ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2486.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2486/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B E S s.r.o. , se sídlem v Benešově, Sukova 625, IČ: 43792553, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti žalované České republice – Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ: 42196451, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu o nájmu pozemků, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 162/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 162/2006-151, a Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2010, č. j. 28 Co 117/2010-180, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 162/2006-151, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2010, č. j. 28 Co 117/2010-180, se odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o nájmu vyjmenovaných pozemků v tam uvedeném znění.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) usnesením ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 7 C 162/2006-150, řízení přerušil s odůvodněním, že účastnice přerušení řízení shodně navrhly a soud uvedenému návrhu vyhověl, neboť se nepříčí účelu řízení (§110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř. před novelou“).
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 162/2006-151, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení účastnic. Citované usnesení odůvodnil konstatováním, že řízení bylo přerušeno podle §110 o. s. ř. před novelou a že návrh na pokračování v řízení nebyl podán do jednoho roku (§111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. března 2010, č. j. 28 Co 117/2010-180, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Odvolací soud především konstatoval, že v dané věci bylo řízení přerušeno (usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 7 C 162/2006-150) podle §110 o. s. ř. před novelou, aniž to účastnice řízení ve skutečnosti navrhly, a že toto pochybení soudu prvního stupně bylo napravitelné v odvolacím řízení, avšak odvolání proti uvedenému usnesení nebylo podáno. Dále uvedl, že za této situace je zapotřebí vycházet z toho, že řízení bylo přerušeno podle §110 o.s.ř. před novelou; nebyl-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud prvního stupně správně řízení zastavil podle §111 odst. 3 o. s. ř.
Proti usnesením soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (v daném případě proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 162/2006-151, které bylo rovněž dovoláním napadeno). Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. prosince 2009, č. j. 7 C 162/2006-151, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 5. března 2010, č. j. 28 Co 117/2010-180. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé. Takovým usnesením však není usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1963/2008 – uzavřít, že není přípustné dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř.
Není-li proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové specifikace. Zbývá dodat, že nápravy se lze v daném případě domáhat jen cestou žaloby pro zmatečnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu