ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.3618.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3618/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. H. a b) Ing. V. H. , obou zastoupených Mgr. Karlem Volfem, advokátem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 28, o 679.149,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 187/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2008, č. j. 22 Co 550/2007-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. 1. 2000, č. j. 7 C 1459/98-82, jímž jim byla uložena povinnost zaplatit částku 245.000,- Kč s příslušenstvím. Na podkladě tohoto rozsudku byla nařízena a provedena exekuce na majetek žalobců, v jejímž průběhu soud nerozhodl o jejich návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ani o návrhu na pokračování v nalézacím řízení, takže žalobcům vznikla škoda spočívající ve vymožené pohledávce, která byla předmětem nalézacího řízení ve výši 245.000,- Kč, příslušenství této pohledávky ve výši 286.105,35 Kč, v nákladech nalézacího řízení 49.834,- Kč a nákladech exekuce ve výši 98.210,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. 17 C 187/2004-56, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 25. 1. 2000, č. j. 7 C 1459/98-82, uložil žalobcům (v tomto sporu vystupovali jako žalovaní), zaplatit společnosti Staroreal, s.r.o., částku 245.000,- Kč s příslušenstvím; proti rozsudku podali žalobci odvolání, poté oba udělili procesní plnou moc zmocněnci JUDr. Zdeňku Slapničkovi. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2000, č. j. 29 Co 565/2000-120, byl napadený rozsudek potvrzen, stejnopis byl doručován zmocněnci žalobců a ve spisu je připojena doručenka s datem převzetí 19. 12. 2000 a s nečitelným podpisem; provedenými důkazy tak bylo prokázáno, že rozsudek odvolacího soudu nebyl zmocněnci žalobců doručen. Na rozsudky soudů obou stupňů byla přesto vyznačena doložka právní moci a povinnost uložená rozsudkem soudu prvního stupně byla vymožena exekucí na majetek žalobců. Soud dovodil, že žaloba byla podána předčasně, neboť nebyl-li dosud rozsudek odvolacího soudu řádným způsobem doručen, nenabyl ani rozsudek soudu prvního stupně právní moci, tudíž z důvodu neexistence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nemohla řádným způsobem proběhnout exekuce. Kromě toho žalobci nepředložili důkazy, kterými by byla vyvrácena správnost údajů vyplněných poštou na doručence, a nelze tak dovodit nesprávný úřední postup při doručování rozsudku odvolacího soudu; pokud by došlo k nesprávnému postupu, šlo o pochybení doručujícího orgánu (Česká pošta), aniž mohl nalézací soud o nesprávnosti doručení rozsudku vědět.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2008, č. j. 22 Co 550/2007-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z větší části se ztotožnil s jeho právním posouzením a uvedl, že v rozsahu, v němž žalobci požadují jako náhradu škody tu část vymoženého plnění přestavující splnění povinnosti, která jim byla nepravomocně uložena, by mohlo jít o odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí pouze za předpokladu, že by citované rozsudky byly zrušeny a v dalším řízení žaloba zamítnuta, což obdobně platí i pro rozhodnutí v navazujícím exekučním řízení; žaloba je tedy v této části předčasná. Odvolací soud přisvědčil žalobcům, že podle ustálené judikatury soudů je nesprávné vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí nesprávným úředním postupem, avšak jedinou škodu jím způsobenou by za daného skutkového stavu mohly tvořit náklady exekuce. Tento nárok nelze žalobcům přiznat z výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalobci začali tvrdit, že vykonávaný rozsudek nebyl řádně doručen, až se značnou prodlevou, zatímco jejich zmocněnec se do té doby choval v řízení tak, jako by mu rozsudek odvolacího soudu řádně doručen byl, a absenci řádného doručení v tu dobu vůbec nenamítal, neboť například proti němu podal dovolání jménem jiného subjektu, a to v zákonné lhůtě od onoho namítaného doručení s výslovnou citací čísla jednacího, jehož identifikace je bez obdržení písemného vyhotovení vyloučena, to vše navíc s výslovným tvrzením, že se tak děje pro zachování lhůty k dovolání.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňují podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřují „v rozdílném rozhodování řešené právní otázky odvolacím soudem a soudem dovolacím, kdy rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku způsobem, který je v rozporu s hmotným právem“. Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považují to, že odvolací soud postupně přisvědčil třem odporujícím si závěrům. Nesprávné právní posouzení věci shledávají v tom, že odvolací soud nepřiznal nárok na náhradu škody žalobcům z důvodu rozporu výkonu práva s dobrými mravy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Odo 1917/2004 žalobci tvrdí, že jednali v souladu s právním řádem a bez úmyslu způsobit jinému škodu, tudíž v souladu s dobrými mravy, a navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu. Důvody pro založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud neshledal.
Odvolací soud v dané věci v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu rozlišil obě formy odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, a správně dovodil, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné, je nesprávným úředním postupem (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rovněž je třeba souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030 – dále též jen „Soubor“), k čemuž v dané věci nedošlo.
Okolnost, že na základě nesprávně vyznačené doložky právní moci byla provedena exekuce na majetek žalobců, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu. Sama o sobě však škodu nepředstavuje (srov. např. rozsudek NS ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, Soubor C 1820); protože zákon č. 82/1998 Sb. definici škody neobsahuje, považuje se za ni podle §442 odst. 1 obč. zák. za použití §26 zákona majetková újma, která je vyjádřitelná v penězích, a která představuje buď snížení majetkového stavu poškozeného (skutečná škoda) či nezvýšení jeho majetkového stavu, které bylo možno při pravidelném běhu událostí očekávat (ušlý zisk). V případě exekuce provedené na základě nesprávně (předčasně) vyznačené doložky právní moci by se o odškodnitelnou majetkovou újmu mohlo jednat, jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by vůbec ke splnění soudním rozhodnutím stanovené povinnosti (zde povinnosti žalobců zaplatit společnosti Staroreal, s.r.o. částku 245.000,- Kč s příslušenstvím spolu s náklady nalézacího řízení). Škoda by tedy žalobcům vznikla pouze tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že tuto částku nebyli povinni společnosti Staroreal, s.r.o., zaplatit, a že tak učinili pouze v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci. Dovolatelé však – a v tom je dovolací soud podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán vymezením dovolacích důvodů – ani v dovolání netvrdí, že takovou povinnost neměli a že k odčerpání prostředků z jejich majetkového stavu došlo neprávem. Je tedy zřejmé, že za takové situace žalobcům škoda nevznikla, neboť provedení exekuce na jejich majetek na základě nezrušeného exekučního titulu, byť s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci, se nemohlo negativně odrazit na jejich povinnosti zaplatit předmětné částky, tedy potažmo na jejich majetkovém stavu.
Uvedené se nevztahuje pouze na dílčí nárok spočívající v nákladech exekučního řízení, které by mohly být zbytečně vynaloženými za situace, kdy exekuce byla nařízena předčasně či bezdůvodně. Odvolací soud zde vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci přes vadu v doručení věděli o existenci rozhodnutí odvolacího soudu a že sami zavinili nařízení exekuce tím, že reagovali až se značnou prodlevou; jejich požadavek na náhradu této škody proto považoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. (srov. rozsudek NS ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, Soubor C 2084). Dovolací soud je pak oprávněn přezkoumat aplikaci tohoto ustanovení jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení NS ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor C 5309). V posuzované věci odvolací soud aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. odůvodnil a podložil ji podrobným skutkovým zjištěním ohledně počínání žalobců a jejich zmocněnce v souvislosti se způsobem doručení předmětného rozhodnutí. Skutkový stav věci nemůže být v režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podroben dovolacímu přezkumu a výhrady ke skutkovým zjištěním nemohou přípustnost dovolání založit; vzhledem k tomu, že jde o specifický skutkový základ, který je jedinečný pouze pro projednávaný případ, nelze proto dovodit judikatorní význam napadeného rozhodnutí pro rozhodovací praxi soudů.
Z toho všeho vyplývá, že není důvodu pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu