ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3089.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3089/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně H & S realitní kancelář, a. s. , se sídlem v Praze 1, U obecního dvora 802/8, IČ: 25382837, zastoupené Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Praze – Karlíně, Pobřežní 620/3, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému JUDr. Petrem Pyšným, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Občanská 18, o zaplacení částky 11.625.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 82/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2008, č. j. 11 Co 327/2008-149, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 11.625.000,- Kč z titulu náhrady škody (podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) v podobě zisku, který jí měl ujít z důvodu zmaření jejího podnikatelského záměru podnajímat v období od 1. července 2002 do 1. dubna 2010 nebytové prostory v „obchodním domě CRAMER, nacházejícím se na pozemku parc. č. 115/6 v k. ú. Moravská Ostrava“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“). Žalobu odůvodnila tvrzením, že ohledně předmětné nemovitosti uzavřela dne 31. března 2000 s obchodní společností NABEX spol. s r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Čs. exilu 475 (dále jen „jmenovaná společnost“), jako pronajímatelkou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) s nájemním poměrem na dobu určitou od 1. dubna 2000 do 1. dubna 2010, že „v důsledku přechodu vlastnického práva“ za trvání nájemního poměru vstoupil žalovaný do právního postavení pronajímatele nemovitosti ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. a že žalovaný jako pronajímatel zmařil její podnikatelský záměr tím, že porušil povinnost udržovat předmět nájmu (nemovitost) ve stavu způsobilém ke smluvenému, resp. obvyklému účelu užívání. Z tohoto důvodu byla nucena od nájemní smlouvy odstoupit, v důsledku čehož jí vznikala škoda v částce 125.000,- Kč měsíčně a za žalované období 93 měsíců jde o škodu v celkové výši 11.625.000,- Kč.
Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 63 C 82/2005-108, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11.625.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 11 Co 327/2008-149, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po opakování dokazování v odvolacím řízení přečtením listin (viz protokol o odvolacím jednání ze dne 16. prosince 2008) vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 31. března 2000 uzavřely jmenovaná společnost jako pronajímatelka a žalobkyně (tehdy podnikající pod obchodní firmou CS-Ostravská realitní, a.s.) jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. dubna 2000 do 1. dubna 2010 a že jmenovaná společnost byla v té době zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětné nemovitosti. Dále zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 13. června 1997 se žalovaný domáhal proti jmenované společnosti určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti, že jmenovaná společnost v řízení (v podání došlém Okresnímu soudu v Ostravě dne 10. listopadu 1999) připustila, že „předmětnou nemovitost nabyla na základě neplatné kupní smlouvy“, a že dne 28. prosince 2000 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. června 2000, č. j. 23 C 188/97-34, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalovaný. Vzal rovněž za zjištěno, že RSDr. L. J., který jako jednatel za jmenovanou společnost uzavíral nájemní smlouvu, působil v době od 6. října 1997 do 27. srpna 1998 také jako člen dozorčí rady žalobkyně.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v době uzavření nájemní smlouvy nebyla jmenovaná společnost v dobré víře, že jí nemovitost patří, a nebyla tudíž jejím oprávněným držitelem ve smyslu §130 obč. zák. Jelikož – na rozdíl od soudu prvního stupně – nepřikládal žádný právní význam dobré víře žalobkyně, o níž měl navíc vzhledem ke shora uvedenému personálnímu propojení jmenované společnosti a žalobkyně (viz osoba RSDr. L. J.) důvodné pochybnosti, uzavřel, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobkyně nemohla být nájemkyní předmětné nemovitosti a nemohla tudíž mít práva odpovídající povinnostem pronajímatele (viz §664 obč. zák.). Kromě toho rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. června 2000, č. j. 23 C 188/97-34, bylo pouze deklarováno již existující vlastnické právo žalovaného k předmětné nemovitosti. I kdyby tedy žalobkyni platně vzniklo nájemní právo k předmětné nemovitosti, nelze – s přihlédnutím k uvedenému – uvažovat o změně vlastnictví k pronajaté věci za trvání nájemního poměru a o vstupu žalovaného do právního postavení pronajímatele (a tudíž ani o nesplnění povinností, které pronajímatel ze zákona má) ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. Poté odvolací soud uzavřel, že s ohledem na uvedené nelze ve vztahu k žalovanému uvažovat o porušení povinností pronajímatele, v důsledku čehož měla být žalobkyni způsobena škoda, jejíž náhrady se v dané věci domáhala; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnila úvahu odvolacího soudu, že lze pochybovat o její dobré víře s ohledem na její personální propojení se jmenovanou společností. Měla za to, že odvolací soud „místo logických závěrů podložených provedenými důkazy se své závěry snaží podložit spekulacemi a dohady“ . Na podporu tohoto názoru uvedla, že nelze přehlédnout značný časový odstup mezi ukončením členství RSDr. J. v její dozorčí radě (27. srpna 1998) a datem „tvrzené ztráty dobré víry“ (9. listopad 1999), přičemž RSDr. J. jako člen dozorčí rady nemusel mít ani vědomost o okolnostech vlastnictví předmětné nemovitosti. Dále namítla, že „soud by měl zejména zkoumat dobrou víru při uzavření nájemní smlouvy … u nájemce“ . Přitom zdůraznila, že při uzavírání nájemní smlouvy vycházela ze zápisu v katastru nemovitostí, kde byla jmenovaná společnost uvedena jako vlastník předmětné nemovitosti, a pokračovala, že následné chování žalovaného jako nového pronajímatele její dobrou víru ještě posílilo. Měla za to, že připuštění názoru, podle něhož by se žalovaný mohl chovat jako pronajímatel po dobu požívání peněžitých úhrad v podobě sjednaného nájemného a v okamžiku, kdy by se mu již nájemní vztah tzv. „nehodil“, by se zprostil závazků z nájemní smlouvy poukazem na její neplatnost, by znamenalo popření institutu dobré víry jako takového a oslabení institutu ochrany práv nabytých v dobré víře. V této souvislosti odkázala na právní názory obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod č. 307/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že „nabyvatelé nemohou přijít o vlastnické právo k převáděnému majetku, jestliže v době uzavření kupní smlouvy č. 2 byli (jako kupující) se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře o tom, že zde není důvod, pro který by některá ze smluvních stran kupní smlouvy č. 1 mohla od kupní smlouvy č. 1 účinně odstoupit“ . Vyjádřila přesvědčení, že ačkoli se v citovaných rozhodnutích jedná o posouzení účinků dobré víry na nabytí vlastnického práva, je nutno výkladem per analogiam dospět k závěru, že dopadají také na případ „nabytí práv z nájemní smlouvy uzavřené mezi nevlastníkem, který o vlastnictví předmětu nájmu přišel výrokem rozsudku na základě určovací žaloby“ . Dodala, že na tom nemůže nic změnit ani výrok rozsudku soudu „s účinky ex-tunc na vlastnické právo k předmětu nájmu“ , neboť ten nezavazuje třetí osoby odlišné od účastníků řízení o určení vlastnického práva. Konečně namítla, že „jednání žalovaného jako předpoklad odpovědnosti za škodu by mělo být hodnoceno přinejmenším jako úmyslné chování proti dobrým mravům, tedy jako způsobilý předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu“ . V této souvislosti uvedla, že žalovaný „se nejen sám prohlásil za osobu, která vstoupila do práv a povinností jako pronajímatel …, ale také dodatkoval nájemní smlouvu, fakturoval a přijímal nájemné a také částečně udržoval pronajaté prostory …“. Podle jejího mínění z důkazů provedených soudem prvního stupně (ze zápisů z jednání Rady města) také vyplývá zřejmý úmysl žalovaného jednat k její škodě, tedy odstranit nemovitost bez ohledu na její postavení „nájemce“ . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se „v procesním stanovisku k dovolání“ ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv.
Nezbytným předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněným porušením právní povinnosti (§420 obč. zák.) je rovněž existence právní povinnosti stíhající škůdce v okamžiku jejího porušení. Neměl-li škůdce určitou právní povinnost, nemohl se – logicky vzato – ani dopustit jejího porušení.
V posuzovaném případě měla být porušena povinnost vyplývající z nájemního poměru k věci (§663 a násl. obč. zák.), která je právním předpisem (ustanovením §664 obč. zák.) uložena pronajímateli; proto je v daném sporu rozhodující mimo jiné posouzení (předběžné) otázky, zda žalovaný byl v postavení pronajímatele předmětné nemovitosti v době tvrzeného porušení právní povinnosti udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém smluvenému, případně obvyklému užívání (§664 obč. zák.). Odvolací soud dospěl především k závěru, že – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – je nájemní smlouva absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobkyně nemohla být nájemkyní předmětné nemovitosti a nemohla tudíž mít práva odpovídající povinnostem pronajímatele – viz §664 obč. zák. (dále jen „první právní názor“). Lze jen dodat, že absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Nad rámec prvního právního názoru pak navíc dovodil, že žalovaný nemohl – ani za případného vzniku nájemního poměru – vstoupit do postavení pronajímatele předmětné nemovitosti rovněž proto, že nedošlo – za trvání domnělého nájemního poměru – ke změně vlastnictví k pronajaté věci ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák.; žalovanému totiž bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. června 2000, č. j. 23 C 188/97-34, pouze deklarováno již existující vlastnické právo k nemovitosti (dále jen „druhý právní názor“).
Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelka prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. napadla správnost pouze prvního právního názoru (skutkovými námitkami zpochybňujícími skutkový závěr o personálním propojení jmenované společnosti a žalobkyně a dále námitkami, jimiž brojila proti závěrům odvolacího soudu o právní bezvýznamnosti, resp. neexistenci její dobré víry při uzavírání nájemní smlouvy). Správnost druhého právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna, a tento právní názor tudíž musí obstát již proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k prvnímu právnímu názoru, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť to nemůže mít žádný vliv na celkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný neměl povinnost udržovat předmětnou nemovitost ve stavu způsobilém ke smluvenému a ani k obvyklému užívání (proto, že nevstoupil do právního postavení pronajímatele /a nebyl ani účastníkem nájemní smlouvy/), a nemohl se proto dopustit jednání, kterým měla být žalobkyni způsobena škoda, jejíž náhrady se – s odkazem na ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. – v dané věci domáhala.
K dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že „jednání žalovaného jako předpoklad odpovědnosti za škodu by mělo být hodnoceno přinejmenším jako úmyslné chování proti dobrým mravům, tedy jako způsobilý předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu“ , lze uvést následující. Rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu §79 odst. 1 o.s.ř. obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Současně nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný z titulu náhrady škody zaplatil částku 11.625.000,- Kč. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o.s.ř.), jakož i v průběhu řízení učiněných skutkových tvrzení, měla uvedená škoda vzniknout v důsledku toho, že žalovaný (pronajímatel předmětné nemovitosti) neudržoval předmět nájmu (nemovitost) ve stavu způsobilém ke smluvenému a ani obvyklému užívání a že v důsledku toho byla žalobkyně (nájemkyně nemovitosti) nucena od nájemní smlouvy odstoupit, čímž jí vznikla škoda v podobě zisku ušlého z důvodu zmaření jejího podnikatelského záměru podnajímat v období od 1. července 2002 do 1. dubna 2010 nebytové prostory v předmětné nemovitosti. Dovolací soud – s přihlédnutím k uvedenému – zastává názor, že ohledně uvedené částky šlo v žalobě o nárok na náhradu škody vycházející z porušení právní (smluvní) povinnosti, který bylo možné podřadit jedině pod hypotézu §420 obč. zák. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí, posuzoval-li uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody způsobené porušením právní povinnosti. Přitom vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, učiněná skutková tvrzení a ani následně zjištěný skutkový stav mu jiný postup ani nedovoloval; zejména výsledky provedeného dokazování mu bez dalšího (tj. bez další procesní aktivity žalobkyně v daném sporném řízení a v závislosti na tom také bez dalšího dokazování) neumožnily podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení. To zvlášť platí pro okolnosti zdůrazňované v dovolání, že žalovaný „se nejen sám prohlásil za osobu, která vstoupila do práv a povinností jako pronajímatel …, ale také dodatkoval nájemní smlouvu, fakturoval a přijímal nájemné a také částečně udržoval pronajaté prostory …“ a pojal úmysl nemovitost odstranit. Nelze ani přehlédnout, že uvedené okolnosti, z nichž dovolatelka usuzovala na úmyslné jednání žalovaného proti dobrým mravům jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §424 obč. zák., uvedla v příčinnou souvislost se vznikem tvrzené škody až v dovolání. Tím ovšem v dovolání uplatnila tzv. „skutkové novoty“, neboť otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněné pod C 1025 ve svazku 14 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. z 25. července 2007, sp. zn. 25 Cdo 2054/2005, či z 31. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 2799/2008). Přehlédla však, že v dovolacím řízení jsou takovéto novoty ve smyslu §241a odst. 4 o.s.ř. nepřípustné (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Za této situace nelze úspěšně namítat, že jednání žalovaného „mělo být hodnoceno přinejmenším jako úmyslné chování proti dobrým mravům“ .
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal vzhledem k tomu, že za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva nelze pokládat náklady vzniklé v souvislosti se sepsáním „procesního stanoviska“ k dovolání, v němž se žalovaný omezil na pouhé stručné konstatování, že uplatněné dovolací důvody nejsou dány a že jsou správné skutkové i právní závěry odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu