ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.380.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 380/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. V. M. , a b) JUDr. J. O. , proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Karolem Stome, advokátem se sídlem Praha 4, Lopatecká 18, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 331/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2008, č. j. 51 Co 377/2007-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, č.j. 11 C 331/2004-162, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 6. 2007, č.j. 11 C 331/2004-167 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 15. 4. 2005, č.j. 11 C 331/2004-68, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č.j. 51 Co 338/2005-86, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 5 ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 55, v k.ú. V., v P., ulice Francouzská č.o. 52 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit do 15 dnů po poskytnutí přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vzal zejména za zjištěno, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu, a že žalovanému, užívajícímu předmětný byt na základě dohody o užívání bytu ze dne 30. 7. 1991, byla dne 30. 9. 2004 doručena žaloba obsahující výpověď z nájmu bytu, odůvodněná hrubým porušováním povinností vyplývajících z nájmu bytu, spočívajícím v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s nájmem bytu za dobu delší než tři měsíce (dále též „Výpověď“). Soud prvního stupně – poté, co na základě podlahové plochy bytu zjištěné ze znaleckého posudku Ing. J. D. určil výši nájemného podle §5 a násl. vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve spojení s výměry Ministerstva financí citovanými v odůvodnění rozsudku – dospěl k závěru, že ke dni doručení Výpovědi dlužil žalovaný na nájemném částečně za březen a zcela za duben až srpen 2004, jakož i na zálohách za služby za „osm měsíců roku 2004“. Uzavřel, že tím naplnil výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. ( dále jen „obč.zák.“). Neshledal, že by přivolení k výpovědi bylo v daném případě v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), a vzhledem k tomu, že se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi, vázal jeho povinnost k vyklizení toliko na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč.zák.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 6. 2008, č.j. 51 Co 377/2007-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shledal jeho rozsudek věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí „trpí vadami, zejména podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. a dále z důvodu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.” Vyjadřuje přesvědčení, že žaloba v dané věci měla být zamítnuta, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že dlužné nájemné za rok 2004 ve výši 30.508,40 Kč uhradil již dne 12. 1. 2004; nemůže být proto pravdivým tvrzení, že byl ke dni podání žaloby v prodlení s placením nájemného. Namítá, že pokud soudy obou stupňů vycházely z podlahové plochy určené znalcem – aniž se však vypořádaly s plochou rozhodnou pro výši nájemného – a ve svých rozhodnutích nijak „nehodnotily navrhovaný důkaz nájemní smlouvou (čl. II. žaloby)”, jsou jejich rozsudky nepřezkoumatelné. Dovolatel má dále za to, že „rozhodnutí obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování”, neboť výše nájemného nebyla během řízení zjištěna, účastníci se na ní nedohodli a nebyla určena ani žádným pravomocným rozhodnutím. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby byl též zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci v dovolacím vyjádření vyvraceli námitky dovolatele a uvedli, že dovolání není důvodné.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně sice rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku jinak, než v rozsudku dřívějším, avšak mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, chybí příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak proto nejsou pokyny k odstranění procesních vad, případně jiné pokyny k tomu, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce či pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení. V dané věci odvolací soud vyzval soud prvního stupně k doplnění řízení v rozsahu nezbytném pro posouzení naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu; takovýto právní názor však žádným způsobem neusměrňoval soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout, a proto dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody obsahově uplatňuje dovolatel; to platí především ve vztahu k námitce představující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí), neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/) a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08).
Nezpůsobilý dovolací důvod rovněž představují námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák., neboť tyto obsahově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů, a je jimi uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; jinak řečeno dovolatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se plnění svých povinností nájemce v podobě placení nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pro úplnost lze dodat, že i když napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání proti němu je přípustné, nezakládá takovéto poučení přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu