ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.5187.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5187/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) J. P. a b) H. P. , zastoupených JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, nám. Míru 15/341, proti žalované IMOGEST spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Dr. Zikmunda Wintra 5, IČ: 25633104, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 126/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č. j. 35 Co 506/2008-84, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 21 C 126/2007-56, ve spojení s usnesením ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 21 C 126/2007-74, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 13. března 2007 z nájmu žalobců k „bytu o velikosti 3+1 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 376, Dr. Zikmunda Wintra 5, v Praze 6“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 35 Co 506/2008-84, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobcům (nájemcům bytu) dne 13. března 2007 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu, že ve výpovědi odkázala na výpovědní důvody podle §711 odst. 2 písm. c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a odůvodnila ji tvrzením, že žalobci mají ve společném jmění „dům č. p. 45 v obci Lipec, v katastrálním území L, okres K“ a že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „domu č. p. 341 v obci Stará Huť, v katastrálním území Stará Huť, okres Příbram“ (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.), a dále také tvrzením, že předmětný byt žalobci užívají pouze občas (výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.). Dále zjistil, že výpověď obsahovala tříměsíční výpovědní lhůtu, poučení o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi a „upozornění“ , že žalobci nemají právo na náhradní byt a ani na náhradní ubytování. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neboť (v rozporu se zákonem) neobsahovala závazek pronajímatelky zajistit vypovídaným nájemcům přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu; přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítla, že výpověď splňuje náležitosti předepsané ustanovením §711 odst. 3 obč. zák., a v této souvislosti uvedla, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu, není tedy podle zákona „(bez dalšího) bytovou náhradou, kterou měl na mysli zákonodárce při konstrukci tohoto kogentního ustanovení §711 odst. 3 o. s. ř. ( správně obč. zák. )“ . Právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, je podle dovolatelky pro danou věc nevyužitelný vzhledem k tomu, že v tomto případě nejde o neurčitost výpovědi jako právního úkonu . Protože zde šlo o výpovědní důvod dvou či více bytů podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., který byl – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – rovněž naplněn, zastává dovolatelka názor, že „rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti uvedení přístřeší již ve výpovědi z nájmu bytu je … nepřiměřeně tvrdé“ ; dodala, že byť žalobci měli dva (více) bytů, byla připravena jim „přístřeší poskytnout, ale až v rámci výzvy k vyklizení bytu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neobsahuje-li v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. závazek dovolatelky (pronajímatelky bytu) zajistit žalobcům (nájemcům bytu) odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu.
Podle §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. v písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 2 písm. a/, b/, c/ a d/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.
Výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§711 odst. 2 obč. zák.) jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák. (ze shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud mu podle tohoto zákona bytová náhrada přísluší); jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněném pod č. 75 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která – jako v posuzovaném případě – vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, která mu ze zákona přísluší – v daném případě ve formě přístřeší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09/, z 15. prosince 2009, sp. zn. 26 Cdo 5208/2008, a nejnověji z 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009).
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zbývá dodat následující. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, v němž mimo jiné dovodil, že odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že odepření bytové náhrady vyplývající ze zákona (pro rozpor s dobrými mravy) však přísluší pouze soudu; nemůže tak učinit samotný pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu, jak se snad – s přihlédnutím k obsahu dovolání – dovolatelka mylně domnívá (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu