ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2054.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2054/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce REUNION-CZ s.r.o., se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovaným 1) J. H. , a 2) N. H. , zastoupeným Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 24, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 33 C 201/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2007, č.j. 10 Co 1115/2006-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Richarda Třeštíka, advokáta se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 10. 2007, č.j. 10 Co 1115/2006-52, potvrdil rozsudek ze dne 28. 6. 2004, č.j. 33 C 201/2003-11, kterým Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „dům čp. 115 v H., pozemek č. parc. 41 o výměře 428 m2, zahradu č. parc. 39 o výměře 232 m2 a zahradu č. parc. 42 o výměře 441 m2, vše zapsané v katastru nemovitostí pro obec H., katastrální území H., na listu vlastnictví č. 168“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 1, 3 a §114b odst. 5 o.s.ř. Soud prvního stupně totiž usnesením ze dne 7. 5. 2003, č.j. 33 C 201/2003-8, žalovaným uložil, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne jeho doručení ve věci písemně vyjádřili a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznají, ve vyjádření vylíčili všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu; současně je poučil o právních následcích pro případ, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří. Usnesení bylo doručeno žalovaným do vlastních rukou dne 16. 5. 2003, k žalobě se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, a ani nesdělili důvod, který by jim ve vyjádření bránil. Jejich tvrzení, že se prostřednictvím svého zástupce k věci písemně vyjádřili, nebylo v odvolacím řízení prokázáno listinnými důkazy, jimiž odvolací soud doplnil dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítají, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §114b o.s.ř. již proto, že jeho použití je vyloučeno v řízeních uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., mezi něž spadá i řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o které se v tomto případě dle jejich názoru jedná, a to i přesto, že žalobce se formálně domáhal vyklizení. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že žalobce cituje v žalobě dvě nájemní smlouvy, které s nimi uzavřel, a v nichž je předmět nájmu výslovně označen jako byt či bytová jednotka. Rovněž namítají, že ustanovení §114b o.s.ř. je aplikovatelné pouze tam, kde to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, přičemž citují z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1109/2004. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyřešil tím „právní otázku“ jinak, než je rozhodována dovolacím soudem. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že se domáhal vyklizení předmětných nemovitostí, a že výpověď z nájmu bytu žalovaným nedal, a ani neměl v úmyslu tak učinit. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je dle jeho názoru v souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1109/2004, navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, mimo jiné i podmínka, že se žalovaní ve stanovené třicetidenní lhůtě písemně nevyjádřili k podané žalobě.
Proti tomu žalovaní především namítají, že v projednávané věci nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť se žalobce formálně domáhal vyklizení.
Z obsahu žaloby (žalobního petitu) v dané věci vyplývá, že žalobce se jejím prostřednictvím domáhal vyklizení předmětných nemovitostí (nikoliv tedy určitého konkrétního bytu) s tvrzením, že je jejich vlastníkem, a že žalovaní je užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva z 1. 6. 1994 je neplatná, a od nájemní smlouvy z 1. 4. 1992 žalovaní odstoupili.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 390/2003, usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 272/2004, ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1253/2005) je ustálena v názoru, že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů; jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Uvedené závěry lze bez dalšího použít i v projednávané věci.
Dovolatelé dále namítají, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle §114b o.s.ř.
Smyslem výzvy podle §114b odst. 1 o.s.ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§120 odst. 4 o.s.ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle §114b odst. 1 o.s.ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je – jak vyplývá z výše uvedeného – vydání usnesení podle §114b o.s.ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004 /na něž ostatně dovolatelé odkazují/). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout (protože není potřebné provádět dokazování) vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení §114b o.s.ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, nebo citované usnesení sp.zn. 21 Cdo 1109/2004).
Z uvedeného se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle §114b odst. 1 o.s.ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 779/2004).
Pokud se žalobce domáhal vyklizení žalovaných s tvrzením, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaní užívají bez právního důvodu, nelze takový spor bez dalšího považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva, ani za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu dle §114b odst. 1 o.s.ř. Předpoklad, že povaha dané věci nevylučovala postup dle §114b odst. 1 o.s.ř., je tak v souladu s výše citovanou judikaturou. Otázka, zda takový postup případně vyžadovaly okolnosti případu, nemůže mít zásadní právní význam, neboť se odvíjí od posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci, a její řešení nelze tudíž zobecnit pro potřeby širšího kontextu soudní praxe.
Dovolatelé v dovolání rovněž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Přehlédli však, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005). Ostatně dovolatelé blíže nekonkretizují, v čem tvrzenou vadu řízení spatřují, a dovolací soud se s jejich ostatními dovolacími námitkami vypořádal.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu