ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5035.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5035/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 181, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Železný Újezd , se sídlem Železný Újezd, Nové Mitrovice, zastoupenému JUDr. Miroslavem Havlenou, advokátem se sídlem Blatná, J. P. Koubka 81, o zaplacení částky 446.411,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 4 C 141/2004, o dovoláních žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2008, č. j. 25 Co 247/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2008, č. j. 25 Co 247/2007-77, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 18. dubna 2007, č. j. 4 C 141/2004-348, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 4 C 141/2004-348 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 6. 9. 2004, č. j. 4 C 141/2004-54, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, č. j. 4 C 141/2004-101, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2006, č. j. 25 Co 465/2005-117, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 446.411,- Kč; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č. j. 25 Co 247/2007-377, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,-Kč, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 246.411,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vycházel shodně se soudem prvního stupně ze závěru, že rodiče žalobkyně byli oprávněnými osobami podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“, resp. „transformační zákon“), že jim vznikla vůči Zemědělskému družstvu Čížkov (dále též „ZD Čížkov“), jehož transformační projekt byl schválen dne 3. 10. 1992, pohledávka z transformace družstva v celkové výši 446.411,- Kč, kterou postoupili žalobkyni, že ZD Čížkov převedlo svůj majetek na Zemědělské družstvo Železný Újezd (dále též „žalované družstvo“, resp. „žalovaný“), o čemž byl dne 27. 12. 1994 sepsán protokol (dále též „Protokol“), z něhož vyplývá, že vůle obou jednajících družstev směřovala i k převzetí povinnosti ZD Čížkov vypořádat majetkové podíly oprávněných osob z transformace (včetně podílů rodičů žalobkyně), tj. k uzavření právního úkonu převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 1 obč. zák., že však tento právní úkon je neplatný pro nedostatek souhlasu všech věřitelů (oprávněných osob), a že žalované družstvo není právním nástupcem ZD Čížkov, které zaniklo dne 30. 10. 2004, kdy bylo vymazáno z obchodního rejstříku. Odvolací soud dále přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že žalovaný vyvolal u žalobkyně a jejich rodičů mylný dojem, že je osobou povinnou k vypořádání majetkových podílů z transformace namísto ZD Čížkov, a že v důsledku toho nenapadli platnost převodu majetku dle Protokolu, čímž by zabránili vzniku žalovaného družstva, ani se nepřihlásili (stejně jako jiné oprávněné osoby) se svojí pohledávkou do konkurzu, který byl na ZD Čížkov prohlášen. Shledal správným i jeho právní závěr, že žalovaný si nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám, a nese proto podle §415 obč. zák. odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni (jejím rodičům), spočívající ve ztrátě možnosti uspokojit svůj nárok z transformace vůči povinnému ZD Čížkov. Pokud jde o námitku promlčení nároku na náhradu škody, vznesenou žalovaným, odvolací soud odkázal na závěr soudu prvního stupně, který dovodil, že k promlčení nároku podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák. nedošlo, když objektivní tříletá promlčecí lhůta začala běžet od zániku ZD Čížkov (tímto okamžikem byl vznik škody dovršen), a subjektivní dvouletá od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla, že k převzetí dluhu nedošlo (což jí nebylo ještě do 2. 11. 2005 známo). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k odlišnému závěru o výši škody. Zaujal názor, že vzniklo-li rodičům žalobkyně právo na vypořádání podílu až dne 4. 10. 1999 (tj. po sedmi letech od schválení transformačního projektu, když nebyli podnikateli a nedohodli se s družstvem jinak), může se žalobkyně domáhat náhrady škody pouze v takové výši, v jaké by byl uspokojen nárok oprávněných osob na vypořádací podíl v ZD Čížkov v roce 1999 s ohledem na konkrétní majetkovou situaci tohoto družstva. Vzhledem k tomu, že výši škody nelze určit dostupnými prostředky, neboť lze jen stěží usoudit, v jaké výši by byly oprávněné osoby uspokojeny (pokud by nedošlo k převodu majetku na žalovaného, mohlo být ZD Čížkov prosperujícím družstvem, a nároky těchto osob by byly uspokojeny zcela, avšak také mohlo hospodařit se ztrátou, a nároky by nebylo možno uhradit v plné výši), postupoval odvolací soud podle §136 o. s. ř. a určil výši škody volnou úvahou, a to částkou pohybující se pod polovinou uplatněného nároku. Poukázal přitom na obecně známou skutečnost, že v mnoha případech k výplatě majetkových podílů vzhledem k majetkové situaci transformovaných družstev nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný. Žalovaný napadl dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu; jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Uvádí, že nedošlo-li k platnému převzetí dluhu, ani k postoupení pohledávek oprávněných osob, mohlo jít ze strany ZD Čížkov pouze o plnění bez právního důvodu, zakládající mu nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že svým jednáním vyvolal u rodičů žalobkyně mylné přesvědčení, že je osobou povinnou k vydání majetkového podílu z transformace, a že tím porušil ustanovení §415 obč.zák., a namítá, že ke vzniku odpovědnosti za škodu je nutno naplnění základních předpokladů, jimiž jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi nimi, a zavinění. Porušením právní povinnosti je porušení povinnosti stanovené právním předpisem nebo smlouvou; nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Vytýká právním předchůdcům žalobkyně, že měli od roku 1995 k dispozici velice dlouhou dobu k uplatnění svých nároků, a že se jich mohli včas domáhat u ZD Čížkov; škoda tudíž vznikla jejich nečinností, resp. chybným postupem tohoto družstva. Namítá rovněž, že z důvodu zániku ZD Čížkov nelze na něho přenášet veškerou odpovědnost, když toto družstvo ještě v době podání žaloby v dané věci existovalo, a žalobkyně mohla uspokojit svůj nárok vůči němu. V dovolání dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že dnem vzniku škody, a tím i dnem počátku běhu promlčecí doby je den výmazu ZD Čížkov z obchodního rejstříku (30. 10. 2004). Pokud by se mělo jednat o škodu (uvádí se dále v dovolání), počátek promlčecí doby by se měl odvíjet ode dne vydání majetku ze strany ZD Čížkov žalovanému družstvu. Navíc žalobkyně již od roku 2003 věděla, že žalovaný její nárok neuznává, a nárok na náhradu škody uplatnila až u jednání soudu konaného dne 23. 10. 2006. Za otázky zásadního právního významu označuje otázku, zda je nárok žalobkyně nárokem na náhradu škody, založený porušením prevenční povinnosti podle §415 obč. zák., a otázku, od jakého data by počala běžet promlčecí doba. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalobce namítla, že je nepřípustné, a to jak podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který je výrokem potvrzujícím, tak i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože v něm není formulována otázka zásadního právního významu. Vyjádřila se k dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Jeho přípustnost je opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud, ačkoliv dospěl k odlišnému závěru o výši škody, ji nevyzval k doplnění rozhodných skutečností, jakož i v tom, že nezjišťoval okolnosti významné pro posouzení tvrzeného bezdůvodného obohacení žalovaného v té části uplatněného nároku, v níž byla žaloba zamítnuta. Na nesprávnost právního posouzení věci usuzuje ze závěrů odvolacího soudu, že žalovaný není právním nástupcem ZD Čížkov, a že Protokol nelze považovat za převzetí dluhu. Namítá dále, že stanovení výše škody je nesprávné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud přesvědčivě nezdůvodnil, proč žalobkyni nevznikla škoda ve výši přiznaného majetkového podílu, který byl ZD Čížkov vypočten v roce 1992, a vyšel z nesprávného předpokladu, že se může domáhat náhrady škody pouze v takové výši, v jaké by byl uspokojen nárok oprávněných osob na vypořádací podíl v tomto družstvu v roce 1999 s ohledem na jeho tehdejší majetkovou situaci. Poukazuje na to, že z obsahu spisu je zjistitelné, že v roce 1992 mělo ZD Čížkov dostatek majetku k uspokojení nároku oprávněných osob a nebylo nutno vyčkávat s jejich uspokojením až na rok 1999. Ze spisu je také patrné, že žádná z oprávněných osob nepřihlásila svoji pohledávku do konkurzu prohlášeného na ZD Čížkov; žalobkyně, resp. její rodiče tak mohli požadovat a sjednat pro uspokojení svých nároků dostatečné zajištění před podáním návrhu na prohlášení konkurzu. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje ve „skutkovém zjištění odvolacího soudu týkajícím se obecně známé skutečnosti o majetkovém stavu zemědělských subjektů, když je známé, že v mnoha případech k výplatě majetkových podílů vůbec nedošlo“. Závěrem zpochybňuje výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl v napadených výrocích zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, se zabýval jeho přípustností, a to zvláště ve vztahu k dovolání žalovaného, a zvláště ve vztahu k dovolání žalobkyně.
Dovolání žalovaného, směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože jde o rozsudek potvrzující. V úvahu nepřichází ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i když soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem jinak, než ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, nestalo se tak v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji taktéž dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody, vzniklé jednáním žalovaného, který si nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám, a nese proto podle §415 obč.zák. odpovědnost za škodu, spočívající ve ztrátě možnosti žalobkyně uspokojit svůj nárok z transformace vůči povinnému ZD Čížkov, přičemž žalovaný tento závěr zpochybnil, a v tomto smyslu formuloval i otázku, s níž spojuje přípustnost dovolání.
Dovolací soud shledává pro její řešení napadené rozhodnutí zásadně právně významným, a dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
V právní teorii ani v právní praxi není pochyb o tom, že j edním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (skutečností, za niž se odpovídá) a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění (§420 obč. zák.) nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění (§420a obč. zák.). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo.
V dané věci odvolací soud shledal existenci protiprávního úkonu žalovaného (porušení obecně závazné právní povinnosti stanovené v §415 obč. zák.) a existenci škody. Naplněním dalšího předpokladu, a to příčinnou souvislostí mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou se vůbec nezabýval. Jeho právní posouzení je tak neúplné a proto i nesprávné.
Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok není promlčen.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí lhůta). Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní promlčecí lhůta); to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Odvolací soud v projednávané věci vycházel z názoru (převzatého z rozsudku soudu prvního stupně), že objektivní promlčecí doba začala běžet od zániku ZD Čížkov, tj. od 30. 10. 2004. Byla-li však žaloba v dané věci podána 11. 2. 2004, potom – za situace, kdy nedošlo dle názoru odvolacího soudu ke změně žaloby – by to znamenalo, že nárok na náhradu škody byl uplatněn dříve, než mohla začít běžet objektivní promlčecí doba, tedy ještě před tím, než škoda vznikla. Za tohoto stavu nemůže právní závěr odvolacího soudu ohledně promlčení uplatněného nároku obstát.
Z uvedeného vyplývá, že výrok I. napadeného rozsudku není správný. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než jej v tomto rozsahu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
I když dovolání žalobkyně, směřující proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., považoval dovolací soud za předčasné zabývat se jeho přezkumem. Nelze totiž přehlédnout právní názor, vyjádřený ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikovaném pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, od něhož soudní praxe nezaznamenala odklon (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006, a rozsudky ze dne 29. 4. 2008, sp.zn. 25 Cdo 862/2006, a ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006), podle něhož dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody. Bylo-li tedy shledáno důvodným dovolání žalovaného, směřující proti základu uplatněného nároku, včetně posouzení otázky jeho promlčení, nelze za této situace přezkoumávat správnost napadeného rozhodnutí pokud jde o výši náhrady škody, čehož se domáhá v dovolání žalobkyně.
Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí i ve výroku II. včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu