ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1587.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1587/2008-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: 1) MUDr. M. K. a 2) D. K. , zastoupených JUDr. Robertem Jehnem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ: 00064581, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o 214.901,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 35/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 55 Co 299/2007-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.840,- Kč k rukám JUDr. Světlany Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci požadovali, aby jim žalovaná zaplatila částku 214.901,- Kč s příslušenstvím. Uvedli, že smrtí otce žalobce dne 19. 5. 2002 na ně přešlo právo nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházejícího se ve čtvrtém podlaží domu č. p. 16 v P., ulice Žatecká, k. ú. J., náležejícího do vlastnictví žalované (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Se souhlasem pronajímatelky městské části P., která v rámci přenesené působnosti dům spravovala, provedli na své náklady stavební úpravy bytu. Dům byl v roce 2002 rozdělen na bytové jednotky a kupní smlouvou z 26. 11. 2003 žalovaná převedla bytovou jednotku, ve které se nacházel byt užívaný žalobci jako nájemci, do jejich vlastnictví za kupní cenu 456.950,- Kč. Ačkoliv tím došlo k zániku jejich nájemního práva k bytu, žalovaná jim odmítá uhradit částku odpovídající zhodnocení její věci, k němuž došlo stavebními úpravami a které podle znaleckého posudku činí 214.901,- Kč. Za nevýznamnou považovali skutečnost, že kupní cena bytové jednotky ke stavebním úpravám nepřihlížela.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem z 3. 4. 2007, č. j. 11 C 35/2006-67, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se domáhají vůči žalované nároku podle §667 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Jde však o ustanovení upravující výlučný vztah nájemce a pronajímatele a žalované jako obci nesvědčí věcná legitimace, neboť svěřila svoje práva v rámci přenesené působnosti městské části. Kromě toho je třeba §667 obč. zák. vykládat ve spojení s §710 obč. zák. tak, že nájemce se může domáhat na pronajímateli toho, o co se zvýšila hodnota jeho věci stavebními úpravami, které sám hradil a pronajímatel odsouhlasil, jen dojde-li ke skončení nájmu bytu dohodou nebo výpovědí. Při něm zůstane zhodnocený byt v domě ve vlastnictví pronajímatele, jenž se tak obohatí. V daném případě byla však bytová jednotka převedena na nájemce (žalobce) i se zhodnocením, které se také odrazilo v kupní ceně, za kterou ji následně prodali.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem z 9. 10. 2007, č. j. 55 Co 299/2007-92, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že z ustálené judikatury v obdobných sporech (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005) vyplývá, že věcně legitimována je jak obec hlavní město Praha, jako vlastník nemovitosti, tak městská část Praha 1, jako její správce. Ztotožnil se s výkladem §667 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že bytová jednotka, v níž se nacházel byt zhodnocený stavebními úpravami, přešla do vlastnictví žalobců, zhodnocení se neprojevilo v kupní ceně, kterou žalobci žalované zaplatili, a tudíž soud prvního stupně nepochybil, když žalobcům právo na zaplacení protihodnoty za zvýšení hodnoty bytu nepřiznal. K odkazu žalobců na rozhodnutí Městského soudu v Praze z 1. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 111/2005, uvedl, že se jednalo o skutkově odlišnou věc („započítání neodbydleného nájemného na kupní cenu dohodou smluvních stran“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a)], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci §[241a odst. 2 písm. b)]. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v otázce, zda je aplikace §667 odst. 1 obč. zák. omezena jen na případy skončení nájmu podle §710 obč. zák. Namítají nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který pouze konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, aniž vyložil, na základě jakých právních úvah k tomuto závěru dospěl. Nesouhlasí s omezením aplikace §667 odst. 1 obč. zák. pouze na případy skončení nájmu podle §710 obč. zák., neboť ze zákona nic takového nevyplývá. Připomínají, že náhrada za zhodnocení bytu přitom není bezdůvodným obohacením, které vyžaduje, aby na straně pronajímatele došlo k obohacení na úkor nájemce, a je tak irelevantní, zda se zhodnocení bytu odrazilo v kupní ceně bytové jednotky. Ta byla stanovena dohodou stran a bylo zcela na vůli žalované, za kolik ji prodá. K tíži žalobců nemůže jít skutečnost, že žalovaná zhodnocení bytu nevyužila. Poukazují na rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 111/2005, z něhož vyplývá, že nárok podle §667 odst. 1 obč. zák. je dán, i když nájem skončil uzavřením smlouvy o převodu bytu, a že uplatnění předmětného nároku, jenž nebyl zohledněn v kupní ceně, není v rozporu s dobrými mravy. O možnosti aplikace §667 odst. 1 obč. zák. i v jiných případech skončení nájmu než podle §710 obč. zák. svědčí i rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 287/98, v němž dovodil, že po smrti nájemce se náhrada zhodnocení věci stane předmětem dědictví, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 314/2004, kdy nájem nebytových prostor skončil uplynutím doby. Namítají rozpor v argumentaci odvolacího soudu, který se nejprve ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, že na daný případ nelze §667 odst. 1 obč. zák. aplikovat, a následně uvedl, že se zhodnocení bytu neodrazilo v jeho kupní ceně. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a odkazy na rozhodnutí soudů nejsou případné, neboť se v nich řešily věci s jiným skutkovým základem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.) – dále „o.s.ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas řádně zastoupeni advokátem. Dovolání není přípustné podle §237 odst. písm. b) o.s.ř. neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu. Není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řešení žalobci předestřené právní otázky (aplikace §667 odst. 1 obč. zák. jen na případy skončení nájmu podle k §710 obč. zák.) by nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu. Procesní otázku, která by činila rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobci v dovolání neuvedli. Rozsudek, resp. jeho odůvodnění, neshledává dovolací soud nepřezkoumatelným. Odvolací soud svůj právní názor vyložil – že aplikace §667 odst. 1 obč. zák. není na místě vzhledem ke způsobu skončení nájmu žalobců, a dále, že žalovanou částku by jim nebylo možné přiznat (rozumí se ani za použití tohoto ustanovení) z toho důvodu, že bytovou jednotku nabyli od žalované za kupní cenu, která k jejímu zhodnocení stavebními úpravami žalobců nepřihlížela. Tuto skutečnost žalobci v dovolání nezpochybňují. Žalobci tak podle §667 odst. 1 obč. zák. požadovali protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci náležející žalované, ale současně připustili, že tuto hodnotu popsaným způsobem převodu bytové jednotky již od žalované získali zpět. Vzhledem k tomu je zcela bezvýznamný jejich argument, že žalovaná měla požadovat za bytovou jednotku cenu vyšší, vycházející i z provedených stavebních úprav. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2002, neobstojí, neboť jím nebylo řešeno skončení nájmu převodem vlastnictví pronajaté věci na nájemce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle 243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §3 odst. bod 5. a odst. 3 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 10.400,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o.s.ř.) 12.840,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu