ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4269.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4269/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované H. B. , zastoupené Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, za účasti České pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 16, IČ 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 231/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. června 2007, č. j. 12 Co 991/2006-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 2. 6. 2006, č. j. 5 C 231/2000-142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 150.000,- Kč, zamítl žalobu ohledně dalších 150.000,- Kč ve vztahu k žalované a v plném rozsahu zamítl žalobu ve vztahu k tehdy nezletilému J. B. (původní druhý žalovaný, ohledně něhož meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci), zastavil řízení ohledně 10% úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 1. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 3. 1991 v době od 16.45 do 17.15 hod. nezletilý J. B. vyndal tehdy měsíčního žalobce z kočárku stojícího před domem č. p. 1252 na ulici Růžičkova v Jeseníku, kam jej umístila jeho matka a zhruba každých 20 minut jej kontrolovala, a tím, že jej upustil na zem, mu způsobil zranění hlavy s trvalými následky (rozsáhlý zevní i vnitřní hydrocefalus s opakovanými operačními výkony se subklinickou epilepsií a drobnými koordinačními potížemi). Žalobce má trvalé poúrazové neurologické a psychické následky, je ohrožen možnou nefunkčností drenáže při vstřebávání mozkomíšního moku a jeho stav nelze považovat za definitivně ustálený. Vedlejší účastnice dosud žalobci vyplatila za ztížení společenského uplatnění 60.000,- Kč. Soud I. stupně za použití §422 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1999, dospěl k závěru, že J. B. není s ohledem na svůj věk v době škodné události (4 roky) za škodu odpovědný, na rozdíl od žalované, která jako jeho zákonný zástupce zanedbala náležitý dohled, když svého syna nechala po dobu téměř 1,5 hodiny venku bez dozoru. Podle soudu však žalovaná za újmu na zdraví žalobce neodpovídá v plném rozsahu, neboť se na ní spolupodílí i matka žalobce, která svého syna ponechala spícího v kočárku na volně přístupném místě na sídlišti, čímž i ona svůj náležitý dohled zanedbala. Soud odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1973, sp. zn. 9 Co 255/73, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, a rozsah odpovědnosti žalované stanovil na 50% (ve stejné míře se pak na vzniklé škodě spolupodílela i matka žalobce). Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění určil soud prvního stupně podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění účinném do 1. 1. 2002, na 1000 bodů a zvýšil ji na požadovaný dvanáctinásobek (360.000,-Kč) s odůvodněním, že žalobce je trvale a podstatně omezen ve svém dalším životě, vedle zdravotního hlediska jde i o estetickou vadu, se kterou se bude muset vyrovnat zejména v období dospívání, a dá se očekávat i ztížená možnost výběru zaměstnání. S přihlédnutím ke shora uvedenému 50% snížení a ke skutečnosti, že vedlejší účastnice již vyplatila žalobci 60.000,-Kč, přiznal žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 150.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 12 Co 991/2006-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalované a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, J. B., vedlejší účastnicí a vůči státu, zastavil řízení o odvolání proti vyhovujícímu výroku o věci samé a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil všechna potřebná skutková zjištění, která vyhodnotil v jejich vzájemné souvislosti, včetně závěru o době, po kterou matka nechala žalobce bez dozoru spícího v kočárku, a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, proto na ně v plném rozsahu odkázal. Odvolací soud se ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně o spoluodpovědnosti matky žalobce na vzniklé škodě a o přiléhavém užití publikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (R 44/1974), který se pro posuzovanou věc uplatní a na jehož závěrech se ani během doby v souvislosti s konstantní soudní praxí nic nezměnilo.
Proti tomuto rozhodnutí, s výjimkou výroku o částečném zastavení odvolacího řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením (chybnou aplikací §422 a §438 obč. zák.) podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů náležitě nezdůvodnily, proč je nutné považovat ponechání spícího dítěte v kočárku před domem, doprovázené pravidelným dohledem, za zanedbání náležitého dohledu; bylo totiž v podstatě věcí náhody, že J. B. přišel ke kočárku právě ve chvíli, kdy v jeho blízkosti nebyla žádná dospělá osoba. Jde tedy o posouzení, zda samotné ponechání spícího dítěte v kočárku před domem v městském prostředí je možné označit za zanedbání náležitého dohledu. Odvolací soud postupoval nesprávně i při aplikaci §438 obč. zák., žalovaná měla být zavázána k plné náhradě škody a bylo by na její úvaze, zda by se postupem podle §439 obč. zák. domáhala vypořádání s matkou žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Soudy obou stupňů náležitě objasnily, jaké úvahy je k aplikaci ustanovení §438 obč. zák. vedly, takže dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není naplněn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 6. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež vzhledem k přípustnosti dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, matka žalobce ke vzniku škody přispěla tím, že postavila kočárek se spícím kojencem na ulici před dům, tj. na místo veřejně přístupné, a i když prováděla pravidelné kontroly v určitých časových intervalech, musela předpokládat, že se po ulici pohybují též malé děti, jednající hravě a spontánně bez schopnosti uvědomovat si následky svého jednání, a že kdokoli, kdo půjde po ulici, může s kočárkem či přímo s dítětem (jak tomu bylo v daném případě) volně manipulovat.
Popsané porušení právních povinností matkou poškozeného je tak příčinou vzniku škody, která se nepochybně podílí na škodlivém výsledku a bez níž by k jednání nezletilého J. B. a ke vzniku škody nemohlo dojít. Tím je založena spoluodpovědnost matky poškozeného za škodu vedle přímého škůdce. Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1973, sp. zn. 9 Co 266/73, publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, a snížil rozsah náhrady škody na polovinu s odůvodněním, že vedle okolností na straně žalované se na vzniku újmy na zdraví žalobce ve stejné míře podílelo i zanedbání náležitého dohledu jeho matky. Jde o situaci, kdy zanedbání dohledu nad nezletilým, jemuž byla jinou osobou způsobena škoda, ze strany jeho rodiče nelze hodnotit jako spoluzavinění nezletilého poškozeného; rodič nezletilého dítěte v takovém případě odpovídá za škodu podle své účasti na způsobené škodě. Odvolací soud pak s ohledem na konkrétní okolnosti případu náležitě vyložil, z jakých důvodů je namístě uplatnit dělenou, nikoliv solidární odpovědnost více subjektů.
Dovolatel namítá nesprávnost právních závěrů v otázce porušení preventivní povinnosti předcházet škodám na straně své matky, konkrétně v posouzení, zda se okolnost, že jej v kočárku ponechala bez dostatečného dozoru u domu na volně přístupném místě, podílela na vzniku škody z jedné poloviny. V obecné rovině je posouzení věci v souladu se závěry standardní rozhodovací praxe, jež je vyjádřena citovaným judikátem, od jehož závěrů není důvod se odchylovat. Úvaha odvolacího soudu o rozsahu podílu žalované a matky poškozeného na vzniku škody se odvíjí od jedinečného skutkového základu dané věci, a proto nepředstavuje řešení právní otázky, která by měla širší dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných věcech, a to právě pro zcela individuální charakter projednávaného případu. Proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a dovozovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu