ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1030.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1030/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. M ., zastoupeného Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Vítkovice, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovanému RPG Byty, s.r.o. , se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupenému JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 286/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. července 2008, č. j. 42 Co 168/2008-105, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 32 C 286/2006-63, určil, že výpověď z nájmu žalobce k bytu č. 1 v domě č.p. 1087 na ulici Přerušená 11 v O. – V. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalobce užíval předmětný byt od 1. 10. 1964, kdy mu byl předán do užívání jeho tehdejším zaměstnavatelem OKR, Důl Hlubina, n.p. Ostrava, že od roku 1993 do roku 2002 žil se svou manželkou E. M. v O., že poté – po rozvodu jejich manželství – bydlel u své sestry M. K., že je plně invalidní z důvodu nemoci z povolání a má vážné zdravotní problémy (je prakticky slepý a má potíže s dýcháním), že část roku (vždy několik měsíců) pobývá z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu v Odborném léčebném ústavu Ježník u Krnova, že od roku 1993 byt užívala jeho nevlastní dcera J. H. se svou nezletilou dcerou, že jmenovaná ve svědecké výpovědi uvedla, že nevidí důvod, proč by se o žalobce starala, a že ji o poskytnutí pomoci z důvodu svého zdravotního stavu nežádal, a že dopisem ze dne 15. 6. 2006 požádala žalovaného o „převedení užívacího práva“ k předmětnému bytu na sebe. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný dopisem ze dne 19. 7. 2006 dal žalobci výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“) z důvodu, že byt bez vážných důvodů neužívá, která obsahovala též poučení o možnosti podat žalobu na neplatnost výpovědi, že mu byla doručena 1. 8. 2006, že J. H. se z bytu odstěhovala v srpnu 2006, že žalobce v něm opět bydlí od září 2006, a že jeho syn a vnuk mu zajišťují potřebnou péči, když za ním každodenně docházejí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Výpověď je neplatná, protože nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že i když žalobce od roku 1993 v bytě nebydlel, a žil nejprve se svojí manželkou v Opavě a poté u své sestry, měl pro to vážné důvody, neboť jeho zdravotní stav vyžadoval opakované dlouhodobé pobyty v léčebném ústavu a také neustálou péči další osoby, kterou mu J. H., žijící v předmětném bytě, odmítla poskytnout. Podle názoru soudu prvního stupně není se závěrem o vážnosti důvodů neužívání bytu v logickém rozporu současná situace, kdy žalobce bydlí v předmětném bytě sám, a kdy za ním každodenně dojíždějí jeho syn a vnuk.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 42 Co 168/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že žalobce neužíval byt z vážných důvodů, zejména zdravotních. Dovodil, že prvotním skutečným důvodem pro neužívání bytu žalobcem byla skutečnost, že uzavřel manželství a z bytu se odstěhoval ke své manželce, s níž žil společně v Opavě. Žalobce byt neužíval ani po rozvodu manželství, a i když se údajně chtěl do něho vrátit, neučinil žádné kroky k ochraně svých práv nájemce, a namísto toho bydlel u své sestry a u svého syna, a do bytu se nastěhoval až po té, kdy převzal Výpověď; navíc J. H. uvedla, že ji o pomoc nepožádal. Pokud žalobce tvrdil, že byt neužíval proto, že jeho zdravotní stav vyžadoval péči jiné osoby, pak nelze přehlédnout současnou situaci, kdy v bytě bydlí sám a jeho příbuzní mu docházejí pomáhat; je tedy zřejmé, že celodenní péči jiné osoby nepotřebuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodů, které „v odvolání ani v předchozím řízení nebyly uplatněny“. Změnu rozsudku soudu prvního stupně přitom zdůvodnil odlišným právním názorem a dovodil, že důvody neužívání bytu nebyly vážné a že žalobce nepotřebuje pomoc jiné osoby, bydlí-li nyní v bytě sám. Namítá, že závěr odvolacího soudu je v rozporu se skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, a že nepřihlédl k významným a pro rozhodnutí důležitým okolnostem. V této souvislosti uvádí, že je plně invalidní a slepý, že není schopen se o sebe postarat, že sice žije v bytě sám, že jej však denně navštěvují rodinní příslušníci, kteří se u něj prakticky střídají, a že má k dispozici pečovatelskou službu. Pokud tedy odvolací soud shledal, že je sám schopen se o sebe postarat, považuje tento názor za „absurdní, nelogický a ničím nepodložený“. Uvádí dále, že pokud nečinil právní kroky k vystěhování J. H., bylo to z ryze morálních důvodů. Skutečnost, že jmenovaná ve své výpovědi uvedla, že ji nikdy o pomoc nežádal, vysvětluje dostatečně fakt, že ve snaze získat byt pro sebe, oznámila žalovanému, že se žalobce v bytě nezdržuje. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. července 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena ani z obsahu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Dovolatel sice výslovně uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, ale nijak blíže jej nespecifikoval, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost lze dodat, že existenci vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze spatřovat ani v námitce, že odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodů neuplatněných v řízení ani v odvolání. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně byl odlišný právní názor na otázku naplnění uplatněného výpovědního důvodu, a v jeho rámci i hodnocení důvodů neužívání bytu; odvolacímu soudu nelze tedy důvodně vytýkat, že se jejich posouzením zabýval.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel výslovně tento dovolací důvod uplatnil, z obsahu dovolání se však podává, že jeho naplnění spatřuje (dle svého názoru) v nesprávném hodnocení okolností rozhodných pro posouzení vážnosti důvodů neužívání bytu. Ve skutečnosti tak jeho dovolací námitky představují kritiku právního posouzení věci, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo byt bez vážných důvodů užívá jen občas.
V podstatě stejně formulovaný výpovědní důvod byl obsažen v ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), podle kterého mohl pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas. Dovolací soud je proto toho názoru, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. je i nadále využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a dále např. z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.). Soud přitom posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002).
V projednávané věci nebylo dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že žalobce předmětný byt neužíval od roku 1993 do září 2006 (Výpověď mu byla doručena 1. 8. 2006), a že po celou dobu, kdy v bytě nebydlel, nečinil žádné kroky (a to ani po rozvodu svého manželství) k tomu, aby se do bytu, užívaného v té době jinou osobou, nastěhoval. Odvolací soud dovodil, že prvotním důvodem pro neužívání bytu žalobcem byl jeho sňatek s E. M., k níž se odstěhoval a žil s ní v Opavě až do rozvodu jejich manželství (do roku 2002), tj. po dobu devíti let. Pokud žalobce vážný důvod pro neužívání bytu spatřoval v tom, že po rozvodu manželství se nemohl do bytu vrátit, neboť J. H. (jež v bytě po celou dobu bydlela) o něj odmítla pečovat, odvolací soud jej za vážný důvod pro neužívání bytu nepovažoval, neboť přihlédl k současné situaci, kdy žalobce bydlí v bytě sám a potřebnou pomoc a péči mu poskytují jeho příbuzní. Pokud tedy za daného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že důvody, pro které žalobce byt neužíval, nebyly vážné, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu