ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4487.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4487/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno - střed , se sídlem Brno, Dominikánská 2, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalovaným 1) V. M., zastoupenému Mgr. Lenkou Hersheyovou, advokátkou se sídlem Brno, Ponávka 2, a 2) A. M., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Tomaštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, adresa pro doručování Hradec Králové, nám. 28. října 20, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 29 C 268/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2008, č.j. 19 Co 433/2007-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Ludvíka Ševčíka, advokáta se sídlem Brno, Kobližná 19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 29 C 268/2005-44, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 21, IV. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje a kuchyně, v III. nadzemním podlaží domu v B., ulice P. č.p. 131, č.or. 25 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil tříměsíční výpovědní lhůtu, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu a zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č.j. 19 Co 433/2007-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný 1) jako nájemce předmětného bytu uzavřel dne 10. 12. 2001 s J. O., nájemcem bytu č. 8, II. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně, ve III. podlaží domu č.p. 1237 v B., P. 17 (dále též jen „byt na ulici P.“) dohodu o výměně bytu (dále též jen „Dohoda“), na jejímž základě se spolu se svou manželkou (žalovanou 2/) přestěhoval do bytu na ulici P., že pronajímatel tohoto bytu, tj. statutární město Brno, městská část Brno - sever vyslovil s Dohodou souhlas a uzavřel s žalovanými dne 30. 1. 2002 smlouvu o jeho nájmu na dobu neurčitou, že pronajímatel předmětného bytu statutární město Brno, městská část Brno - střed však souhlas s výměnou bytu neudělil (existence jeho souhlasu nebyla prokázána), a že dluh na nájemném z předmětného bytu činil za období od ledna 2002 do srpna 2005 částku 30.804,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě dospěly k závěru, že žalovaní jsou stále nájemci předmětného bytu, neboť Dohoda je – s ohledem na nedostatek souhlasu statutárního města Brna, městské části Brno - střed – neplatná (§715 věta první a druhá občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. - dále jen „obč.zák.“). Vzhledem k prokázanému dluhu na nájemném a skutečnosti, že žalovaní předmětný byt neužívají, dovodily, že uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák. byly naplněny, a že dle ustanovení §712 odst. 5 obč.zák. je třeba vázat jejich povinnost k vyklizení bytu toliko na zajištění přístřeší, neboť i když jde o rodinu s nezletilým dítětem, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť Nejvyšší soud v obdobné věci dosud nerozhodoval. Namítají nedostatek své pasivní věcné legitimace poukazem na to, že jejich nájemní vztah k předmětnému bytu zanikl přestěhováním se do bytu na ulici P., a odvolacímu soudu vytýkají, že se nedostatečně vypořádal s platností uzavřené Dohody a s existencí písemného souhlasu, resp. nesouhlasu pronajímatele (vlastníka). Dovozují (z ustanovení §715 obč.zák.), že v případě, kdy je pronajímatel zároveň vlastníkem obou vyměňovaných bytů, neuděluje písemný „souhlas k oběma bytům, nýbrž pouze k jednomu“, a že pokud s výměnou nesouhlasí, má to sdělit písemně, aby nájemce mohl uplatnit své právo domáhat se nahrazení souhlasu soudem. Uvádějí, že městská část Brno - střed jim nikdy žádný výslovný nesouhlas nesdělila, a že (s ohledem na závěr, že nejsou s to doložit originál či kopii jejího souhlasu) lze s poukazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2003, sp.zn. 22 Cdo 1176/2001), usoudit, že souhlas žalobce s výměnou bytů udělen byl. Dále poukazují na skutečnost, že městská část Brno - střed je sice pronajímatelem předmětného bytu, vlastníkem obou bytů je však město Brno, a že ze souhlasu městské části Brno - sever vyplývá, že souhlas městské části Brno - střed udělen byl, neboť je v něm výslovně uvedeno, že přestěhováním končí platnost nájemních smluv k původním bytům; bez předložení souhlasu obou městských částí by nebyly ani uzavřeny nové nájemní smlouvy. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 26. 3. 2010, označeném jako doplnění dovolání, daném k poštovní přepravě dne 26. 3. 2010, žalovaný 1) označil jako další otázku zásadního právního významu otázku, zda v dané věci byl vzhledem k obsahu Statutu města Brna nutný souhlas obou městských částí s Dohodou.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., a dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé výslovně neformulují právní otázku, s níž spojují zásadní význam napadeného rozhodnutí; k doplnění dovolání, učiněném po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlížet (§242 odst. 4 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního závěru, že Dohoda je neplatná pro nedostatek souhlasu pronajímatele (statutárního města Brna – městské části Brno – střed). Činí tak však především prostřednictvím námitek směřujících proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že nebyl dán (prokázán) souhlas pronajímatele s touto Dohodou. Takovéto námitky však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit. Pokud pak dovolatelé namítají, že pronajímatel jim měl sdělit svůj nesouhlas s Dohodou písemně, je uvedená námitka – za situace, kdy nebylo prokázáno, že o udělení souhlas požádali – bezpředmětná. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda nájem žalovaných k předmětnému bytu zanikl. Je-li totiž Dohoda neplatná, nemohla mít její realizace sama o sobě za následek právní nástupnictví v osobách nájemců vyměňovaných bytů; k takovémuto právnímu nástupnictví totiž dochází realizací platné dohody všemi nájemci směňovaných bytů (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, a rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř., a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. srpna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu