ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4845.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4845/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem ve Písku, Velké nám. 119, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 19/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2008, č. j. 20 Co 110/2008-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 5. 6. 2008, č. j. 20 Co 110/2008-65, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2007, č. j. 12 C 19/2005-37, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu na zaplacení 425.652,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout žalobci nezákonným postupem a porušením práva na spravedlivý proces ze strany Finančního úřadu v Písku, jehož platebními výměry byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní roky 1993 až 1996 v celkové výši 425.652,- Kč. Podle odvolacího soudu nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu §18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), neboť postup finančního úřadu vyústil ve vydání rozhodnutí; pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (§1 až 17 zákona) pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětných rozhodnutí pro nezákonnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem, zákona č. 7/2009 Sb.), uvádí pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které jsou zároveň zásadního významu.
Ve sporu o náhradu škody, která spočívá v částce odpovídající dani vyměřené platebními výměry finančního úřadu, vydanými po řízení, byť zatíženém procesními chybami (tvrzeno je zejména nesprávné vedení spisu a manipulace s ním), odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. Beck). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000).
Námitky dovolatele, že mu nesprávným postupem finančního úřadu bylo znemožněno dobrat se nápravy v přezkumném řízení, jsou za této situace bezpředmětné, neboť i tvrzené vady řízení je nutno podřadit pod postup, který se odrazil právě v rozhodnutí, jejichž zákonnost nebyla předepsanými procesními prostředky zpochybněna.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu