ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3240.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3240/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Kleve, Spolková republika Německo, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 398/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 18 Co 47/2010-29, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 97.702,- Kč na náhradě škody (sestávající z nákladů obhajoby), která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, č. j. 26 C 398/2009-10, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR, Národní protidrogové centrály, expozitury Brno, ze dne 18. 2. 2005, ČTS: NCP - 16/2004, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona; opravný prostředek (stížnost) proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce nepodal. Trestní stíhání žalobce bylo ukončeno dílem zastavením podle §223 odst. 1 trestního řádu, neboť trestní stíhání pro část skutkového děje, popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo již pravomocně skončeno odsuzujícím rozsudkem vydaným Zemským soudem v Kleve, Spolková republika Německo, a dílem zproštěním obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 40 T 2/2006, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2006, neboť nebylo prokázáno (s výjimkou části skutku, za nějž byl žalobci ve Spolkové republice Německo uložen nepodmíněný trest odnětí svobody), že obviněný (žalobce) spáchal skutek, pro nějž byl stíhán. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), nejsou naplněny, a dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je nárokem z nezákonného rozhodnutí, který podle §8 odst. 3 zákona lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Soud proto uzavřel, že žalobce nesplnil podmínku využití řádné procesní obrany, jež je jedním ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a ani netvrdil důvody zvláštního zřetele hodné, které by nepodání stížnosti odůvodňovaly. Na podporu svého právního závěru odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 18 Co 47/2010-29, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci právo na náhradu škody nelze přiznat, neboť nebyla splněna zákonná podmínka podání stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud poukázal rovněž na závěry Nejvyššího soudu ČR, že v případě, kdy obviněný byl obžaloby zproštěn nebo došlo k zastavení trestního řízení, není důvod omezovat zákonnou podmínku procesní obrany oproti ostatním případům odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Opačný závěr neodpovídá dikci §8 odst. 3 zákona, který nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím výslovně podmiňuje využitím opravného prostředku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž odvolacímu soud vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že bezvýhradné lpění na podmínce podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je pouhým formalismem, který znemožňuje účinnou nápravu právem chráněných zájmů jednotlivce. Poukázal na skutečnost, že v době vzniku zákona se trestní stíhání zahajovalo tzv. sdělením, které mělo povahu opatření, a proto proti němu nebyl opravný prostředek přípustný. Lpění na této podmínce je proto podle jeho názoru za aktuálního znění trestního řádu pouze záminkou, aby se stát zprostil své odpovědnosti za nezákonná rozhodnutí. Dále dovolatel uvedl, že nevyužití procesní obrany ze strany obviněného prostřednictvím opravného prostředku, může být součástí zvolené taktiky a strategií obhajoby, přičemž obviněného nelze k využití tohoto práva nutit. V této souvislosti poukázal dovolatel na čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jehož obsahem je zaručené právo na obhajobu; byl-li by obviněný nucen podávat stížnosti za všech okolností s tím, že v případě nevyužití této procesní obrany ztrácí nárok na náhradu škody vůči státu v případě pozdějšího zprošťujícího rozhodnutí, zasahuje stát zásadním způsobem do tohoto zaručeného ústavního práva. Dovolatel dále usuzuje, že pokud by dozorující státní zástupce dospěl k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, zrušil by je. Dovolatel se dále domnívá, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily skutečnost, zda jsou u dovolatele dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla podána; ty spočívají v absenci poučení, že zvoleným obhájcem nemůže být pro účely trestního řízení advokát bez oprávnění k výkonu advokacie na území ČR a ve složité situaci dovolatele (výkon vazby ve Spolkové republice Německo). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, nevyplývá z §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., mohla by tedy být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí spočívá především na závěru, že odpovědnost státu za škodu není v daném případě dána proto, že žalobce nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento závěr je v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, uveřejněném pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, který je založen na úvaze, že je věcí každého účastníka řízení, aby nejprve využil prostředky, které mu procesní předpis dává, aby odvrátil účinky nepříznivého rozhodnutí, a jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody. Nejde o obranu obviněného pouze proti zahájení trestního stíhání, ale před trestním stíháním jako celkem.
Námitka dovolatele, že stát nemůže obviněného nutit využívat za všech okolností opravné prostředky, není relevantní. Není v rozporu se zásadami demokratické společnosti, aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky plynoucí z téhož jednání. Nevyužití práva na obhajobu, které je ústavně garantováno a nemůže obviněnému přinést negativní důsledky v trestním řízení, proto za určitých okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v oblasti nároků na náhradu škody proti státu (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1115/2007). Takovýto výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení, nýbrž se týká samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08).
Z formulace §8 odst. 2 zákona (odst. 3 po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb.) nelze dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání opravného prostředku podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností jen proto, že od této podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Je pouze na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda existovaly takové okolnosti, pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžaduje. Co je důvodem zvláštního zřetele hodným, zákon výslovně nestanoví, je tedy na úvaze soudu, které okolnosti konkrétního případu jako takové důvody vyhodnotí. V tomto konkrétním případě soud tuto otázku do své úvahy zahrnul, nelze mu tedy vytýkat, že by při úvaze o aplikaci §8 odst. 3 zákona pochybil. Tuto otázku proto nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť její těžiště leží v rovině skutkové a zpravidla se jedná o jedinečnou situaci; tyto okolnosti jsou zpravidla v každé věci individuální.
Otázky předestřené v dovolání řešil tedy odvolací soud v souladu s judikaturou, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Proto je zřejmé, že napadené rozhodnutí směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu