ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.623.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 623/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce RNDr. Ing. V. U. , zastoupeného JUDr. Jiřím Bílým, advokátem se sídlem Znojmo, Rudoleckého 25, proti žalované V. H. , zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Dolní Česká 32, o 20.873,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1640/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 206/2006-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 20.873,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla požárem způsobeným žalovanou při spalování trávy.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 4 C 1640/2004-53, uložil žalované zaplatit žalobci 20.873 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 24. 3. 2003 svojí neopatrností při spalování trávy založila požár, který se rozšířil i na pozemek žalobce, tím mu vznikla škoda na oplocení, začouzením štítové zdi domu a sesuvem půdy při hašení. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle §420 obč. zák., přičemž odpovědnost je dána porušením §17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Na základě znaleckého posudku a dokladů předložených žalobcem soud prvního stupně určil výši náhrady škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 206/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobu zamítl ohledně části úroků z prodlení za dobu od 4. 9. 2003 do 25. 11. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť předpoklady této odpovědnosti byly naplněny. Dodal, že v daném případě je možno dospět k závěru, že žalovaná jednala dokonce ve formě vědomé nedbalosti, neboť nepochybně věděla, že v případě rozšíření ohně a jeho nezvládnutí může způsobit škodu a bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že škodu nezpůsobí. Neztotožnil se pouze se závěrem soudu prvního stupně o počátku prodlení žalovaného se zaplacením náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to zejména otázky, zda žalovaná způsobila škodu, v jaké výši a zda toto bylo způsobeno její neopatrností či nikoli. Nesouhlasí s rozsahem oprav nezbytných k nápravě údajného poškození majetku žalobce. Uvádí, že vyvinula veškerou snahu k tomu, aby k požáru a následné škodě nedošlo, tudíž neporušila žádnou svoji povinnost plynoucí ze zákona. Dále namítá, že v daném případě neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a žalobcem tvrzenou škodou, jelikož jí nebylo vytknuto nic, co by bylo možno považovat za jednání či opomenutí, které bylo příčinou vzniku požáru. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázky, jakou konkrétní podobu mělo plnění právní povinnosti mít, jelikož se domnívá, že nelze rozhodnout o povinnosti účastníka v individuálně určeném případě hradit škodu, není-li dostatečně individuálně vymezená konkrétní podoba povinnosti stanovené zákonem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť ačkoli odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, z obsahového hlediska jde v rozsahu vyhovění žalobě o rozsudek potvrzující, jelikož změna spočívající v částečném zamítnutí žaloby se týká jen časového určení počátku prodlení žalovaného a nároku žalobce na úrok z prodlení. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud tedy zvažoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, a to v otázkách porušení právní povinnosti, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody i zavinění dovolatelky. Dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Takové námitky však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou.
Žalovaná dále namítá, že povinnost stanovená v §17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb. ve znění ke dni škodní události (24. 3. 2003) není dostatečně konkrétně vymezena, a že tedy nelze dovodit, že tuto právní povinnost porušila. Jestliže citované ustanovení přikazuje počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, mimo jiné při manipulaci s otevřeným ohněm, a jestliže soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zjistily, že „žalovaná při spalování trávy v důsledku svého neopatrného počínání založila požár, který se rozšířil až na pozemek žalobce“, pak dovolací soud nemá pochybnost, že uvedená zákonná povinnost je dostatečně konkrétně vymezena a že k jejímu porušení žalovanou došlo. Ani tyto námitky tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu