ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.699.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 699/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Ch. , zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/12, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4 – Anděl, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 112/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. 53 Co 239/2008-59, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Petra Tomance, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č. j. 12 C 112/2007-39, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaných ze dne 20. února 2007 z nájmu žalobce k „bytu č. 9, 1+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č. p. 1216, ulice U d. Ž. v P. 4“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, a „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 53 Co 239/2008-59, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (pronajímatelé bytu) dali žalobci (nájemci bytu) dne 20. února 2007 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu, že ve výpovědi odkázali na ustanovení „§711 odst. a) a b) občanského zákoníku“ a odůvodnili ji tvrzením, že žalobce byt „devastuje“ a že nezaplatil „nájemné a služby s tím spojené po dobu delší tří měsíců“ . Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí – je neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dál jen „obč. zák.“) výpověď z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. a že obsahová specifikace výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. „je poplatná předchozí právní úpravě … , takže i z tohoto pohledu by … nemohla být výpověď z nájmu bytu považována za platnou“ (dále jen „první právní názor“) . Nad to dovodil, že výpověď je neplatná také podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), neboť zcela postrádá závazek pronajímatelů zajistit vypovídanému nájemci přístřeší (dále jen „druhý právní názor“). S přihlédnutím k uvedenému změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Namítli, že závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu musí být v písemné výpovědi z nájmu bytu obsažen pouze tehdy, jestliže nájemci podle zákona bytová náhrada přísluší. Jsou-li bytovými náhradami podle §712 odst. 1 obč. zák. pouze náhradní byt a náhradní ubytování, nelze podle dovolatelů souhlasit s názorem, že ve výpovědi z nájmu bytu musí být uveden také závazek pronajímatele zajistit nájemci přístřeší, které „do bytových náhrad nepatří“ ; navíc „nárok na přístřeší se vždy v rámci event. soudního sporu posuzuje i s ohledem na §3 OZ a v mnoha případech není povinnost zajištění přístřeší vůbec stanovena“. Zde odkázali na komentář k občanskému zákoníku a dodali, že žalobce přestal platit nájemné. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory, které odvolací soud zaujal ve vztahu k závazku pronajímatele zajistit nájemci přístřeší (§711 odst. 3 obč. zák.), a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Citovaný názor lze vztáhnout i na projednávanou věc; je přitom nerozhodné, že v tomto případě jde o vyhovující rozsudek odvolacího soudu.
Jestliže správnost prvního právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna, pak tento právní názor musí obstát již jen proto, že nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace by bylo bezpředmětné zabývat se otázkou, zda jsou opodstatněné dovolací námitky uplatněné ve vztahu k druhému právnímu názoru, jenž naopak dovoláním napaden byl, a to proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu to nemůže mít vliv.
Dovolací soud však přes to v této věci pokládá za potřebné vyjádřit se z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace rovněž k druhému právnímu názoru, tj. k názoru, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neobsahuje-li v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. závazek žalovaných (pronajímatelů bytu) zajistit žalobci (nájemci bytu) odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu.
Podle §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. v písemné výpovědi pronajímatele musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení §711 odst. 3 věty druhé obč. zák. – ze shora uvedeného vyplývá, že vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden závazek pronajímatel zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, pokud mu podle tohoto zákona bytová náhrada přísluší.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, přijatém na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 11. února 2009 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, která mu ze zákona přísluší – v daném případě ve formě přístřeší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, a nejnověji z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2597/09/).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu