ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4873.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4873/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) J. V., a b) J. V. , zastoupených JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Praha 2, Bělehradská 92, proti žalované H. K. , zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Praha 8 – Karlín, Sokolovská 37/24, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp.zn. 3 C 223/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č.j. 31 Co 227/2008-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Jana Žateckého, advokáta se sídlem Praha 2, Bělehradská 92, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č.j. 3 C 223/2006-91, uložil žalované povinnost vyklidit „byt o velikosti 2 plus kuchyňský kout ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 1151 v Ú.“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a vyklizený jej předat žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č.j. 31 Co 227/2008-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem svědka P. M. a rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 30. 4. 2008, č.j. 47821/2008/KUSK, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že předmětný byt byl žalované zajištěn žalobci (vlastníky předmětného domu) jako bytová náhrada v exekučním řízení, vedeném pod sp.zn. 19 E 725/2004 u soudu prvního stupně, že dne 8. 11. 2005 byla vykonavatelem do bytu přestěhována, že se exekuce osobně nezúčastnila, že byt byl zapečetěn a klíče byly uloženy téhož dne u soudu prvního stupně, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna, že si je dne 9. 11. 2005 vyzvedla, že po přestěhování byt nezačala užívat, že pečetě odstranila až dne 9. 6. 2006, kdy do něho vstoupila, že byt nejeví známky nepřetržitého užívání, že v něm nejsou věci běžně denní potřeby, ale pouze zaprášené předměty a nábytek, a že žalovaná více jak 6 let bydlí v domě svědka M. O. na adrese Ú., P. 659. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala, že by jí žalobci v užívání bytu v době od 8. 11. 2005 do 9. 5. 2006 bránili, že by se ho v uvedené době pokusila užívat, resp. že by se u příslušného orgánu domáhala toho, aby jí byl zpřístupněn. Na základě toho uzavřel, že právo žalované k předmětnému bytu zaniklo podle §344 odst. 4 o.s.ř., a to uplynutím zde stanovené šestiměsíční lhůty, tj. ke dni 8. 5. 2006, a že od uvedeného data v něm má uskladněny své věci bez právního důvodu; žalobci se proto právem (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhají ochrany svého vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřuje názor, že „odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, když opřel své rozhodnutí o ustanovení, že nezačne-li povinný bytovou náhradu bez vážného důvodu do 6 měsíců od uložení klíče užívat, práva povinného k bytové náhradě uplynutím této lhůty zanikají”. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k jejím tvrzením, ani k důkazům, které navrhla, a že provedené důkazy posoudil jednostranně, bez vzájemných souvislostí, a zcela neodůvodněně ve prospěch žalobců, čímž došlo k porušení principu rovnosti stran v řízení, jakož i jejího práva na spravedlivý proces. Dovolatelka má za to, že v řízení bylo prokázáno, že předmětný byt užívala „v rozsahu, který jí umožnili žalobci, tedy v rozsahu značně omezeném, jednoznačně však z viny výhradně na straně žalobců”, kteří dle jejího názoru jednali zcela účelově a v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že výpověď svědků navržených žalobci neprokazuje opak, a namítá, že jí navržení svědci oproti tomu nemožnost užívání předmětného bytu – z důvodů na straně žalobců – jednoznačně potvrdili. Dále namítá, že odvolací soud na ni nesprávně přenesl důkazní břemeno, když požadoval prokázání toho, „že byt užívala a jakým způsobem”, a že pokud jí nebylo ze strany žalobců umožněno užívat předmětný byt obvyklým způsobem, je třeba za užívání považovat i tzv. uskladnění věcí, které patří jí a jejímu synovi. Uvádí rovněž, že „pokud by soud dospěl k závěru, že předmětný byt neužívala, musel jednoznačně dospět k právnímu názoru, že tomu tak bylo z vážného důvodu”, spočívajícím v agresivním chování žalobců, fyzickém, slovním a jiném napadání, které soudy opomenuly zohlednit. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby byl zrušen pouze rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci v dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka se ve skutečnosti domáhá revize skutkových zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů rozhodovaly, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje rovněž dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení „občanského zákoníku“, správně zřejmě míněno ustanovení „občanského soudního řádu“, upravujícího zánik práva na bytovou náhradu. Jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelka zpochybňuje použití ustanovení §344 odst. 4 o.s.ř. odvolacím soudem především námitkami proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro posouzení otázky, zda začala užívat předmětný byt ve lhůtě šesti měsíců, resp. zda jí v užívání bytu bránil vážný důvod, nabízí dovolatelka vlastní verzi skutkového stavu věci. Její námitky tak obsahově směřují proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudem. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud na ni nesprávně přenesl důkazní břemeno, když požadoval prokázání toho, „že byt užívala a jakým způsobem”.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp.zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999, str. 337). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp.zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 a C 2321 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck). Vycházel-li v dané věci odvolací soud (soud prvního stupně) z hypotézy ustanovení §344 odst. 4 o.s.ř., stíhalo žalovanou břemeno tvrzení a důkazní o tom, že začala ve lhůtě šesti měsíců předmětný byt užívat, resp. že jí v užívání bytu bránil vážný důvod. Odvolací soud se tedy při posuzování důkazního břemene neodchýlil od ustálené soudní praxe.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu