ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.545.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 545/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Lískovecká 2089, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Domašov u Brna – v likvidaci , se sídlem v Domašově, IČ: 13694529, zastoupenému JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, o zaplacení částky 503.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 637/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2008, č. j. 16 Co 139/2006-184, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2008, č. j. 16 Co 139/2006-184, ve výroku o věci samé I. a v nákladovém výroku III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (Zemědělské družstvo Domašov u Brna – v likvidaci, se sídlem v Domašově – dále též jen „družstvo“) zaplatil částku 503.928,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mu (jako osobě oprávněné podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „transformační zákon“) vzniklo právo na vypořádání vyčísleného majetkového podílu z transformace družstva.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. ledna 2001, č. j. 38 Co 190/99-69, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Okresního soudu Brno – venkov (soudu prvního stupně) ze dne 12. listopadu 1998, č. j. 6 C 637/97-28, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. prosince 1998, č. j. 6 C 637/97-34, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 6 C 637/97-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 462.538,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.), ohledně částky 41.390,- Kč a tam uvedených úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 54 Co 243/2001-109, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 375.309,- Kč (výrok I.), zrušil ho ve zbývající části výroku I. ohledně částky 87.229,- Kč a úroků z prodlení a v nákladovém výroku III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Následně soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. září 2005 zastavil (v důsledku zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 30.000,- Kč a poté usnesením vyhlášeným při jednání dne 24. října 2005 připustil změnu (rozšíření) žaloby podle žalobcova podání ze dne 20. září 2005 v tom smyslu, že nadále půjde o zaplacení částky 85.229,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a dále s tam specifikovaným úrokem z prodlení z částky 375.309,- Kč. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 6 C 637/97-151, pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 85.229,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. listopadu 1999 do zaplacení (výrok I.) a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 375.309,- Kč od 28. listopadu 1999 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že otec žalobce postoupil dne 11. prosince 1992 žalobci svůj majetkový podíl z transformace družstva v částce 375.309,- Kč, že majetkový podíl samotného žalobce z transformace družstva činil podle výpočtu žalovaného 115.229,- Kč, že žalobce nebyl členem družstva před transformací a stal se dne 11. prosince 1992 členem družstva podle transformačního projektu schváleného dne 27. listopadu 1992, tj. členem transformovaného družstva, a že jeho základní členský vklad do družstva činil 30.000,- Kč a z toho 2.000,- Kč zaplatil v hotovosti a 28.000,- Kč uhradil převodem ze svého majetkového podílu. Z článku 8 bodu 3 stanov družstva ze dne 18. prosince 1992 (zapsaných do obchodního rejstříku dne 22. března 1993 – dále jen „stanovy“) rovněž zjistil, že přesahoval-li majetkový podíl vzniklý z transformace družstva výši základního členského vkladu (u fyzické osoby 30.000,- Kč – viz článek 6 stanov), bylo na oprávněné osobě, aby písemně uplatnila vůči družstvu návrh, aby tato hodnota představovala buď a/ její další členský vklad v družstvu, případně další majetkovou účast na podnikání družstva, anebo b/ pohledávku vůči družstvu ve smyslu platných právních předpisů – zde stanovy odkazovaly na ustanovení §13 transformačního zákona; družstvo bylo povinno návrh oprávněné osoby respektovat. Dále zjistil, že žalobce ukončil členství v družstvu k 31. říjnu 1995, že dne 4. února 1996 požádal žalovaného mimo jiné o vydání majetkového podílu z transformace družstva a že do současné doby mu žalovaný z tohoto majetkového podílu nic nevyplatil.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že stal-li se žalobce jako oprávněná osoba (podle §14 písm. b/ transformačního zákona) účastníkem žalovaného podle transformačního projektu, neuplatní se zde postup podle §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, neboť tato ustanovení dopadají na situace, kdy se oprávněná osoba nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Současně zaujal názor, že z žádného právního předpisu nelze dovodit, že v případě, kdy oprávněná osoba neuplatnila žádnou z variant podle článku 8 bodu 3 stanov, se majetkový podíl přesahující základní členský vklad stal majetkem družstva (zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 107/97). Rovněž dovodil, že bylo-li z majetkového podílu žalobce použito 28.000,- Kč k úhradě základního členského vkladu, pak tato částka (společně s částkou 2.000,- Kč zaplacenou na základní členský vklad v hotovosti) představuje podíl žalobce na obchodním jmění družstva, jehož vypořádání se po skončení jeho členství v družstvu řídí §233 obchodního zákoníku, tj. jde o nárok na vypořádací podíl. Dodal, že v rozsahu vypořádacího podílu, tj. v částce 30.000,- Kč (s příslušenstvím), žalobce vzal žalobu zpět a v tomto rozsahu bylo řízení pravomocně zastaveno (usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. září 2005). Za této situace „přiznal žalobci nárok na vyplacení majetkového podílu z transformace, poníženého o zaplacený členský vklad“ , a žalovanému proto uložil povinnost zaplatit žalobci z tohoto titulu částku 85.229,- Kč s příslušenstvím (výrok I. citovaného /v pořadí třetího/ rozsudku soudu prvního stupně).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 28. května 2008, č. j. 16 Co 139/2006-184, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. ohledně zaplacení částky 30.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. listopadu 1999 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývající části vyhovujícího výroku I. ho změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), potvrdil ho ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí předně připomněl, že v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně byl vedle úroků z prodlení zrušen v rozsahu nároku na zaplacení částky 87.229,- Kč. Poznamenal, že pokud žalobce následně vzal žalobu zpět ohledně částky 30.000,- Kč a řízení bylo v tomto rozsahu pravomocně zastaveno, zůstala předmětem řízení pouze částka 57.229,- Kč. Uzavřel, že rozhodl-li soud prvního stupně přesto o nároku žalobce na zaplacení částky 85.229,- Kč, musel být jeho rozsudek ohledně částky 30.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení (v tomto rozsahu) zastaveno, neboť pro rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobce přesahujícím částku 57.229,- Kč nebyly splněny podmínky řízení, mimo jiné i to, že o věci samé dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (§159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.”). Poté se odvolací soud zabýval správností zbývající části výroku I., tj. nárokem na zaplacení částky 57.229,- Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k tomuto nároku se přitom ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě zaujal odlišný právní názor. Konstatoval, že jestliže se stane členem transformovaného družstva osoba oprávněná ve smyslu transformačního zákona, která nebyla členem družstva před transformací, řídí se nadále její vztah k družstvu a tedy i vypořádání s družstvem v případě zániku členství ustanoveními §233 a §234 obchodního zákoníku, neboť transformační zákon neupravuje vypořádání majetkového podílu z transformace s osobou, která se stala členem transformovaného družstva. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, z 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, z 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, a z 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004, a na nález Ústavního soudu České republiky z 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001. Zastával názor, že stanovy družstva jako podzákonný předpis mohou upravovat právní vztahy jen v rámci daném zákonem. V této souvislosti uvedl, že stanovy žalovaného jsou v článku 8 bodu 3 písm. b/ neplatné pro rozpor se zákonem (s ustanovením §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona). Z citovaného ustanovení transformačního zákona je totiž podle odvolacího soudu zřejmé, za jakých podmínek má oprávněná osoba nárok na vypořádání majetkového podílu; základní podmínkou je přitom to, že se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Stane-li se účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu (jako v daném případě, kdy se žalobce stal členem transformovaného družstva), nelze na oprávněné osoby – členy transformovaného družstva – ve stanovách platně vztáhnout režim upravený v ustanoveních §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, jenž platí pro oprávněné osoby, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu. Poté uzavřel, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby až po transformaci, nemá právo na úhradu majetkového podílu z transformace; nemůže-li mít žalobce v dané věci právo na úhradu majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo platně založit ani výše citovaným článkem stanov.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítl, že odvolací soud mylně snížil žalovanou částku 87.229,- Kč o 30.000,- Kč, neboť přehlédl, že ohledně částky 30.000,- Kč byla vzata zpět žaloba na zaplacení částky 115.229,- Kč. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud v rozsudku ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 54 Co 243/2001-109, „o celé této ( naposledy uvedené ) částce … vůbec nerozhodoval a věc vrátil k dalšímu řízení jen co do částky 87.229,- Kč“ , že tedy předmět řízení co do částky 28.229,- Kč (správně patrně 28.000,- Kč) vůbec nebyl “odklizen“, a že proto „v zájmu uvedení věci procesně do pořádku“ vzal žalobu zpět „o tuto částku“ a částku 2.000,- Kč představující v hotovosti zaplacenou část základního členského vkladu. Pokračoval, že jednoznačný úmysl vzít žalobu zpět v rozsahu 30.000,- Kč právě z částky 115.229,- Kč výslovně potvrdil v podání ze dne 20. září 2005, a dodal, že podle toho rovněž změnil žalobní petit; tuto změnu žaloby přitom soud prvního stupně připustil při jednání dne 24. října 2005. Dále zpochybnil správnost právního názoru, že majetkový podíl oprávněné osoby, která vstoupí do družstva až po jeho transformaci, se bez dalšího stane „majetkem družstva“ . Zdůraznil, že ze svého majetkového podílu vložil do družstva jako základní členský vklad pouze částku 28.000,- Kč (a 2.000,- Kč zaplatil v hotovosti) a vyjádřil přesvědčení, že „co do zbytku … nemohl být ( jeho ) nárok … na majetkový podíl dotčen“ . Uvedl, že ani z judikatury, na kterou odvolací soud odkázal v napadeném rozsudku, nevyplývá, že by „vstupem do družstva po transformaci ztratil nárok na majetkový podíl“ . Podle jeho mínění je v rozporu s citovanou judikaturou rovněž stanovisko, že stanovy družstva nemohou platně upravovat nakládání s majetkovým podílem oprávněné osoby převyšujícím výši základního členského vkladu. Měl za to, že právě na stanovách záleží, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001, podle něhož „člen družstva zůstává vlastníkem majetkového podílu, a pokud z družstva vystoupí, má nárok na jeho vrácení způsobem, který určují stanovy“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku I. a věc vrátil (v tomto rozsahu) odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedl, že podle §13 transformačního zákona nemá oprávněná osoba nárok na vypořádání majetkového podílu v transformovaném družstvu, pokud se po transformaci stala členem tohoto družstva, a že je proto lhostejné, zda oprávněná osoba byla či nebyla členem družstva před jeho transformací. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 30.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. listopadu 1999 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení – dále jen „napadené usnesení“ (§167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §211 o.s.ř.); je přitom nerozhodné, že toto rozhodnutí bylo začleněno do rozsudku odvolacího soudu a stalo se proto formálně jeho součástí.
Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Je-li dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., je vyloučen dovolací přezkum v rovině dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze totiž uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Dovolací soud proto napadené usnesení přezkoumal z hlediska dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Přitom nepřehlédl, že žalobce postupem podle §96 o.s.ř. vzal žalobu zpět ohledně částky 30.000,- Kč (s příslušenstvím) v řízení, jehož předmětem byl v té době nárok na zaplacení částky 87.229,- Kč (s příslušenstvím), a že soud prvního stupně na základě tohoto procesního úkonu řízení ohledně částky 30.000,- Kč zastavil usnesením vyhlášeným při jednání dne 14. září 2005. Z toho vyplývá, že návrh na zahájení řízení (žaloba) byl v tomto stádiu řízení ohledně částky 30.000,- Kč účinně “odklizen“ a že z dosavadního předmětu řízení tak zůstal pouze požadavek žalobce na zaplacení částky 57.229,- Kč s příslušenstvím. V naznačených souvislostech však nelze ztratit ze zřetele, že krátce poté, co bylo řízení ve shora uvedeném rozsahu pravomocně zastaveno, žalobce podáním ze dne 20. září 2005 „změnil žalobní petit“ mimo jiné tak, že se po žalovaném napříště domáhal i zaplacení částky 85.229,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Citované podání vyhodnotil soud prvního stupně v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) jako změnu návrhu na zahájení řízení (žaloby) ve smyslu §95 o.s.ř., neboť jím žalobce ze stejného skutkového základu požadoval více, než (do té doby) požadoval na základě původní žaloby (resp. žaloby po zpětvzetí částky 30.000,- Kč). Jelikož tuto změnu (rozšíření) žaloby soud prvního stupně připustil usnesením vyhlášeným při jednání dne 24. října 2005, byly podle názoru dovolacího soudu splněny všechny podmínky pro to, aby mohl (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 6 C 637/97-151, rozhodnout rovněž o nároku na zaplacení částky 85.229,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I. citovaného rozsudku). Závěr odvolacího soudu, že tomu tak nebylo proto, že rozhodnutí o nároku v rozsahu přesahujícím částku 57.229,- Kč bránila překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 ve spojení s §167 odst. 2 o.s.ř.), není správný, neboť usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na jeho zahájení je procesním rozhodnutím, které nepředstavuje překážku rei iudicatae pro meritorní rozhodnutí o totožném návrhu, který byl v rámci občanského soudního řízení podán znovu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl ve vztahu k napadenému usnesení uplatněn opodstatněně.
Proti části výroku I., kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v tam uvedeném rozsahu zamítnuta, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – namítána (přesto, že dovolatel v dovolání mimo jiné uvedl, že „řízení je postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí“ ) a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že stejně tak nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., byť dovolatel formálně na citované ustanovení odkázal. Uvedený dovolací důvod totiž nijak obsahově nekonkretizoval (pouhá citace zákonného ustanovení – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení /srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003/).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel napadl správnost právních názorů, že stanovy jsou v článku 8 bodu 3 písm. b/ neplatné pro rozpor se zákonem (s ustanovením §13 odst. 2 a 3 transformačního zákona) a že nemůže-li mít dovolatel v dané věci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo založit ani neplatným článkem stanov.
Ústavní soud České republiky již v nálezu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, mimo jiné dovodil, že nemůže-li se stěžovatel dovolávat ustanovení §13 transformačního zákona, je třeba zkoumat, zda jeho právo na vydání majetkového podílu – při ukončení členství v transformovaném družstvu – nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva. V nálezu ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stala-li se osoba, které vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem transformovaného družstva, řídí se její nároky po zániku jejího členství v družstvu obchodním zákoníkem a stanovami. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném pod č. 58 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že zůstane-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními §233 a §234 obchodního zákoníku. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že součástí stanov byl v tomto případě článek 4 odstavec 7, podle něhož byl člen družstva povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad. V rozsudku ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněném pod č. 74 v sešitě č. 8 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 54 v sešitě č. 3 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že schválením změn stanov podle §11 odst. 1 transformačního zákona a §765 odst. 2 obchodního zákoníku vznikla osobám, které zůstaly členy družstva po transformaci, vkladová povinnost. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že určují-li stanovy, že vkladová povinnost členů se týká celého jejich majetkového podílu z transformace (jak tomu bylo v této věci; přitom není podstatné, jakou částkou se započítává na vstupní vklad či základní vklad, resp. další členský vklad), není již zapotřebí činit další právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako to není zapotřebí při založení družstva. Dodal, že jiná situace by nastala, pokud by stanovy družstva neupravovaly vkladovou povinnost člena ohledně celého majetkového podílu z transformace, ale stanovily by ohledně části majetkového podílu možnost vložit ji do družstva jako svou majetkovou účast; zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1edna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97. V soudní praxi se pak ustálil názor, že došlo-li k transformaci družstva podle transformačního zákona, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí; jinak řečeno že stanovy družstva mohly rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace či pouze jeho části. O tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, tedy rozhodovaly stanovy družstva. Jen na stanovách přitom záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, pod číslem 22, a ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004).
S přihlédnutím k závěrům obsaženým v citovaných rozhodnutích lze konstatovat, že záleželo-li na stanovách, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí, nemohou být stanovy neplatné (pro rozpor se zákonem), pokud určily, že po splnění základního (vstupního) členského vkladu do transformovaného družstva se může člen družstva rozhodnout, zda další část majetkového podílu bude jeho dalším členským vkladem do transformovaného družstva či jeho další majetkovou účastí v transformovaném družstvu nebo jeho pohledávkou vůči transformovanému družstvu. Nemůže proto obstát ani právní názor, že nemůže-li mít dovolatel v dané věci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 transformačního zákona, nelze mu toto právo (platně) založit ani výše citovaným článkem stanov.
Lze – stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 4510/2007 (a dále např. v rozhodnutích z 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 837/2006, z 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1849/2008, a sp. zn. 26 Cdo 2431/2008, a ze 14. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1483/2008) – uzavřít, že nemůže-li se dovolatel dovolávat ustanovení §13 transformačního zákona (proto, že se po transformaci stal členem transformovaného družstva), je třeba zkoumat, zda jeho právo na vydání majetkového podílu – při ukončení členství v transformovaném družstvu – nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud jej proto v napadeném výroku I. a v souvisejícím nákladovém výroku III. zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu