ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5128.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 5128/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. L. V. , a b) Ing. V. Š. , zastoupených JUDr. Ivanou Weigandovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované MUDr. M. P. , zastoupené JUDr. Ivanem Roubalem, advokátem se sídlem Praha 5, U Nikolajky 5, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 311/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 Co 93/2008-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č.j. 28 C 311/2003-215 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 24. 8. 2006, č.j. 28 C 311/2003-135, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č.j. 23 Co 501/2006-160, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt č. 6 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, umístěný ve 2. nadzemním podlaží čelně proti vstupnímu schodišti domu čp. 62 v P., k.ú. M., ulice Hanusova 17“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětného domu, že matka žalované M. L. (nájemkyně předmětného bytu) zemřela dne 25. 9. 2002 a že žalovaná byla v bytě hlášena od 11. 7. 2001. Po obsáhlém dokazování vzal za prokázáno, že jmenovaná žila v bytě před svojí smrtí sama, že ji žalovaná sice občas navštěvovala, ale nebydlela s ní; na základě toho dovodil, že nevedla se svojí matkou v bytě společnou domácnost v den její smrti, přičemž rovněž zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzením žalované, ani svědecké výpovědi její přítelkyně, a neprovedl další navrhované důkazy. Soud prvního stupně uzavřel, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), že užívá předmětný byt bez právního důvodu a že se žalobci právem domáhají ochrany svého vlastnického práva (§126 odst. 1 obč.zák.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č.j. 23 Co 93/2008-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shledal jeho rozsudek věcně správným; námitky žalované týkající se postupu v řízení a při provádění dokazování nepovažoval – z důvodů v rozhodnutí uvedených – za opodstatněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Uvádí, že odvolací soud dospěl ke svým závěrům toliko na základě tvrzení čtyř svědkyň navržených žalobci, které jsou nájemkyněmi bytů v předmětném domě, vykonávají určitou činnost v rámci jeho správy a jsou za své služby žalobci odměňovány. Poukazuje na to, že tyto svědkyně znaly ji a její matku pouze v rámci běžných sousedských vztahů, a přesto soudy obou stupňů na základě jejich svědectví dovodily, že nežila se svojí matkou ve společné domácnosti, a dodává, že řada důkazů svědčí o opaku. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že existence společné domácnosti mezi dvěma osobami je záležitostí veskrze intimní, a že jednoznačný důkaz o její existenci poskytnou zpravidla pouze vyjádření nejbližších osob; důkazy nepřímé pak mohu být použity pouze podpůrně. Namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s §120 a §125 o.s.ř., když – „s odvoláním na zásadu ústnosti, neboť označené osoby nebyly navrženy jako svědci v řízení” – odmítl provést důkaz písemnými prohlášeními přátel její matky, která mohla spolehlivě prokázat, zda s ní žila ve společné domácnosti. Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že zdravotní stav její matky byl – v době, kdy měla dle názoru soudu provádět kroky za účelem získání nájmu bytu – velmi dobrý, a pro účelové jednání z její strany nebyl důvod. Zpochybňuje svědeckou výpověď MUDr. D., ošetřující lékařky své matky, a namítá, že odvolací soud zaujal určitý názor, který až následně podpořil jediným a značně nepřesvědčivým důkazem s tím, že ostatní důkazy odmítl a paušálně je označil za takové, které obvykle užívají příbuzní v případech tzv. „babičkovských bytů”. Závěrem formuluje jako otázku zásadního právního významu jednak otázku „posouzení problematiky, za jakých podmínek a v jakém rozsahu lze ve sporném soudním řízení uplatňovat zásadu ústnosti, a za jakých podmínek může soud prvního stupně i soud odvolací odmítnout provedení procesní stranou navržených důkazů ve formě písemných vyjádření fyzických osob, pokud by tyto měly sloužit k vyvrácení tvrzení opačné procesní strany, pouze s odvoláním na uplatnění zásady ústnosti”, jednak otázku, „zda může soud určitý důkazní prostředek resp. určitou skupinu důkazních prostředků paušalizovat a apriori odmítnout s tím, že jsou většinou používány k prokázání skutečností, které se nezakládají na pravdě“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena „příslušnému soudu” k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, stejně jako v rozsudku, potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatňuje dovolatelka; to platí především ve vztahu k dovolatelkou označeným otázkám zásadního právního významu, jakož i k ostatním námitkám představujícím (výslovně uplatněný) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (porušení ustanovení §120 a §125 o.s.ř.), neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08).
Nezpůsobilý dovolací důvod rovněž představují námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje právní závěr, že na ni nepřešlo smrtí její matky právo nájmu bytu, neboť tyto obsahově směřují proti skutkovému závěru o neexistenci jejího soužití s M. L. v předmětném bytě, resp. hodnocení důkazů soudem, a je jimi uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu