ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2470.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2470/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem Brno, Minská 38, proti žalovaným 1) M. K ., a 2) B. S ., o zaplacení částky 49.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 287/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2008, č. j. 12 Co 628/2007-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce domáhal zaplacení částky 49.347,- Kč s příslušenstvím, z čehož částka 25.347,- Kč představuje náklady vynaložené na vyklizení odpadu z nemovitostí užívaných žalovanými a částka 24.000,- Kč ušlý zisk (nájemné za září a listopad 2005).
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 28 C 287/2006-257, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 47.412,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části (tj. ohledně částky 1.935,- Kč s příslušenstvím) řízení – pro zpětvzetí žaloby – zastavil (výrok II.), a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce (směřujícímu proti výrokům I. a III.) Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 2. 2008, č. j. 12 Co 628/2007-283, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2005 (dále jen „Kupní smlouva“) žalovaní prodali žalobci budovu č. p. 39, stavební parcelu, na níž je postavena a zahradu, vše v k. ú. Černovice (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), že právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí nastaly ke dni 5. 10. 2005, že účastníci si v Kupní smlouvě mimo jiné dohodli, že „prodávající se zavazují ke dni předání vyklidit převáděné nemovitosti tak, aby bylo umožněno jejich řádné a nerušené užívání“, že k předání nemovitostí došlo již v červnu 2005, kdy byly žalobci odevzdány klíče, že nejméně od srpna 2005 do nich žalovaní neměli přístup, ledaže by jim žalobce poskytl součinnost, že účastníci se ústně dohodli, že pokud žalovaní v nemovitostech ponechají víno a další hodnotné věci, nemusí je vyklidit vůbec, že však nejcennější věci včetně vína odvezli, a že nemovitosti byly tudíž vyklizeny pouze zčásti. Přisvědčil rovněž jeho závěru, že nebylo prokázáno, zda a jaký odpad (tj. zda ten, jež tam měli zanechat žalovaní nebo stavební odpad v důsledku stavebních prací prováděných žalobcem), odvezený svědkem M. (který vystavil žalobci fakturu na zaplacení částky 25.347,- Kč za likvidaci domovního odpadu ve dnech 1. 10. - 15. 10. 2005) na skládku v Ž., neboť dle sdělení provozovatele skládky automobil svědka M. v tvrzeném období od 1. do 15. 10. 2005 na skládku nedorazil, a zda žalobce svědkovi tvrzenou částku skutečně zaplatil. Dále vzal za zjištěno, že žalobce jako pronajímatel uzavřel dne 1. 10. 2005 se společností TALDAR s. r. o. jako nájemcem smlouvu o nájmu nemovitostí (dále též „Nájemní smlouva“), že uvedená společnost, jejímž jednatelem a jediným společníkem je žalobce, se zavázala platit nájemné ve výši 12.000,- Kč měsíčně, a že žalobce ve smlouvě prohlásil, že nemovitosti jsou schopné řádného užívání. Na tomto skutkovém podkladě odvolací soud dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že žalobě nelze vyhovět, a to pokud jde o nárok na náhradu nákladů spojených s odvozem odpadu z toho důvodu, že žalobce neprokázal, že tvrzené náklady skutečně vynaložil, a pokud jde o nárok na náhradu ušlého nájemného proto, že Nájemní smlouva ze dne 1. 10. 2005, uzavřená v době, kdy žalobce ještě nebyl vlastníkem nemovitostí, je absolutně neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že v otázce dohody o vyklizení nemovitostí „bagatelizoval“ ujednání obsažené v Kupní smlouvě, a zabýval se ústně uzavřenou dohodou účastníků o vyklizení, že v rozporu se skutkovým stavem přihlédl k tvrzení žalovaných, že nemovitosti nemohli vyklidit, protože od nich neměli klíče, a že Nájemní smlouvu považoval za absolutně neplatnou. Namítá, že uvedené závěry jsou zcela v rozporu s provedeným dokazováním a že soud měl s ohledem na rozporné svědecké výpovědi vycházet z písemné dohody obsažené v Kupní smlouvě a z toho, že žalovaní svůj závazek z ní vyplývající nesplnili. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní neměli přístup do nemovitostí, a poukazuje na to, že zcela odporuje provedenému dokazování, z něhož vyplynulo, že žalovaní si z nemovitostí odvezli část věcí, a že žalobce byl připraven jim klíče kdykoliv vydat, že jej však o to nikdy nežádali. Dále uvádí, že Nájemní smlouva je dle jeho názoru smlouvou platnou a účinnou, a že jeho nárok na zaplacení nájemného je po právu. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. února 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel, který výslovně neoznačuje otázku zásadního právního významu, vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Nájemní smlouva je neplatná, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, uveřejněném pod C 257 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil názor (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v dané věci), že právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, je neplatný pro nemožnost plnění. Přitom se jedná o absolutní neplatnost právního úkonu, jež působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc). Vadu způsobující neplatnost proto nelze následně zhojit (ani podepsáním dodatků ke smlouvě) a takový právní úkon nemůže být konvalidován. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy je tak v souladu s ustálenou judikaturou.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který jej vedl k zamítnutí žaloby na zaplacení nákladů vynaložených na vyklizení odpadu z nemovitostí. Činí tak však prostřednictvím námitek, směřujících proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu