ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1932.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1932/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. P. , zastoupené JUDr. Blankou Hostinskou, advokátkou se sídlem Brno, Husova 16, proti žalovaným 1) J. B., 2) P. B. , zastoupeným JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 61, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 119/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2008, č. j. 19 Co 96/2006-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Blanky Hostinské, advokátky se sídlem Brno, Husova 16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. 15 C 119/2005-39, uložil žalovaným a všem, kdo s nimi v bytě bydlí, povinnost vyklidit do 15-ti dnů od právní moci rozsudku byt č. 2 v 1. podlaží domu v Brně, ulice Klímova 17 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je Bytové družstvo Klímova 17-21 (dále též „Družstvo“), že matka žalobkyně J. P. užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 25. 11. 2004, kterou s Družstvem uzavřela jako jeho členka, že dohodou ze dne 13. 1. 2005 převedla svá členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na žalobkyni, a že žalobkyně téhož dne uzavřela s Družstvem nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 1. 2005 stala nájemkyní předmětného bytu; jelikož žalovaní byli v řízení nečinní a nepředložili žádné důkazy o tom, že jsou oprávněni byt užívat, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 19 Co 96/2006-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku ve věci samé ve znění, že „žalovaní 1) a 2) jsou povinni vyklidit byt č. 2 v prvním podlaží domu na ulici Klímova 17 v Brně do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud předně neshledal důvodnými odvolací námitky žalovaných, že se nemohli zúčastnit jednání u soudu prvního stupně a hájit své zájmy. Poukázal na to, že ze spisu vyplývá, že žaloba jim byla doručena dne 29. 4. 2005, ale k jednání nařízenému na 20. 6. 2005 se žalovaná 1) omluvila z důvodu lékařského vyšetření a žalovaný 2) z pracovních důvodů; žalovaní souhlasili, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti, přičemž byli při jednání řádně zastoupeni advokátem. Následně bylo jednání odročeno na 8. 8. 2005 s tím, že právní zástupce žalovaných žádal o poskytnutí lhůty 14 dnů k vyjádření a navržení důkazů, avšak žádné písemné vyjádření nebylo soudu zasláno a nebyly ani navrženy žádné důkazy. Ze spisu dále vyplývá, že v době jednání dne 8. 8. 2005 byli žalovaní v pracovní neschopnosti, ale jednání se zúčastnil jejich právní zástupce, přičemž na jednání nařízeném na 26. 10. 2005 se bez omluvy nedostavili ani žalovaní a ani jejich právní zástupce. Odvolací soud konstatoval, že žalovaným nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť měli dostatek času a možností, aby soudu prvního stupně přednesli svá tvrzení a navrhli důkazy k jejich prokázání. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně se stala nájemkyní předmětného bytu a byla proto aktivně legitimována k podání žaloby. Poté, co s odkazem na §205a o. s. ř. nepřihlédl k tvrzením žalovaných uplatněným v odvolací řízení, uzavřel, že žalovaní v řízení nesplnili svoji povinnost tvrzení a neunesli důkazní břemeno ohledně právně relevantního důvodu užívání předmětného bytu; neshledal přitom okolnosti, pro něž by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč. zák.“/). Odvolací soud dále uvedl, že potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně byl upraven tak, aby (při zachování žalobního požadavku) odpovídal požadavkům určitosti a vykonatelnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost a ani uplatněný dovolací důvod neoznačili odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Vyjadřují názor, že na žalobkyni nemohla být převedena žádná práva spojená s členstvím v Družstvu, neboť její právní předchůdkyně J. P. se jeho členkou nestala. Namítají, že jestliže družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku ke dni 11. 6. 2003, přičemž J. P. byla přijata za jeho „člena“ již dne 10. 6. 2003, je takový postup v rozporu jak s obchodním zákoníkem, tak i se stanovami družstva. Vyjadřují přesvědčení, že žalobkyně nebyla od počátku řízení ve věci aktivně legitimována, neboť jí nesvědčilo k předmětnému bytu žádné právo, přičemž k této okolnosti – zjevné z tvrzení žalobkyně, provedených důkazů a stavu zápisu v obchodním rejstříku – měly soudy obou stupňů přihlédnout z úřední povinnosti. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýkají, že přestože je povinen se otázkou legitimace účastníků zabývat během celého řízení, nepřihlédl s odkazem na §205a o. s. ř. k některým jejich tvrzením a námitkám (týkajícím se aktivní legitimace žalobkyně), a to i přesto, že mu byl jejich obsah znám. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání je nepřípustné a nedůvodné, zpochybnila dovolací námitky žalovaných a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. srpna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že brojí především proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že se žalobkyně stala nájemkyní předmětného bytu, resp. že je v dané věci aktivně legitimována. Činí tak ovšem prostřednictvím námitek, směřujících proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu věci. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatelé napadají postup odvolacího soudu, který se s odkazem na ustanovení §205a o.s.ř. nezabýval jejich odvolacími námitkami, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1369/08); ostatně nejde ani o vady, jež by představovaly procesní otázku zásadního právního významu a odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu