ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4614.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4614/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ RNDr. J. P. , b/ PhDr. H. P. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Slaninou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Rodvínov , se sídlem v Jindřichově Hradci, Rodvínov 72, IČ: 00110701, zastoupenému JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, o zaplacení částky 336.149,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 261/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. července 2009, č. j. 7 Co 1406/2009-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Slaniny, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 4 C 261/2008-57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 168.074,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 31. prosince 1999 do zaplacení (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % z částky 336.149,- Kč od 31. prosince 1999 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. července 2009, č. j. 7 Co 1406/2009-87, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. v napadené části týkající se úroků z prodlení a lhůty k zaplacení, změnil ho ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy za zjištěno, že právní předchůdkyně žalobců B. P. požádala žalovaného dopisem ze dne 23. dubna 1992 o vypořádání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), a že se nestala účastníkem žalovaného podle transformačního projektu a neprovozovala zemědělskou výrobu (§13 odst. 2 a 3 transformačního zákona). Vzaly rovněž za prokázáno, že dne 30. prosince 1992 byl schválen transformační projekt žalovaného a že B. P. (která zemřela 9. ledna 1995) a ani její právní nástupci (žalobci) po schválení transformačního projektu neuzavřeli dohodu s žalovaným o jiném způsobu vypořádání majetkového podílu. Dále zjistily, že podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. května 2008, č. j. 15 D 303/2008-85, nabyli pohledávku za žalovaným z titulu v nosové části ve výši 250.566,- Kč a z titulu transformační části ve výši 85.583,- Kč, tj. celkem ve výši 336.149,- Kč, rovným dílem žalobci, tj. každý z nich ve výši 168.074,50 Kč, a že žalobci vyzvali žalovaného k uhrazení předmětné pohledávky dopisy ze dne 15. srpna 2008 a ze dne 9. září 2008, na což žalovaný reagoval sdělením, že není schopen celý majetkový podíl zaplatit v hotovosti.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona neupravuje vznik nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace, ale výhradně jeho splatnost. Dále dovodily, že původní oprávněná osoba B. P. (právní předchůdkyně žalobců) uplatnila svůj nárok podle transformačního zákona dne 23. dubna 1992, tj. v zákonné lhůtě. Poté rovněž dovodily, že splatnost jejího majetkového podílu nastala po sedmi letech od schválení transformačního projektu (tj. 30. prosince 1999) a následujícího dne (tj. 31. prosince 1999) je žalovaný v prodlení se splněním tohoto závazku. Odvolací soud rovněž dovodil, že nabyli-li žalobci dědictví po původní oprávněné osobě B. P. dnem její smrti, vstoupili tímto dnem (§460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“) do jejích práv a rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti žalovaného nároku žádný význam; proto je nedůvodná odvolatelova námitka, že do doby dodatečného projednání dědictví po původní oprávněné osobě nevěděl komu má plnit a nemůže být tedy v prodlení se splněním dluhu do právní moci rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobců, tedy do 26. května 2008. Poté oba soudy shodně uzavřely, že je-li žalovaný od 31. prosince 1999 v prodlení se splněním uvedeného závazku, vznikla mu v souladu s ustanovením §517 odst. 2 obč. zák. povinnost zaplatit žalobcům i příslušenství v podobě 10 % úroku z prodlení od tohoto data do zaplacení.
Proti části rozsudku odvolacího soudu týkající se přisouzeného příslušenství pohledávky podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání – z důvodů v něm obsáhle specifikovaných – vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu v napadené části. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho napadené části) není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemohou především založit výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tyto vady dovolatel uplatnil námitkami, že „v důsledku nesprávného poučení soudce prvostupňového soudu vrátil spis 15 D 303/2008 o dodatečném projednání dědictví majetkového podílu Blaženy Pokorové dědickému oddělení Okresního soudu Jindř. Hradec“ , že „vrátil žalobcům listinu, tzv. dohodu datovanou 4.12.1995“ , že „soud prvního stupně nezaprotokoloval listinu, tj. dopis označovaný žalující stranou datem 23.4. 1992“ , že „se odvolací soud obsahově nezabýval podaným odvoláním, neboť by jinak nevyslovil, že dopis ze dne 23.4.1992 nebyl podaným odvoláním zpochybněn“ , že „soudy nezachovaly postup při provádění důkazů vyslovený v §129 o. s. ř.“ , že „právnímu zástupci žalovaného nebylo umožněno ohledání listiny soudem prvého stupně a ani soudem odvolacím“ , že „soud prvního stupně listinu ani nečetl, ani nesdělil její podstatný obsah“ , že „mu nebylo umožněno namítat důležité skutečnosti týkající se právního a skutkového hodnocení této listiny, tj. že nešlo o žádost o vydání majetkového podílu, ale jen o přihlášku do transformace“ , a že „soud použil nicotný důkaz, a proto právní otázku splatnosti majetkového podílu po B. P. vyřešil nesprávně“ . Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k charakteru uplatněných námitek a zčásti i k jejich nedostatečné obsahové specifikaci – však v posuzovaném případě nejde.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
Napadené rozhodnutí spočívá především na právních názorech, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona neupravuje vznik nároku na vypořádání majetkového podílu z transformace, nýbrž výhradně jeho splatnost, že uplatnila-li B. P. jako oprávněná osoba svůj nárok podle transformačního zákona dne 23. dubna 1992, učinila tak v zákonné lhůtě, a že splatnost jejího majetkového podílu nastala po sedmi letech od schválení transformačního projektu (tj. v daném případě 30. prosince 1999) a od následujícího dne (tj. od 31. prosince 1999) je žalovaný v prodlení se splněním závazku. V návaznosti na to však odvolací soud rovněž dovodil, že žalobci nabyli dědictví po původní oprávněné B. P. dnem její smrti (§460 obč. zák.), že tímto dnem vstoupili do jejích práv a že rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti žalovaného nároku žádný význam. Dovolatel správnost posléze uvedeného právního názoru napadl. Řešení napadené otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 356/2005, uveřejněném pod č. 172 v sešitě č. 11 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, konstatoval, že otázka splatnosti nároku na vypořádání majetkového podílu oprávněné osoby byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že proto nejde o otázku zásadního právního významu, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vyjádřil – s odkazem na tam citovaná rozhodnutí – právní názor, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona upravují splatnost nároku na vypořádání majetkového podílu. Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Zbývá dodat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v §13 odst. 2 nebo odst. 3 transformačního zákona, je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li transformační zákon jinak, a vztahuje se na něj ustanovení §460 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006).
Z toho pro poměry dané věci vyplývá, že nedošlo-li mezi účastníky, resp. původně mezi právní předchůdkyní žalobců a žalovaným, po dobu sedmi let od schválení transformačního projektu k jiné dohodě o vypořádání majetkového podílu, stal se nárok právní předchůdkyně žalobců (resp. nyní žalobců) uplynutím této lhůty ze zákona splatným. Jestliže pak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že žalobci nabyli dědictví po původní oprávněné B. P. dnem její smrti, tímto dnem vstoupili do jejích práv a že rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti žalovaného nároku žádný význam, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.000,- Kč (§2 odst. 1, §15 ve spojení s §14 odst. 3 a 4 a §17 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 520,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Každému z žalobců náleží jedna polovina takto určené částky (§140 odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř. per analogiam).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu