ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4915.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4915/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Š. M ., a b) Z. M ., zastoupených Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem Brno, Dominikánské nám. 4/5, proti žalované R. F ., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 377/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2008, č. j. 19 Co 5/2008-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobcům se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 19 Co 5/2008-69, potvrdil rozsudek ze dne 5. 6. 2007, č. j. 31 C 377/2004-56, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) přivolil k „výpovědi z nájmu k bytu č. 1 nacházejícímu se v B. na ulici H. č. p. 68, or. č. 8, doručené žalované dne 25. 10. 2004“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ve shodě se soudem prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalovaná uzavřela dne 18. 1. 1993 smlouvu o nájmu předmětného bytu s právním předchůdcem Bytového družstva Havlenova 8, které posléze převedlo vlastnické právo k bytu na žalobce, že žalovaná byt již 12 let neužívá, přenechala ho bez souhlasu pronajímatele do užívání panu L., po jehož smrti zůstal prázdný až do současné doby, že jí byla doručena dne 25. 10. 2004 výpověď z nájmu bytu, odůvodněná tím, že „bez závažných důvodů byt neužívá, poskytuje jej bez souhlasu vlastníka nemovitosti k užívání třetím osobám a má jinou možnost bydlení, a to ve svém vlastním domě v P. or. č. 3“. Rovněž vzal za zjištěno, že žalovaná je vlastnicí označeného domu, který je způsobilý k bydlení, a je k tomuto účelu žalovanou již několik let využíván. K její námitce, že byla zkrácena na svých právech, neboť nemohla kvůli plnění svých mateřských povinností učinit účastnickou výpověď na žádném z nařízených jednání, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nařídil ve věci několik jednání, ze kterých se žalovaná vždy omluvila, ale jelikož byla v řízení zastoupena advokátem, nebyla jí odňata možnost domáhat se ochrany svých práv. Doplnil, že řízení probíhalo od roku 2004, a že proto měla dostatek času, aby své výhrady soudu sdělila, ať už prostřednictvím svého právního zástupce nebo písemným podáním. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), který spatřoval v tom, že žalovaná hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že přenechala byt bez souhlasu pronajímatele do užívání jiné osobě, jež byt zdevastovala (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), dále výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., spočívajícího v tom, že žalovaná má dva byty, a lze po ní spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, jakož i výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť předmětný byt po řadu let bez vážných důvodů neužívá, a bydlí ve svém domě v P. Rovněž shledal správným závěr soudu prvního stupně, který vyklizovací povinnost žalované nevázal na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že v řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci , a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Opakuje námitku, že jí bylo upřeno právo se vyjádřit k věci samé, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť – přestože již byla přítomna u odvolacího řízení – nebyl připuštěn důkaz její účastnickou výpovědí. Rovněž poukazuje na to, že soudy obou stupňů „opomněly“ rozhodnout o bytové náhradě. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že dovolání žalované považují za účelové a nesmyslné, a namítli, že nebyly splněny podmínky pro jeho podání.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ani důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). K jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítá, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, resp. že odvolací soud nepřipustil důkaz její účastnickou výpovědí a že nebylo rozhodnuto o bytové náhradě). Námitkou, že jí bylo soudem prvního stupně znemožněno se vyjádřit k věci samé, dovolatelka rovněž uplatnila zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) – vzhledem k výše uvedenému – založit nemůže. Ostatně odvolací soud se podrobně vypořádal s námitkami žalované směřujícími proti tvrzenému porušení jejích práv.
Nad rámec dovolacího přezkumu zbývá podotknout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Bylo-li v dané věci přivoleno k výpovědi z nájmu bytu mimo jiné též z důvodů podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., příslušelo by žalované toliko přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Právo na tuto formu bytové náhrady lze však vyklizovanému odepřít (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, a ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 545/2004).
Pokud pak dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jde – jak již bylo uvedeno shora – o dovolací důvod, jež taktéž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu ust. §150 o. s. ř.) spatřuje soud zejména v tom, že tyto náklady nepovažuje – vzhledem k obsahu vyjádření – za účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu