ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2000.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2000/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně MK Reality spol. s r. o. , IČ: 25107330, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1270/31, zastoupené JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou se sídlem Berouně, Talichova 807, proti žalovanému I. F. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 88/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 39 Co 403/2006-162, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Daniely Jablonské, advokátky se sídlem Berouně, Talichova 807, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných I. F. P. a Mgr. I. P. specifikovaného bytu, obsažené v žalobě a odůvodněné podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“) tím, že žalovaní hrubě porušili povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť nezaplatili nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce říjen 2002 až duben 2003 a vyúčtování úhrad za rok 2001.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 18 C 88/2003-83, ve spojení s usnesením ze dne 12. 11. 2004, č. j. 18 C 88/2003-87, žalobě vůči I.. F. P. vyhověl. Vůči M. I. P. žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace, neboť nejpozději v prosinci 2002 opustila společnou domácnost, čímž zaniklo právo společného nájmu bytu žalovaných jako manželů a jediným nájemcem bytu zůstal žalovaný I. F. P.
K odvolání žalobkyně a žalovaného I. F. P. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 Co 189, 190/2005-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou M. I. P. a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným I. F. P. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalovaná potvrdila před odvolacím soudem, že v září 2000 opustila společnou domácnost, vedenou se žalovaným v předmětném bytě, a dále zjistil, že manželství žalovaných bylo ke dni 21. 9. 2004 rozvedeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo společného nájmu žalovaných k bytu zaniklo, výlučným nájemcem bytu se stal žalovaný, i když se tak stalo už v září 2000. Důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému byla nepřezkoumatelnost skutkových zjištění, na základě kterých dospěl k závěru o naplnění výpovědního důvodu, a nezbytnost přihlédnout při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi nelze odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák., ke všem rozhodným okolnostem.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 18 C 88/2003-131, a to tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky a že žalovaný je od září 2000 jejím výlučným nájemcem. Výpověď z nájmu žalovaného k bytu, obsažená v žalobě a doručená mu do vlastních rukou dne 27. 5. 2003, splňovala zákonem předepsané požadavky včetně uvedení důvodů a jde o platný právní úkon. Nájemné bylo od 1. 1. 2001 stanoveno částkou 2.497,- Kč, kterou žalovaný akceptoval. Žalobkyně sice nájemné zvýšila od 1. 7. 2001 na částku 2.597,- Kč a od 1. 7. 2002 na částku 4.607,- Kč, nebylo však prokázáno, že by navýšení nájemného bylo žalovanému oznámeno (doporučené zásilky, uložené na poště, si žalovaný nevyzvedl), a proto k němu soud prvního stupně nepřihlížel. Žalovaný hradil nájemné vždy za příslušné kalendářní čtvrtletí, a to v jeho průběhu, přičemž nájemné za období říjen 2002 až duben 2003 v částce 14.982,- Kč zaplatil až 10. 6. 2003, tj. po jeho splatnosti. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, tak byl naplněn. Oproti tomu druhý výpovědní žalobkyně neprokázala, neboť se k námitkám žalovaného k vyúčtování služeb za rok 2001 vůbec nevyjádřila. Výkon práva žalobkyně dále soud prvního stupně posoudil podle §3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl k tomu, že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní, avšak obě strany na nich mají svůj podíl viny. Příkazy žalovaného k úhradě nájemného žalobkyni (prvý ze dne 28. 11. 2002 v částce 7.491,- Kč, představující nájemné za říjen až prosinec 2002) však nebyly provedeny vinou bankovního ústavu. Žalovaný se totiž bránil tím, že banka, aniž nejprve provedla platby nájemného, ke kterým dal pokyn, převedla prostředky na účtu nad částku 4.000,- Kč podle jeho pokynu na termínovaný vklad, takže na účtu nezbylo dostatek prostředků k zaplacení nájemného. Jestliže žalovaný poté, co 27. 5. 2003 obdržel žalobu, dlužnou částku nájemného 14.982,- Kč dne 10. 6. 2003 uhradil, bylo by podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy, kdyby jinak důvodné žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 39 Co 403/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že „soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu č. 9, II. kategorie, nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 383 v Praha 6, Dr. Zikmunda Wintra, sestávajícího z haly, 2 pokojů, kuchyně, lodžie, koupelny, spíže, 2 komor a WC, o celkové podlahové výměře 112,08 m2, danou žalobkyní žalovanému ze dne 15. 5. 2003, nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15ti dnů od zajištění přístřeší“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a žalovaný při jednání odvolacího soudu dne 12. 9. 2007 k jeho dotazu uvedl, že výpisy z účtu dostával každý měsíc a bylo z nich patrno, jaké platby byly bankou provedeny. Odvolací soud konstatoval, že s nájmem je spojena povinnost platit nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Pokud žalovaný zaplatil nájemné za říjen 2002 až duben 2003 teprve 10. 6. 2003, tedy po doručení žaloby 27. 5. 2003, soud prvního stupně správně dovodil existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Platby nájemného nebyly bankovním ústavem žalovaného realizovány v důsledku převodu finančních prostředků na termínovaný vklad podle jeho pokynů, žalovaný však dostával každý měsíc výpisy z účtu a za dobu šesti měsíců předcházející podání žaloby mohl a měl zjistit, že platby uskutečněny nebyly. Jestliže se ani nepřizpůsobil jednostrannému zvýšení nájemného provedenému žalobkyní k 1. 1. 2007 podle §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvýšení nájemného a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože, jak uvedl u odvolacího soudu, nesouhlasí s jeho výpočtem, je zřejmé, že ve svém závadném jednání zcela vědomě pokračuje, a i proto není výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Jako důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci §[241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o zjištění, vycházející z jeho vyjádření, které učinil před tímto soudem, aniž byl řádně poučen a aniž mu byla poskytnuta příležitost jej upřesnit nebo vysvětlit. Zjištění není podloženo žádnými důkazy, nelze z něj vycházet. Odvolací soud také pominul, že vysvětlil, proč nesouhlasí s navýšením nájemného, a že jej včas napadl žalobou. Nemůže tedy obstát závěr, že v závadném jednání vědomě pokračuje. Prokázal také, proč nemohl zjistit, že nebyly provedeny platby nájemného za dotčená kvartální období ze všech šesti měsíčních výpisů, ale pouze ze dvou, což soudy původně akceptovaly. Odvolací soud nemohl rozhodnout za nezměněné důkazní situace opačně než soud prvního stupně a než ve svém předcházejícím rozhodnutí, v němž vysvětlil, proč považuje výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12. tohoto zákona) – dále opět jen „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl, že dovolání směřuje výslovně proti všem výrokům napadeného rozsudku. Podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není však přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný namítl, že odvolací soud neměl přihlížet ke skutečnostem, které uvedl při jednání tohoto soudu dne 12. 9. 2007, neboť se jednalo o nové skutečnosti, které byly uplatněny v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný však přehlédl, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§120 odst. 2 o. s. ř.), u nichž neplatí omezení stanovené v §205 odst. 1 o. s. ř. (srov. §205a odst. 2 o. s. ř.). Kromě toho je ze spisu zřejmé, že již při jednání soudu prvního stupně dne 1. 6. 2004 (č. l. 68), vzápětí po přednesu žalovaného, že k platbám nájemného přes jeho pokyn nedošlo vzhledem k převodu prostředků na termínovaný vklad, žalobkyně navrhla, aby žalovaný předložil všechny výpisy z účtů, poskytnuté mu bankou za dobu od října 2002 do března 2003 ke zjištění, jak často je dostával a jaký byl pohyb na účtu. V podání z 3. 10. 2005 žalobkyně navrhla výslech pracovníka peněžního ústavu, který spravoval peněžní prostředky žalovaného v letech 2002 a 2003. Žalovaný sám předložil pouze jediný výpis z účtu z ledna 2003, jím upravený, s poznámkou, že nesouvisející data byla vymazána, kterým byl proveden důkaz při jednání soudu prvního stupně dne 21. 10. 2003. Nicméně i v tomto výpisu je uvedeno, že výpisy mu byly bankou vystavovány měsíčně.
Žalovaný spatřoval vadu řízení také v tom, že odvolací soud se neřídil právním názorem, který zaujal v předchozím rozhodnutí. Odvolací soud však v rozsudku ze dne 24. 5. 2005, č. j. 16 Co 189, 190/2005-106, vyslovil právní názor ve vztahu k hodnocení otázky dobrých mravů, nikoliv že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy podle 3 odst. 1 obč. zák. Kromě toho však ze žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že odvolací soud je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012 ).
Ani další vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 1920-1921).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný mohl z výpisů z účtů, poskytovaných mu bankou jednou měsíčně, už v prosinci 2002 zjistit, že k platbě nájemného žalobkyni podle jeho příkazu z 28. 11. 2002 nedošlo, je tak logické. Z následujících měsíčních výpisů, uvádějících vždy počáteční stav účtu, pohyb na účtu (došlé a provedené platby) a konečný stav účtu, muselo být žalobci rovněž zřejmé, jaké platby a komu byly bankou provedeny.
Ohledně zvýšení nájemného žalobkyní od 1. 1. 2007 žalovaný u odvolacího soudu pouze uvedl, že je neplatí, neboť s tímto zvýšením nesouhlasí, nikoliv však důvody nesouhlasu ani to, že toto navýšení napadl žalobou u soudu.
Soudní praxe je zajedno v názoru, že i v případě výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného soud existenci výpovědního důvodu posuzuje k okamžiku doručení výpovědi a že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. za předpokladu, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný jako R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud přitom přihlíží též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod poř. č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněním na stran 425 v sešitě č. 8 časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně exitující sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyní uplatněná výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je správný. Žalovaný nezaplatil žalobkyni nájemné za dobu delší než tři měsíce nikoli v důsledku tíživé sociální situace, ale své dispozice s bankovním účtem. Dal sice bance příkaz k zaplacení nájemného žalobkyni, ten však nebyl proveden před tím, než finanční prostředky byly převedeny rovněž podle jeho příkazu na termínovaný vklad, přičemž se o této skutečnosti z výpisu z účtu dozvěděl již následující měsíc. Přesto jej k zaplacení dlužného nájemného vedlo až doručení žaloby. Zejména však nelze přehlédnout, že povinnost platit nájemné zvýšené žalobkyní podle §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. žalovaný od ledna 2007 neplnil, aniž neplatnost tohoto zvýšení napadl žalobou u soudu. Jestliže žalovaný porušoval základní povinnost nájemce platit řádně nájemné i v průběhu řízení, nelze žalobkyni ochranu jejího práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřít.
Dovolateli se nepodařilo zpochybnit prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí, a proto Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř..). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) 3.960,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu