ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3188.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3188/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. Š , zastoupené JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Mírová 69, proti žalované VEGE + spol. s r.o., se sídlem Praha 6, Libocká 292/15, IČ 48117790, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, o 40.738,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 295/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 62 Co 530, 531/2006-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 4. 2006, č. j. 8 C 295/2004-79 (ve spojení s usnesením ze dne 17. 10. 2006, č. j. 8 C 295/2004-101), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 40.738,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu. Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví s tvrzením, že dne 24. 6. 2003 ji na pracovišti žalované společnosti napadla jiná pracovnice, zvrátila jí palec levé ruky a v důsledku toho byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sice uzavřena „Dohoda o provedení práce“, neexistoval však mezi nimi pracovněprávní vztah, žalobkyně pracovala pro žalovanou na základě živnostenského listu, při práci používala vlastní nářadí a pomůcky, suroviny jí dodávala žalovaná a z vystavených faktur je patrno, že žalobkyně u žalované odpracovala více než 100 hodin. Vyloučil proto možnost aplikace zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci a protože se v řízení nepodařilo prokázat totožnost ženy, která žalobkyni napadla, a ani její vztah k žalované (pracovněprávní poměr, zástupce apod.), nevyplývá odpovědnost žalované ani z §420 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 62 Co 530, 531/2007-115, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Tvrzení žalobkyně, že k jejímu úrazu došlo na pracovišti žalované a že jí ho způsobila osoba, která vykonávala práce pro žalovanou, nebylo po obsáhlém dokazování prokázáno. Odpovědnost žalované za úraz žalobkyně proto nemohla vyplývat ze zákoníku práce a je vyloučena i podle občanského zákoníku. Vzhledem k nedostatku věcné pasivní legitimace žalované hodnotil soud prvního stupně navrhovaný výslech svědka Mourka správně jako nadbytečný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že v řízení nebyl proveden důkaz svědeckou výpovědí E. M., ačkoliv jeho výpověď má pro posouzení věci zásadní význam, a proto je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobkyně v hodnocení výpovědi svědkyně J. Š. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 3. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právních závěrů. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a její výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že v řízení nebyl proveden některý z navržených důkazů. Tato námitka sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, proč je navržený výslech svědka E. M. nadbytečný, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu