ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.5470.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 5470/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 20, proti žalované JUDr. J. A., zastoupené JUDr. Zdeňkem Augustýnem, advokátem se sídlem tamtéž, za účasti Kooperativy, pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 358/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. června 2007, č. j. 12 Co 536/2006-135, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. června 2007, č. j. 12 Co 536/2006-135, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 452.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 18. 11. 2003 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 2.950,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 18. 11. 2003 do zaplacení, se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 2. 12. 2005, č. j. 15 C 358/2003-99, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 2. 2006, č. j. 15 C 358/2003-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 454.950,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 18. 11. 2003 do zaplacení, žalobu ohledně částky 62.926,80 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako notářka sepsala dne 14. 10. 1997 notářský zápis NZ 86/97 (N 93/97), v němž pokračovala notářským zápisem ze dne 6. 11. 1997, NZ 104/97 (N 93/97); zápis obsahoval darovací smlouvu k bytové jednotce, kterou měla žalobkyně nabýt do svého vlastnictví od J. S. Účastníci darovací smlouvy podali dne 14. 10. 1997 návrh na vklad vlastnického práva, který byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Šumperku ze dne 19. 5. 2003, č. j. 10V 12-4481/97/4 (právní moc 29. 7. 2003), zamítnut s odkazem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 16 C 117/2002, jímž byla vyslovena absolutní neplatnost darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že notářský zápis byl sepsán před nabytím účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dovodil soud s odkazem na §36 tohoto zákona odpovědnost žalované notářky za škodu způsobenou vadami notářského zápisu podle §57 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Námitku promlčení neshledal opodstatněnou, neboť žaloba byla podána dne 23. 12. 2003, tedy před uplynutím promlčecích dob podle §106 obč. zák. Dvouletá subjektivní promlčecí doba stejně jako tříletá objektivní doba totiž počala běžet nikoliv okamžikem sepsání vadného notářského zápisu, nýbrž dnem právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad, kdy teprve nastala jistota, že žalobkyně nenabyla vlastnické právo k nemovitosti a vznikla jí tím škoda. Výši škody určil hodnotou bytu k 29. 7. 2003 ve výši 450.000,- Kč (žalobkyně požadovala 500.000,- Kč) a spolu s náklady na znalečné v předchozím a tomto řízení a s náklady předchozího řízení přisoudil žalobkyni 454.950,- Kč, zatímco náklady vynaložené v souvislosti s užíváním předmětného bytu žalobkyní ve výši 12.926,80 Kč považoval za nárok uplatnitelný pouze proti J. S.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 12 Co 536/2006-135, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 454.950,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 18. 11. 2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aplikoval však zákon č. 82/1998 Sb., účinný od 15. 5. 1998, neboť jeho přechodné ustanovení v §36 považuje za rozhodný nikoliv okamžik nesprávného úředního postupu, nýbrž až z něj vzešlou škodu, která zde nastala právní mocí rozsudku Okresního soudu v Šumperku o absolutní neplatnosti darovací smlouvy, tj. dne 24. 4. 2003. Protože škoda vznikla až tímto okamžikem, odpovídá za ni stát z titulu nesprávného úředního postupu za činnost notáře podle §3 odst. 1 písm. b) a §4 zákona č. 82/1998 Sb., zatímco notářka sama není v tomto sporu pasivně věcně legitimována (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2797/2000).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, konkrétně přechodného ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb.; jeho nesprávným výkladem porušil odvolací soud zákaz pravé i nepravé retroaktivity. Dovolatelka dále zpochybňuje poukaz na rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, který tuto problematiku vůbec neřeší, a dovozuje, že škoda jí vznikla už vadným notářským zápisem ze dne 6. 11. 1997, nejde tedy o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 12. 6. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání v rozsahu, v němž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, je důvodné; zčásti není dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání; k příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení. V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky v celkové výši 454.950,- Kč, sestávající z hodnoty bytu (450.000,- Kč), nákladů na znalecký posudek k darovací smlouvě (800,- Kč), náklady předchozího řízení o neplatnost darovací smlouvy (2.150,- Kč) a náklady na znalecký posudek potřebný v nyní projednávané věci (2.000,- Kč). Ačkoliv tyto dílčí nároky mají vztah k téže škodné události, jsou odlišné povahy, a s výjimkou nároku na znalečné pro potřeby tohoto řízení, které je příslušenstvím pohledávky podle §121 odst. 3 obč. zák., jde o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Protože u dovoláním dotčeného výroku, týkajícího se částek 800,- Kč a 2.150,- Kč, ani souhrnná částka nepřesahuje zákonem stanovenou částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání tak v této části směřuje proti rozsudku, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí částek v celkové výši 2.950,- Kč podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně uplatňuje jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., může spočívat v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud ve sporu o náhradu škody způsobené sepisem vadného notářského zápisu v listopadu 1997 kvalifikoval pochybení žalované notářky jako nesprávný úřední postup, za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., účinného od 15. 5. 1998.
Podle §57 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nestanoví-li zvláštní zákon jinak, notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Notář odpovídá za škodu způsobenou těmto osobám i tehdy, byla-li způsobena v souvislosti s výkonem činnosti notáře jeho pracovníkem; případná odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena.
Podle §3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona („úřední osoby“).
Podle 4 odst. 1 zákona se za výkon státní správy podle §3 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 2 se činnost notáře a soudního exekutora podle odstavce 1 považuje za úřední postup.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že nejde o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, kde je rozhodující datum vydání rozhodnutí, vyložil odvolací soud přechodné ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. správně v tom směru, že u nesprávného úředního postupu, jak je skutečně podle §4 tohoto zákona třeba sepis vadného notářského zápisu o darovací smlouvě kvalifikovat, není pro použití tohoto zákona významný okamžik škodné události (nesprávný úřední postup), nýbrž okamžik vzniku škody, která jím byla způsobena. Toto datum ovšem nestanovil správně.
Uplatněným nárokem je v dané věci nárok na náhradu škody spočívající v tom, že pro neplatnost darovací smlouvy žalobkyně nenabyla do svého vlastnictví nemovitost v hodnotě, která je předmětem řízení. Jedná se tedy o ušlý zisk ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák., jímž je míněna újma spočívající v tom, že se majetkový stav poškozeného nezvýší, ačkoliv nebýt škodné události, bylo možno důvodně očekávat, že se tak při pravidelném běhu událostí stane. Pro posouzení okamžiku, kdy došlo k takové újmě, je rozhodující, kdy za normálního sledu událostí mělo ke zvýšení majetkového stavu žalobkyně o hodnotu daru dojít, tj. kdy měla nemovitost přejít do jejího vlastnictví.
Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, práva uvedená v §1 odst. 1 (tedy i vlastnické právo) se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva (dále jen "vklad"), pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 2 tohoto ustanovení práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 3 věty první právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Nabytí vlastnického práva k nemovitostem vedeným v evidenci katastru nemovitostí je podle současné právní úpravy založeno na tzv. intabulačním principu, kdy k nabývacímu titulu (tzv. titulus adquirendi - zde darovací smlouva) přistupuje ještě tzv. modus adquirendi jako nabývací skutečnost, která znamená dovršení složené (komplexní) právní skutečnosti, na jejímž základě vlastnické právo přechází (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 764, bod 1 a str. 769-770, bod 14). Ke zvýšení majetkového stavu obdarovaného tedy nedochází již uzavřením darovací smlouvy, nýbrž až provedením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad. Pro daný případ to znamená, že nebýt škodné události (vady při sepisu notářského zápisu), žalobkyně by za normálního běhu okolností zvýšila svůj majetkový stav ke dni 14. 10. 1997, kdy byl podán návrh na vklad vlastnického práva u Katastrálního úřadu v Šumperku, a to za předpokladu, že by mu bylo vyhověno. Jestliže se ovšem později ukázalo, že darovací smlouva je absolutně neplatná, předpokládané právní účinky nevyvolala a žalobkyně vlastnické právo nezískala; zisk jí tak ušel (vznikla jí škoda) již právě k tomu datu, kdy nebýt škodné události, zvýšila by svůj majetkový stav nabytím vlastnického práva s účinkem ke dni podání návrhu na vklad. Právní moc soudního rozhodnutí o neplatnosti darovací smlouvy je z tohoto pohledu bez významu, neboť výrok soudu má deklaratorní charakter a znamená jen autoritativní potvrzení nastalého stavu.
Jestliže tedy odvolací soud při aplikaci ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. časově umístil okamžik vzniku majetkové újmy žalobkyně (24. 4. 2003) do doby účinnosti tohoto zákona, zatímco ve skutečnosti žalobkyni ušel zisk před jeho účinností (14. 10. 1997), je zřejmé, že přechodné ustanovení nebylo vyloženo správně a že ani posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované (právě v návaznosti na výklad tohoto přechodného ustanovení) není v rozsudku odvolacího soudu správné. Dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu