ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.618.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 618/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců 1) Ing. arch. P. K. a 2) MUDr. Z. K., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Mírové náměstí 136, proti žalovanému městu Cheb, se sídlem úřadu v Chebu, nám. Krále Jiřího 14, zastoupenému JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 174/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2007, č. j. 15 Co 449/2007-457, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Bayera, advokáta se sídlem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6.
Odůvodnění:
Poté, co rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 11 C 174/99-180, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2006, č. j. 15 Co 38/2006-270, odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 15 Co 449/2007-457, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek ze dne 26. 6. 2007, č. j. 11 C 174/99-426, jímž Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody způsobené podle žaloby nemožností užívat v době od nabytí vlastnického práva do 21. 6. 1998 nemovitost, kterou žalovaný jako prodávající nepředal včas žalobcům. Vyšel ze zjištění, že žalovaný nemovitost vyklidil dne 10. 12. 1996, takže nejméně od počátku roku 1997 ji mohli žalobci nerušeně užívat a nic jim nebránilo s ní naložit tak, aby dosáhli částek, jichž se domáhají z titulu náhrady škody. Za období předchozí (26. 1. 1996 došlo ke vkladu do katastru nemovitostí) je nárok promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázek: 1) zda je právní vadou skutečnost, že převáděné nemovitosti jsou užívány ke dni převodu vlastnictví třetími osobami, a zda je za tuto vadu odpovědný prodávající, který se v kupní smlouvě výslovně zavázal převést nemovitosti vyklizené a bez jakýchkoli právních vad, 2) zda ujednání, že „nemovitost bude přístupná z veřejného prostoru a geometricky a stavebně oddělená od sousedních objektů“ je dostatečně určité, a to zejména s přihlédnutím k následnému chování účastníků právního úkonu, 3) zda může být jedno či více podlaží jedné nemovitosti součástí nemovitosti sousední, a to přesto, že každá z těchto nemovitostí stojí na jiné stavební parcele, 4) kdy začíná plynout promlčecí doba z nároku na náhradu škody představující ušlé nájemné pronajímatele, a 5) zda byla postupem žalovaného porušena prevenční povinnost ve smyslu §415 a 417 obč. zák. Dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení otázky promlčení v tom, že náhrada škody byla uplatňována až za období od 1. 7. 1997, tedy je bezpředmětné řešit promlčení za dobu před 1. 1. 1997. S podrobným rozborem jednotlivých důkazů a jejich souvislostí pak vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními žalobců, nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem ani k jimi označeným důkazům, a uvěřil proto výpovědím zástupců žalovaného; v důsledku toho nesprávně hodnotil důkazní situaci a dospěl tak k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž postavil nesprávné právní posouzení věci. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření podrobně dovozuje nepřípustnost dovolání a s poukazem na správnost závěrů odvolacího soudu o trvání protiprávního stavu a promlčení navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Protože i předchozím zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolání tak může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé namítají nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírají vlastní skutkové závěry především k okamžiku, kdy jim bylo žalovaným umožněno nemovitost užívat a kdy jim byla řádně předána; na nich pak budují své právní posouzení věci o odpovědnosti žalovaného za škodu. Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozují odlišný právní názor na věc, dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládají vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k dovolateli formulovaným otázkám, neboť na nich není napadené rozhodnutí založeno. Jedinou vadou dovolateli kritizovaného řešení otázky promlčení je pak jeho případná nadbytečnost, která se však nedotýká závěru o tom, že základ nároku není dán.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (2.000.000,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na limitovaných 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což spolu s DPH činí výsledných 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Petr Vojtek , v.r.
předseda senátu