ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2152.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2152/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P ., zastoupeného JUDr. Stanislavou Proškovou, advokátkou se sídlem Mariánské Lázně, Nádražní nám. 299, proti žalovanému městu Mariánské Lázně, se sídlem Mariánské Lázně, Ruská 155, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Hroznatova 773, o určení nájemního práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 5/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Co 560/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Co 560/2007-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 17 C 5/2007-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem stavební parcely č. 1189/1 o výměře 2497 m2 v k. ú. a obci Mariánské Lázně, zapsané na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, že dne 11. 3. 1991 uzavřel žalobce jako nájemce a Městský úřad v Mariánských Lázních jako pronajímatel smlouvu o dočasném užívání – nájmu pozemku (dále jen „Nájemní smlouva“), označeného jako pozemek par. č. 1/12 o výměře 2.270 m2, za účelem výstavby patrových stání pro motorová vozidla, že stejní účastníci podepsali dne 26. 6. 1991 a dne 25. 7. 1991 dodatky k nájemní smlouvě (dále též „Dodatky“), že dne 21. 12. 1998 uzavřeli žalovaný jako pronajímatel a žalobce jako nájemce dohodu o narovnání (dále též jen „Dohoda o narovnání“), jejímž účelem bylo narovnat právní vztahy vyplývající z Nájemní smlouvy, že se v ní mimo jiné dohodli, že tam, kde se v Nájemní smlouvě hovoří o pronajímateli Městském úřadu v Mariánských Lázních, jde vždy o město Mariánské Lázně, že nájemce pozemku je oprávněn převést práva a povinnosti nájemce na společnost PARKING CENTRUM, a.s., a dále v něm upřesnili předmět nájmu tak, že jde o předmětný pozemek. Rovněž vzal za prokázáno, že Městské zastupitelstvo Mariánské Lázně projednalo na svém zasedání konaném dne 14. 2. 1991 postup při uzavírání smluv, týkajících se dispozice s majetkem svěřeným Městskému úřadu Mariánské Lázně. Soud prvního stupně na tomto skutkovém podkladě – poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. – dospěl k závěru, že Nájemní smlouva je s ohledem na ustanovení §38 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu uzavřenou nezpůsobilým subjektem, když na straně pronajímatele vystupoval Městský úřad Mariánské Lázně, který nemá právní subjektivitu ani způsobilost k právním úkonům. Právní subjektivitu má totiž město jako veřejnoprávní korporace dle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, platného v době uzavření Nájemní smlouvy. Absolutní neplatnost Nájemní smlouvy nemohlo zhojit ani usnesení Městského zastupitelstva Mariánské Lázně (neboť řeší pouze dispozici s majetkem svěřeným městskému úřadu), ani Dohoda o narovnání. Konstatoval, že předpokladem dohody o narovnání podle §585 obč. zák. je existence dosavadního (původního) závazku, jenž se v rozsahu sjednaného narovnání nahrazuje závazkem novým. V dané věci nepřichází v úvahu ani narovnání sjednané v dobré víře (§586 odst. 2 obč. zák.), neboť se týká situace, kdy strany při narovnání vycházely z domnělého práva jedné strany, byť neexistovalo; v dané věci se však jedná o „neexistující právo na základě dvoustranného právního úkonu“. Uvedený stav by bylo možno napravit pouze uzavřením nové nájemní smlouvy, k čemuž však nedošlo. Neshledal důvodnou námitku, že soud je v dané věci vázán právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 323/2006, přičemž poukázal na to, že v uvedeném rozhodnutí nebyla věcně řešena otázka (ne)existence nájemního vztahu mezi účastníky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Co 560/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že určil, že žalobce je nájemcem předmětného pozemku; rovněž jej změnil ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně s tím, že jeho skutkové závěry nedoznaly v odvolacím řízení žádných změn, a proto nebylo nutné jím provedené důkazy opakovat nebo dokazování doplnit. Přisvědčil i jeho závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a že Nájemní smlouva je absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že dohodou o narovnání lze upravit i práva, která zde předtím nebyla, přičemž není rozhodné, z jakého důvodu neexistovala (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001 a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Dále konstatoval, že Dohodu o narovnání je třeba hodnotit komplexně, a v návaznosti na to, co jí chtěli účastníci sledující tehdy shodné zájmy upravit. Za situace, kdy nebylo možné provést nápravu neplatné Nájemní smlouvy Dohodou o narovnání, jak dovodil soud prvního stupně, je třeba zabývat se otázkou, zda nedošlo k uzavření nové smlouvy o nájmu pozemku. Vyjádřil přesvědčení, že se tak pro případ neplatnosti Dohody o narovnání stalo. Tato dohoda byla uzavřena písemně a obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu předmětného pozemku; není rozhodující, že některá ujednání jsou obsažena v Nájemní smlouvě, pokud se na ni odvolává. Odvolací soud uzavřel, že žalobce je nájemcem předmětného pozemku, a že žaloba je důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž výslovně označil uplatněné dovolací důvody. Namítá, že identická věc již byla pravomocně vyřešena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 17 C 4/2006, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 12 Co 323/2006, neboť v uvedeném řízení bylo rozhodováno „o určení existence závazkového vztahu“, což je totožné s tímto řízením „o určení práva nájmu“, a že je tudíž dána překážka věci zahájené, popř. pravomocně posouzené. Dále poukazuje na to, že Dohodu o narovnání uzavřel pouze za předpokladu, že žalobce již převedl veškerá práva a povinnosti nájemce na společnost PARKING CENTRUM, a. s., tak, jak to v ní bylo uvedeno, a jak to žalobce svým podpisem na ní potvrdil; nebýt tvrzeného převodu, žalovaný by Dohodu o narovnání neuzavřel. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými okolnostmi nezabýval, stejně jako tím, že žalobce nebyl při uzavírání Dohody o narovnání v dobré víře. Z toho dovozuje, že neexistující nájemní právo žalobce k pozemku nemohlo být touto dohodou narovnáno ani dodatečně „právně vytvořeno“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle vyvracel jednotlivé dovolací námitky a navrhl, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Námitkou, že ve věci je s ohledem na řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 4/2006 dána překážka věci zahájené, resp. rozhodnuté, uplatňuje dovolatel vadu řízení uvedenou v §229 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Je třeba konstatovat, že se sice v obou případech jedná o řízení s totožnými účastníky, není však dán stejný předmět řízení, jak se mylně domnívá dovolatel, neboť ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 4/2006 (zahájené dne 3. 1. 2006) se žalobce domáhal určení platnosti Nájemní smlouvy, zatímco v nyní projednávané věci (zahájené 4. 1. 2007) se domáhá, aby bylo určeno, že je nájemcem předmětného pozemku. Nehledě na to, žaloba ve věci sp. zn. 17 C 4/2006 byla označeným rozsudkem ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 12 Co 323/2006 (dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1368/2007), pravomocně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nikoliv z důvodů věcných. Je tedy zřejmé, že překážka věci rozhodnuté (překážka litispendence s ohledem na pravomocné skončení věci vedené pod sp. zn. 17 C 4/2006 ke dni 11. 10. 2006 nepřicházela v úvahu) není dána. Protože jiné obligatorně posuzované vady nebyly namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na dostatečně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně a dokazování nedoplnil. Dospěl přitom – na rozdíl od něho – k závěru, že účastníci uzavřeli novou smlouvu o nájmu předmětného pozemku, a to v podobě Dohody o narovnání. Závěr o uzavření nové smlouvy však nutně předpokládá existenci skutkových zjištění o obsahu vůle smluvních stran daného právního úkonu (učiněných případně i za pomoci jeho výkladu – 35 odst. 2 obč. zák.), tj. o tom, zda jejich vůle skutečně směřovala k učinění takovéhoto právního úkonu. Odvolací soud však v tomto směru žádná skutková zjištění neučinil a nepřihlédl ani k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, resp. jež vyšly v řízení najevo (např. tvrzení žalovaného o důvodech, které jej vedly k uzavření Dohody o narovnání, o omylu vyvolaném žalobcem a o nedostatku jeho dobré víry – viz vyjádření k žalobě na č. l. 32, 33, vyjádření zástupce žalovaného při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 4. 9. 2007 na č. l. 48, obsah Dohody o narovnání). Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli novou smlouvu, nemá oporu v provedeném dokazování, a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení otázky, k čemu směřovala vůle účastníků Dohody o narovnání, neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených neúplných a tudíž nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že tato dohoda je novou smlouvou o nájmu předmětného pozemku, a že žalovaný je jeho nájemcem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu