ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.970.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 970/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce HOLIDAY BRNO, s. r. o. , IČ 25550896, se sídlem Brno, Poštovská 8c, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem Třešť, Tovární 337, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 30/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2008, č.j. 44 Co 68/2008-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Kasala, advokáta se sídlem Třešť, Tovární 337, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 137.499,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s jednáním žalované dne 12. 9. 2004, kdy při zpáteční cestě ze zájezdu do Itálie rozbila boční skleněnou výplň autobusu, jehož držitelem byl žalobce.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 3. 12. 2007, č.j. 5 C 30/2005-120, zamítl žalobu na zaplacení 137.499,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě dokazování a zejména na základě znaleckého posudku a vyjádření znalkyně dospěl soud k závěru, že žalovaná nebyla v inkriminovanou dobu schopna ovládnout své jednání a nebyla ani schopna posoudit následky svého jednání. Soud prvního stupně aplikoval na danou věc §420 obč. zák. o obecné odpovědnosti ve spojení s §422 obč. zák. a dovodil, že žalovaná nenese odpovědnost za škodu. Ohledně povinnosti předcházet škodám podle §415 obč. zák. dovodil, že bylo prokázáno, že žalovaná seznámila delegátku cestovní kanceláře se svým stavem a diagnózou, což lze považovat za dostačující z hlediska preventivního předcházení škodám, a to zejména tehdy, kdy podle znalkyně žalovaná nebyla schopna uvědomit si souvislost mezi projevujícími se příznaky a svým duševním onemocněním. Jelikož žalované nebyl ustanoven opatrovník a žalována byla pouze ona, je irelevantní otázka zanedbání dohledu nad žalovanou.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2008, č.j. 44 Co 68/2008-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že odpovědnost fyzické osoby za škodu podle §420 obč. zák. je postavena na subjektivním principu zavinění, které je dáno volním vztahem škůdce k protiprávnímu jednání a jeho následku; jsou-li obě tyto složky vůle škůdce v důsledku duševní poruchy zcela vymizelé, je možná aplikace pouze §422 a §423 obč. zák. Podle §423 ti, kteří nemohou posoudit následky svého jednání, odpovídají za škodu, pokud se do stavu vylučujícího jejich odpovědnost uvedou vlastní vinou, v daném případě jak žalovaná, tak i ošetřující lékaři dlouhodobě žádné příznaky onemocnění nepozorovali a bylo doporučeno vysazení antipsychotik, žalovaná tak nemohla předpokládat, že taková situace nastane, nelze tedy dovodit, že by vlastní vinou takový stav navodila, z téhož důvodu nelze přisvědčit žalobci v úvaze o povinnosti žalované o svém onemocnění žalobce informovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Namítá, že žalobkyně před odjezdem na zájezd věděla, že trpí nevyléčitelnou duševní chorobou, na kterou pobírá invalidní důchod, a věděla, jakým způsobem se tato duševní nemoc projevuje. Podle dovolatele vhodné opatření, kterými by eliminovala žalovaná případné škody za situace, kdy nebyla zbavena svéprávnosti, by byly konzultace s lékařkou a sdělení této skutečnosti organizátoru zájezdu před podpisem cestovní smlouvy či uzavření vhodného pojištění. Domnívá se, že rozsudek soudu prvního stupně tak zakládá nebezpečný precedens tím, že protiprávní jednání žalované je možno zhojit paušálním odkazem na speciální ustanovení o deliktní nezpůsobilosti žalované. Zásadní právní význam spatřuje v otázce, zda ten, kdo je stižen duševní poruchou a není zbaven způsobilosti k právním úkonům, odpovídá za škodu jím způsobenou, pakliže je mu tato skutečnost dobře známa a neučiní žádná vhodná opatření, aby případnému vzniku škody zabránil. Podle názoru dovolatele se žalovaná nemůže zprostit odpovědnosti za deliktní jednání odkazem na „aktuální, byť nenadálou“ dobře předvídatelnou ataku nepříčetnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil krajskému soudu (!) k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popřípadě zamítnuto jako nedůvodné.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., dovolání může být tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka formulovaná dovolatelem nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je zcela obecná a nereflektuje nutnost individuálního posouzení okolností konkrétní věci. V posuzovaném případě z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nijak neporušila svou prevenční povinnost, jelikož se domnívá, že žalovaná věděla o tom, že trpí duševní chorobou, a ničeho neučinila, aby případné škodě zabránila. Dovolatel tak zejména dovozuje existenci skutečností odůvodňujících porušení prevenční povinnosti, čímž zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce a uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod nesprávných skutkových zjištění, jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. To platí i pro namítanou vadu řízení, která rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu, a takové v dovolání namítány nejsou. Zásadní právní význam nemá ani závěr odvolacího soudu o tom, že odpovědnost žalované nevyplývá ani z §423 obč. zák., neboť ze skutkových zjištěních soudů obou stupňů vskutku nevyplývá, že by se žalovaná vlastní vinou přivedla do stavu, kdy nebyla schopna ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu