ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3870.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3870/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. Z. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 7/1289, proti žalované H. M. , zastoupené JUDr. Janem Bartošem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Sámova 11/876, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 311/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2006, č. j. 22 C 311/2004-46, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 11 Co 25/2007-66, takto:
I. Dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2006, č. j. 22 C 311/2004-46, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 11 Co 25/2007-66, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 11 Co 25/2007-66, potvrdil rozsudek ze dne 4. 7. 2006, č. j. 22 C 311/2004-46, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu 2+1, II. kategorie, v přízemí domu č.p. 2201, Pod Zvonařkou 14, P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalované a všem osobám, které spolu s ní byt užívají, povinnost byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty, do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vzal za prokázáno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětného domu, že dne 7. 8. 2002 uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, přičemž jí žalovaná na základě ústní dohody předala částku 375.000,- Kč, že žalovaná řádně hradila nájemné do konce roku 2002, počínaje lednem 2003 platila již se zpožděním, a to až do července 2003, následně již nezaplatila žalobkyni ničeho, že nájemci ostatních bytů v předmětném domě žádali žalobkyni, aby zjednala pořádek, neboť pan W., který se v bytě trvale zdržoval, vyvolával v domě hádky. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná neplatila nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, a že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c/ (správně §711 odst. 1 písm. d/) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), byl naplněn, jakož i jeho závěru, že tvrzení žalované, že částka 375.000,- Kč byla poskytnuta jako kupní cena za byt, resp. že byla „předplacením“ nájemného, je ryze účelové, neboť obsahem nájemní smlouvy, kterou podepsala, byla i povinnost nájemce platit nájemné, což také nějakou dobu činila. Dodal, že tato částka není žádnou pohledávkou žalované vůči žalobkyni, nýbrž že šlo dobrovolnou a přípustnou platbu za získání velmi příznivé nájemní smlouvy na předmětný byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že soudy obou stupňů pochybily tím, že dospěly k závěru, že částka 375.000,- Kč byla dobrovolnou a přípustnou platbou za získání velmi příznivé nájemní smlouvy na předmětný byt. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že uzavření ústní dohody ohledně zaplacení této částky v souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka má za to, že jí tak vznikla pohledávka vůči žalobkyni, která až do současné doby nevyčerpává nájemné z bytu, a že výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného není důvodná. Navrhla, aby napadené rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
V projednávané věci dovolatelka výslovně napadá dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání směřuje taktéž proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelkou označená otázka, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, však přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení nezakládá, neboť na jejím posouzení (tj. na posouzení dohody účastnic z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy) rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Pokud pak dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o účelu poskytnutí částky 375.000,-Kč, míří tím proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkového stavu, resp. proti hodnocení důkazů, což jak bylo vedeno výše, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu