ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1957.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1957/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 152, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24/37, o zaplacení částky 510.804,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 105/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 22 Co 505/2007-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil dlužné nájemné za pronájem pozemků a staveb za prosinec 2001 až únor 2004 celkem v částce 929.640,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze 7. 12. 2006, č. j. 4 C 105/2005-129, řízení ohledně částky 42.000,- Kč s příslušenstvím zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 593.640,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku, a ohledně částky 294.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce pronajal žalovanému nájemní smlouvou z 1. 3. 1998 ve znění dodatků z 16. 8. 2000 a 20. 3. 2001 specifikované nemovitosti na dobu určitou od 1. 3. 1998 do 28. 2. 2003 za nájemné 42.000,- Kč měsíčně s inflační přirážkou. Nemovitosti byly žalovanému pronajaty za účelem zřízení překladiště nákladů (potravin), provozování činností s provozováním překladiště souvisejících a k parkování vozidel. Žalovaný sám sice předmětné nemovitosti do konce února 2003 vyklidil, avšak připustil, aby další osoby s jeho souhlasem nemovitosti i nadále užívaly. Podle dohody ze 14. 7. 2003 si účastníci vzájemně započetli pohledávky žalobce na dlužném nájemném za srpen 2002 až únor 2003 a žalovaného za technické zhodnocení nemovitostí ve výši 294.000,- Kč.
Protože žalobce vzal žalobu ohledně 42.000,- Kč zpět, soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. Věc posoudil podle §664, §676 odst. 2, §580 a §581 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Protože žalovaný užíval nemovitosti i po skončení nájmu, když nezajistil, aby došlo k jejich vyklizení osobami, které je užívaly s jeho souhlasem, a žalobce nepodal návrh na vyklizení nemovitostí, obnovila se nájemní smlouva v původním obsahu na další rok. Dohodu o započtení pohledávek ze 14. 7. 2003 shledal platnou, a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbytku žalobě vyhověl a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na dlužném nájemném za březen 2003 až únor 2004 částku 593.640,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze 4. 12. 2007, č. j. 22 Co 505/2007-159, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku změnil tak, že žalobu v částce 82.836,- Kč s příslušenstvím zamítl, v dalším tj. ohledně částky 510.804,- Kč jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a s jeho právním závěrem o obnovení nájmu na další rok. Uvedl, že povinností žalovaného bylo zajistit, aby ke dni 28. 2. 2003 předmětné nemovitosti vyklidily i osoby, které je užívaly na základě jeho souhlasu. Žalobu zamítl v rozsahu, v němž žalobce navýšil nájemné nad rámec sjednané inflační přirážky.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalovaný včas a řádně zastoupený advokátem dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o.s.ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Ten žalovaný také uplatnil, když zpochybnil správnost skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, tj. že jiné osoby i po 28. 2. 2003 užívaly nemovitosti s jeho souhlasem. Dovolací soud proto vycházel ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolatel uplatil také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] s tím, že nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že předmětné nemovitosti k 28. 2. 2003 nevyklidil, když je sám neužíval a neměl v nich a na nich své věci.
Nejvyšší soud již v usnesení z 31. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 1790/2002, publikovaném pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, uvedl, že „pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení z 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008 a v usnesení z 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4903/2008, publikovaných na internetových stránkách www.nsoud . cz. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že třetí osoby užívaly předmětné nemovitosti se souhlasem žalovaného, tedy že titul jejich užívání odvozovaly od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že je ke dni skončení nájmu 28. 2. 2003 vyklidí. Pokud tak neučinil, a tyto osoby nemovitosti užívaly (včetně toho, že se na nich nacházely jejich věci) s jeho souhlasem i po 28. 2. 2002, nelze uvažovat o tom, že žalovaný povinnost vyklidit nemovitosti splnil. To vyplývá i z §341 odst. 1 písm. a) o.s.ř., který upravuje výkon rozhodnutí vyklizením, z něhož vyplývá, že soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnost, jakož i věci, které patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. by žalobci vůči žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu