdy se listiny s odbornými závěry znalců značně lišily a kdy ani znalecký posudek, který analyzoval dílčí nedostatky v jejich hodnocení, nedokázal výši škody určit, dospěl odvolací soud důvodně k závěru, že žádným z provedených důkazů nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na časový odstup od škodné události a nedostatečně reprezentativní zachycení škodlivých účinků na zlomku rostlinné produkce žalobkyně; pak tedy nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu ustanovení 136 o.s.ř., kterou založil na vzájemném porovnání údajů vyplývajících ze všech provedených důkazů. Účelem dovolacího řízení pak není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle §136 o.s.ř., jestliže podmínky pro takový postup byly splněny a odvolací soud svou volnou úvahu podrobně a přesvědčivě vysvětlil.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu ohledně k zaplacení uložené jistiny je z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalovanou věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně uplatňuje tentýž dovolací důvod ve vztahu k potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby v částce 14.664.171,- Kč s příslušenstvím, přičemž i v předchozím rozhodnutí, které bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu, byla žaloba zamítnuta; nejde proto v tomto rozsahu o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., nýbrž podle písmene c) tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při postupu podle ustanovení §136 o.s.ř. nepochybil, jak vyloženo shora, nelze jeho rozhodnutí v potvrzujícím výroku přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a dovozovat tak přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání je důvodné proti výrokům, pokud jimi byla zamítnuta žaloba ohledně 10% úroku z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002. Odvolací soud totiž odvodil počátek prodlení k celé žalované částce až od data, kdy byl žalované doručen stejnopis rozšíření žaloby, aniž odůvodnil, proč ve vztahu k částce 985.498,- Kč, která byla uplatněna již v původní žalobě, není použita stejná logika. Kromě toho nezkoumal, zda ještě před podáním (rozšířením) žaloby nedošlo k výzvě žalobkyně, aby jí žalovaná škodu nahradila, čímž by nastala splatnost závazku k náhradě škody podle §340 odst. 2 obch. zák. Nelze v této souvislosti přisvědčit dovolací námitce žalované, že prodlení nastává až marným uplynutím lhůty k plnění v soudním rozhodnutí. Přestože výše náhrady škody byla mezi účastnicemi sporná a musel o ní rozhodnout soud, nejde o nárok, který by se zakládal rozhodnutím soudu (jako je tomu například u mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.); vznikl totiž ze zákona splněním podmínek odpovědnosti žalované za škodu. Z tohoto pohledu zůstalo zjištění odvolacího soudu k okolnostem, za nichž nastalo prodlení žalované, neúplným, a v důsledku toho je právní posouzení otázky úroku z prodlení nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je k této otázce naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 10% úroku z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002, zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.); obě rozhodnutí byla zrušena též v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu