ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1619.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1619/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) V. S. , advokátem se sídlem Praha 2, Přemyslova 5, a b) I. S. , proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 170/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 13 Co 265/2008-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci Vladimíru Svobodovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,-Kč, k rukám JUDr. Jana Havlíčka, advokáta se sídlem Praha 2, Přemyslova 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní Ivou Svobodovou a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 2. 2008, č. j. 5 C 170/2007-41, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 14, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 6. podlaží domu č.p. 1035, V. č. 22, P. 5 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), datované 17. 1. 2007, kterou žalovaný dal žalobcům; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dne 30. 5. 1996 uzavřel se žalobci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že dne 1. 5. 2006 se do bytu jako další osoba přihlásila Šárka Svobodová, dcera žalobce a), že k témuž dni se žalobci z bytu odstěhovali do svého domu v Putimi, kde trvale bydlí, že jmenovaná požádala žalovaného přípisem ze dne 23. 10. 2006 o vydání osvědčení o přechodu práva nájmu bytu, že žalovaný této žádosti nevyhověl, a že dne 17. 1. 2007 dal žalobcům výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“) z důvodů, že byt bez vážných důvodu neužívají a že mají dva byty, která byla žalobci a) doručena dne 29.1. 2007 a žalobkyni b) dne 24. 1. 2007, že Výpověď obsahovala určení výpovědní lhůty a poučení o možnosti podat ve lhůtě 60 dnů žalobu na její neplatnost. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že právo nájmu bytu svědčící žalobcům nepřešlo opuštěním společné domácnosti na Šárku Svobodovou, neboť v řízení nebylo prokázáno naplnění podmínek stanovených v §706 odst. 1 ve spojení s §708 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., a e žalobci jsou stále společnými nájemci předmětného bytu. Dovodil, že uplatněné výpovědní důvody byly naplněny a že Výpověď je platná, přičemž shledal neopodstatněnou námitku žalobců, dovozující její neplatnost ze skutečnosti, že byla dána bytovým odborem magistrátu hlavního města Prahy; na základě toho žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 008, č. j. 13 Co 265/2008-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že shora označená výpověď z nájmu předmětného bytu je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na Šárku Svobodovou nepřešlo právo nájmu bytu, na rozdíl od něho však dovodil, že Výpověď je neplatná. Zaujal názor, že postavení žalovaného a městských částí upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 131/2000 Sb.“), podle jehož ustanovení §68 odst. 3 rozhoduje rada hlavního města Prahy (dále též „rada“) v záležitostech samostatné působnosti, pokud nejsou zákonem vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí. Uvedl, že „soudní judikatura“ se sjednotila v názoru, že právní úkon, jakým je dání výpovědi z nájmu bytu, je vyhrazen radě a nemůže jej učinit bytový odbor magistrátu hlavního města Prahy (dále též „magistrát“), a pokud se tak stalo, jde o právní úkon absolutně neplatný. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 350/2007, v němž byla řešena obdobná problematika ve vztahu ke starostovi, a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí, že podle stanoviska, vypracovaného legislativním odborem magistrátu, není delegování rozhodovací pravomoci rady ve věcech samostatné působnosti, o kterých tento orgán rozhoduje na základě §68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., ze zákona vyloučeno. Konstatuje, že dání výpovědi z nájmu bytu patří do samostatné působnosti obce (§16 odst. 1 a 3 zákona č. 131/200 Sb.), že nejde o oblast, která by náležela do výlučné působnosti zastupitelstva, a že byla v rámci tzv. „zbytkové klauzule“ svěřena podle §68 odst. 3 uvedeného zákona radě. V takových věcech nemusí rada rozhodovat sama, ale může na základě §68 odst. 2 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb. delegovat záležitosti spadající do její pravomoci podle §68 odst. 2 uvedeného zákona na magistrát, a to včetně rozhodování o nich. Uvádí dále, že na základě usnesení rady ze dne 5. 6. 2001 byla (v souladu s §68 odst. 2 písm. c/ a §81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.) určena jednotlivým odborům magistrátu náplň jejich činnosti na úseku dispozic s bytovým fondem, a to rozhodování o výpovědích nájemních smluv k bytům a nebytovým prostorám. V dané věci byl tedy bytový odbor magistrátu oprávněn dát žalobcům jménem žalovaného Výpověď; právní názor odvolacího soudu nemůže proto obstát. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek je v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) obč. zák., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že výpověď z nájmu bytu patří mezi záležitosti v rámci samostatné působnosti hlavního města Prahy, přičemž rozhodování o nich náleží radě (§68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Uvedený právní názor nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho proto vychází. Dovolatel však brojí proti dalšímu závěru odvolacího soudu, podle něhož je Výpověď neplatná, neboť o ní nerozhodla rada, ale bytový odbor magistrátu.
Nejvyšší soud v poměrech dřívější právní úpravy (tj. zákona č. 367/1990 Sb. /jež byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb./ ve spojení se zákonem č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze /zrušeném zákonem č. 131/2000/ Sb.) dovodil, že může-li obvodní rada podle §51a zákona č. 367/1990 Sb. svěřit příslušnému odboru obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v §47 odst. 3, §48 a §50 zákona č. 367/1990 Sb., nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v §45 písm. p) téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1169/2001, a dále např. rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004, a ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004). V rozsudku ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 3. 2006, sp.zn. II. ÚS 580/03), pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že učinil-li starosta městské části právní úkon směřující k „ukončení nájmu“ nemovitostí, aniž tomu předcházelo rozhodnutí místní rady o ukončení nájemní smlouvy, jde o absolutně neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K závěrům vyjádřeným v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 1169/2001 a sp. zn. 26 Cdo 1829/2002 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008 (dále jen „R 85/2008“). Právní názor, že obvodní rada (resp. rada městské části hl. m. Prahy) nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc (rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu) na majetkový odbor úřadu městské části hl. m. Prahy byl vyjádřen rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3479/2007.
Dovolací soud je toho názoru, že z posléze uvedeného právního názoru lze vycházet i za současné právní úpravy, tj. za účinnosti zákona č. 130/2000 Sb., jak ostatně dovodil i odvolací soud v napadeném rozsudku.
Opačný právní názor nelze dovodit ani z ustanovení §68 odst. 2 písm. c) či f) zákona č. 131/2000 Sb., jak namítá dovolatel. Uvedená ustanovení hovoří toliko o oprávnění rady ukládat magistrátu úkoly a kontrolovat jejich plnění, resp. zřizovat a rušit jeho odbory, nikoliv o pravomoci odboru magistrátu rozhodovat o ukončení nájemního (hmotněprávního) vztahu (byť na základě vnitřního předpisu vydaného radou). Ostatně není-li oprávněn bez předchozího schválení v radě městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta (srov. R 85/2008), tím spíše tak nemůže učinit odbor magistrátu hlavního města Prahy.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci a) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) nebyla účastnicí dovolacího řízení, rozhodl dovolací soud tak, že ve vztahu mezí ní a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu