ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3282.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3282/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S. , zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované PhDr. Z. S. , zastoupené JUDr. Vladimírem Seilerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 154/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2007, č. j. 18 Co 195/2007-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.655,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta se sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou 11. 7. 2006 domáhal, aby mu žalovaná jako nájemkyně bytu, nacházejícího se v jeho domě, zaplatila částku 36.000,- Kč s příslušenstvím, představující „poplatek“ 1.000,- Kč měsíčně za předcházející tři roky, kdy byt užívala pro účely podnikání na základě živnostenského oprávnění (školící činnost v oblasti marketingu). Přitom se v nájemní smlouvě z 1. 4. 1993 zavázala, že bez souhlasu pronajímatele nebude v bytě podnikat.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze 7. 9. 2007, č. j. 18 Co 195/2007-50, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) z 22. 1. 2007, č. j. 5 C 154/2006-30, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupený, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je založeno na skutkovém zjištění, že žalovaná v roce 1999 pozastavila provozování své živnosti a v roce 2006 bylo živnostenské oprávnění na její žádost zrušeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozhodném období žalovaná podnikatelskou činnost v předmětném bytě nevykonávala, neboť výkonem této činnosti není ani uvedení bytu jako místa podnikání. Žalovaná tak nebyla povinna žádat o souhlas pronajímatele. Dovolatel namítá, že výkonem podnikatelské činnosti je i uvedení bytu jako místa podnikání a že žalovaná částka mu měla být přisouzena z titulu bezdůvodného obohacení žalované.
Právní závěr odvolacího soudu, že pouhé uvedení bytu jako sídla nebo místa podnikání nelze hodnotit jako výkon podnikatelské činnosti v bytě, je v souladu s judikaturou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3883/2007, a usnesení Ústavního soudu ze 17. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1343/09, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí). Ústavní soud konstatoval, že „pro danou věc je rozhodující posouzení, k jakým účelům byl nájemní byt užíván, tedy zda nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován, a že pouhé umístění sídla podnikání do nájemního bytu, byť bez souhlasu pronajímatele, nepředstavuje porušení povinností nájemce vyplývajících z nájemního vztahu, pokud je byt užíván v souladu se svým účelem; existují profese (např. spisovatel, účetní, překladatel apod.), které jsou běžně vykonávány v domácnosti, aniž by bylo zapotřebí pro ně mít speciální provozovnu, výše uvedenou skutečností (administrativním umístěním sídla podnikání) tedy nemohlo být vlastnické právo stěžovatele nikterak dotčeno a za situace, kdy v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by v předmětném nájemním bytě nájemce živnost fakticky provozoval, jsou úvahy stran možného bezdůvodného obohacení bezpředmětné“.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §2 odst. 1, §3 bodu 4. a odst. 3, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 3.355,- Kč, a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem 3.655,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu