ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2326.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2326/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. K. K. , zastoupeného JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem se sídlem Šternberk, Potoční 36, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem Olomouc, Horní náměstí 1, zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 15 C 202/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2007, č.j. 12 Co 338/2007-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č.j. 15 C 202/2006-79, určil, že výpověď z nájmu žalobce k bytu č. 5 (bytové jednotce č. 554/5), sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, nacházejícímu se v 1. patře domu č.p. 556, č.p. 554 v k.ú. N. S. u O. na ulici Trnkova 22, O. (dále „předmětný byt“), datovaná dnem 30. 5. 2006, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal zejména za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že žalobce, jeho výlučný nájemce (a to na základě rozhodnutí Posádkové správy v Olomouci o přivolení k výměně vojenského bytu ze 1. 7. 1986 a dohody o užívání bytu ze dne 4. 7. 1986) jej nikdy neužíval, že v něm bydlela a dosud bydlí jeho bývalá manželka D. K. (dříve K.) se svou rodinou, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2004, č.j. 15 C 54/98-237, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 2. 2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, jí byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvality a méně vybavený než je vyklizovaný byt, popř. i byt mimo obec, že žalobce má zájem předmětný byt užívat, že dopisem ze dne 12. 4. 2006 nabídl D. K. volné pronájmy tří bytů, jejichž vhodnost však zpochybnila, že dne 15. 10. 2004 uzavřel s žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu bytu č. 5 o jednom pokoji s kuchyňským koutem a s příslušenstvím v přízemí domu na adrese O., Balbínova 5 (dále jen „byt v Balbínově ulici“), který dosud užívá, a to společně se svou manželkou Z. K., jejich dcerou a vnučkou, že se jedná o bezbariérový byt, že žalobce je osobou zdravotně postiženou, je imobilní a pohybuje se pouze s pomocí jiných osob, a že odmítl návrh žalovaného, aby nájem jednoho z bytů ukončil dohodou. Dále vzal za zjištěno, že žalovaný dopisem ze dne 30. 5. 2006 dal žalobci výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“) s odůvodněním, že má dva nebo více bytů a lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, že Výpověď obsahovala poučení o možnosti podat žalobu na její neplatnost i závazek žalovaného jako pronajímatele zajistit žalobci přístřeší, a že byla doručena žalobci 1. 6. 2006. Soud prvního stupně – poté, co dovodil, že Výpověď obsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti – posuzoval její platnost z hlediska věcného, tj. z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu. Konstatoval, že žalobce byl ke dni dání výpovědi z nájmu bytu i ke dni rozhodování soudu nájemcem dvou bytů (vedle předmětného bytu rovněž i bytu v Balbínově ulici) a dále se zabýval otázkou, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze byt v Balbínově ulici. Přitom vycházel především z toho, že žalobce má zájem užívat předmětný byt, že však s ohledem na vzájemné napjaté vztahy s D. K. je zcela vyloučeno, aby jej užíval společně s ní a s jejím současným manželem, a že má tudíž možnost užívat pouze byt v Balbínově ulici, který je sice bezbariérový, avšak s přihlédnutím k jeho velikosti a k počtu osob v něm bydlících, je pro něj a jeho rodinu zcela nevyhovující. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) není naplněn „pro faktickou i právní nemožnost“ užívat předmětný byt (neboť jej na základě práva na bydlení užívá D. K.), a že Výpověď je proto neplatná. Spekulativní úmysl žalobce získat předmětný byt pro svou dceru, na nějž poukazoval žalovaný, nebyl prokázán. Odvolací soud neshledal – z důvodů uvedených v rozhodnutí – důvodnou ani námitku žalovaného, že je v rozporu s pravidly pro přidělování městských bytů i v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce byl výlučným nájemcem dvou bytů.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č.j. 12 Co 338/2007-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil rovněž jeho právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod není dán, neboť žalobce dlouhodobě užívá podle současné reálné možnosti pouze jeden byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn, a namítá, že zejména v době, kdy je akcentována otázka tržního nájemného ve srovnání s nájemným regulovaným, a kdy tržní ceny bytů dosáhly závratné výše, nelze tento názor akceptovat. Uvádí, že žalobce zcela účelově odmítl provést volbu, který z nájemních vztahů ukončí dohodou a že vzhledem k tomu, že předmětný byt s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže užívat, hodlá se tak na účet dovolatele bezdůvodně obohatit tím, že usiluje o odkoupení předmětného bytu. Namítá, že na žalobci lze spravedlivě požadovat, aby užíval byt pouze jeden, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že předmětný byt nikdy neužíval, neměl v něm své věci a nikdy za něj neplatil nájemné, a že napadeným rozhodnutím mu bylo upřeno realizovat své vlastnické právo tak, aby v předmětném bytě bydlel pouze oprávněný nájemce. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje rovněž dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním závěru, že na žalobci nelze ve smyslu §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybnil.
Podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3407/2007, a ze dne 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že pro posouzení existence výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. je i nadále využitelná dosavadní judikatura ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“).
V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002), podle kterého ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou patří – s ohledem na použitý pojem „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvedené pojmy je třeba posuzovat především z objektivního hlediska s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jde především tehdy, jestliže nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště, apod.
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů. Uvedené ustanovení je třeba vykládat a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); přitom je zároveň nutno respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu nájemcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1480/2004). O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jde např. i tehdy, nemůže-li nájemce jeden ze dvou bytů užívat proto, že k němu svědčí jiné osobě tzv. právo na bydlení do zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2911/2005).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dovodil, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (v Balbínově ulici), neboť v užívání předmětného bytu mu brání existence práva na bydlení svědčící jeho bývalé manželce, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou. Při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč.zák. nelze totiž respektovat pouze oprávněné zájmy pronajímatele (na něž klade důraz dovolatel), ale i oprávněné zájmy nájemce.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu